JAK JÁ TO SLYŠÍM (1967, Melodie)

vyšlo v časopise Melodie č.3, 1967

Jak já to slyším byla pravidelná rubrika časopisu Melodie, kdy známí hudebníci nebo textaři hodnotili písně, které jim redaktoři pouštěli, aniž by předem znali, kdo skladbu zpívá nebo hraje.

JIŘÍ SUCHÝ

1. Depeše. K. Svoboda / I. Rožek, zp. Marta Kubišová. TOČR řídí Josef Vobruba. Supraphon 013486.
Písnička se mi docela líbí, i když to není skladba, která by posluchače nějak strhla s sebou … určitě se u nás natáčejí věci, které zaujmou více. Zpívá zřejmě Marta Kubišová, že? (S uznalým pokyvováním:) Zpívat dovede!

2. Když vítr zafouká. A. Micliajlov, arr. J. Brabec / E. Krečmar; zp. Václav Neckář. TOČR řídí J. Vobruba. Supraphon 013746 h.
Václav Neckář a skladba, která mě (malinká pauza) zaujala ještě o něco méně než ta minulá. - Vždycky, když pana Neckáře poslouchám, uvědomuji si, jak je dobré, že máme zpěváka jeho typu; i když já jsem už starší a on je obdivován především těmi čtrnáctiletými dívenkami, jsem dalek toho dívat se na jeho projev skepticky, jako celá řada jiných lidí, kteří třeba dělají jazz ... vždycky, když Neckáře poslouchám (výraz tváře poznamenaný dálkou) - vzpomínám na Tommyho Steela, kterého jsem slyšel v Londýně a který mi moc imponoval.

3. Zřícený schody (Princess in Rags). H. Miller / J. Štaidl, zp. Karel Gott a sbor Lubomíra Pánka. TOČR řídí J. Vobruba. Supraphon 013491.
(Ještě v průběhu skladby) Tak tohle znám... poslouchejte, teď přijde rým „návštěvám - zvláště vám" - ten se mi moc líbí, je to dokonalý rým - a když mě při práci nějaký takový napadne, mám z toho radost... Gott je standardně dobrý, zpívá výborně. Ale při tomto poslechu už třetí desky naší produkce je skoro zarážející stereotypní aranžmá ...nesvědčí to právě o velké vynalézavosti našich aranžérů !

4. Sbohem, lásko (Laiss' moi petite filie). H. Aufray, arr. J. Dřevíkovský / I. Fischer; zp. Waldemar Matuška a sbor Lubomíra Pánka. TOČR řídí Josef Votruba. Supraphon 013485.
(Velké soustředění, po doznění skladby ještě pauza) ... Tak nevím, není to snadné hodnocení. Písnička působí nevyrovnaně .. . snad je to textem? Na ten bývám háklivý... Také je to možná tím, že Walda na mne působí, jako by nemluvil za sebe: zvláště ten recitativ není příliš přesvědčivý. Ono není nijak jednoduché vkomponovat mluvené slovo do slaďáku. Něco podobného jsem dělal v Purpuře - a když se teď občas někdy v tom poslouchám, opravdu se upřímně děsím.

5. Půlnoční vlak. D. Pálka (Zd. Borovec); zp. Pavlína Filipovská. Karel Vlach se svým orchestrem. Supraphon 013471.
(S patrnou vzpruhou) Písnička imponuje rozhodně víc než ty předešlé! Zvláště text mě zaujal - víte, texty mě hrozně ovlivňují v posuzování... Ale tenhle je výborný. Dokonalé, štěpné rýmy ... u nás takové dělá hlavně Štaidl. A taky Borovec. A vůbec myslím, že Borovec je zatím jako textař nedoceněný. Třeba písničku Ztratila Lucinka bačkorku mám - až na dvě tři drobnosti - moc rád.

6. Jako Penelopé. B. Nikodém, ar.J. Brabec / J. Fikejzová, zp. Yvetta Simonová, TOČR řídí J. Votruba. Supraphon 013479.
Nevím, co bych řekl: je to přesně druh písniček, které nemám rád. Neměl bych touhu něco takového si vzít do repertoáru. Zkrátka nesedí mi to. Prosím vás, dovolte mi teď malý proslov:

Poslouchám těch pár písniček a uvědomuji si - stejně jako po občasném poslechu tanečních písniček z rozhlasu - tu obrovskou hudební uniformitu a jednotvárnost, třeba to soustavné a stereotypní používání smyčců! Existuje přece tolik jiných možností!!! My už jsme kdysi se Šlitrem také šli proti určité jednotvárnosti: tehdy byly v módě velké taneční orchestry - Bartákův, Procházkův, které se od sebe příliš nelišily, všichni vycházeli z Vlacha. Teď je sice jiná móda, ale opět se všechno šije tak říkajíc „na jedno brdo". Já jsem například moc šťastný, když třeba v rozhlase uslyším náhle dixieland nebo swing, je to takové koření . . . opomíjení těchto žánrů neškodí jenom jim samým, ale vlastně i současné taneční produkci: jsme-li nuceni ji poslouchat stále, tím více se nám zdá šedivější.

7. I Must Be Seeing Things (Kooper-Brass-Levine). Gene Pitney. Stateside 390.
Nevím, kdo zpívá a kdo hraje - ale je to hezké. A víc: má to pathos. A i když jsou smyčce v pozadí, je to vynalézavé, má to patřičnou gradaci. Ovšem - hudba mého srdce to není. Co si doma poslouchám? Armstronga, Fitzgeraldovou, Big Band Banjo Band Dany Kaye... a především hudbu z musicalů!

8. Little Man (Sonny Bono). Sonny & Cher. Atlantic 70182.
(Potěšeně a s jasem v oku) Tak tohle - to bych opravdu rád dělal - mít ovšem ten hlas . . . Má to spád i humor, a je to tak pěkné, že se to člověku nechce ani nějak moc rozebírat. Byla by to škoda.

9. People Get Ready (Curtis Mayfield). The Walker Brothers. Philips Bl 7732.
Asi vás teď nepotěším: opravdu bych si musel vymýšlet, abych něco řekl. Rytmicky i po stránce aranžmá se mi to zdá jednotvárné, náladou to připomíná opět smyčce, o nichž tu už byla tolikrát řeč. Ta určitá pochmurnost mnoha věkem mladých skupin, ve světě oblíbených, jsou přesným opakem mého osobního názoru: totiž i do té nejvážnější věci propašovat trochu legrace. Takže mnoho věcí, které mají popularitu, mi právě pro tento smutek a vážnost v každé situaci prostě nevyhovuje.

10. Flying Home (Goodman - Hampton). Hamp's Big Band. Lionel Hampton & Orchestra. Audio Fidelity 1913.
Á, Hampton! To je hudba, kterou jsem byl odkojen... bylo by smutné, kdybych se k ní nehlásil. Mám Hamptona strašně rád, protože má všechno to, co postrádám u těch mladých. A je to především velký muzikant. (Uvolněně a nadšeně) S tímhle jste mi udělali opravdu radost!