LŽE, JAKO KDYŽ TISKNE (1999)

Napsal: Jiří Suchý

- převzato z webu Pozitivních novin (2007, psáno 1999)


Denní tisk čtu pravidelně denně, ale nepravidelně v tom smyslu, že střídám tituly. Jednou jsou to tyhle noviny, jindy tamty, a musím říct, že si libuju. Po čtyřiceti letech hubených osmistránkových listů, kdy i těch osm stránek bylo moc, protože se smělo psát jen o tom, o čem se smělo psát, a toho nebylo mnoho, je tu úroda zpráv, které člověk skutečně přečte, na rozdíl od článků v socialistickém tisku, které nepojednávaly mnohdy v podstatě o ničem a jen přemílaly fakta o úspěších našeho zřízení.
My jsme je jen tak rychle přelítli, protože jsme musili utíkat za přítelem, jedoucím do západního Německa, uprosit ho, aby nám přivezl věcičku, která u nás není k maní.

Dneska jsou noviny zajímavé. Bohužel je při mnohých článcích člověku smutno. Ale i smutno patří k životu a fakt, že nám negativní skutečnosti nikdo nezamlčuje, je ohromný. Lhaní bylo v dobách minulých povýšeno na státní ideologii - kdyby se lid dověděl pravdu, mohlo by to otřást stabilitou režimu, takže to bylo lhaní ušlechtilé, které nás mělo ochránit před hrůzami kapitalismu.

Na druhou stranu bylo dobře, že ten kapitalismus existoval: Odkud by si měl člověk opatřovat nedostatkové zboží? Znal jsem několik občanů, kteří jezdili služebně pravidelně na Západ, a ti vozili s sebou seznam věcí, které mají přivézt svým známým.
A krom toho byli taky vyvolení, kteří si tam jezdili přímo šestsettřináctkou Tatrou sami a jejich nájezdy na obchodní domy ve Vídni či v Norimberku naplňovaly zavazadlové prostory vozu, v němž se - podle soudobé anekdoty - vozili čeští pracující prostřednictvím svých volených zástupců.
Ne každý měl tu smůlu, jakou měla ona legendární soudružka Balášová, kterou při nákupu nafilmovali, a odporná západoněmecká televize ten nákup odvysílala, takže v českém pohraničí to viděli a měli legraci.

Naše dnešní noviny už lhát nemusejí. Tím nechci říct, že nelžou. Mnohdy nevědomě - v Blesku vyšel kdysi malý, ale poněkud pitomý článeček, který připomínal pětasedmdesátiny Jiřího Šlitra, jenž, jak bylo pietně uvedeno, složil například písně: Klokočí, Pramínek vlasů a Babička. Klokočí skutečně Jiří Šlitr složil. Pramínek vlasů nikoliv - ten jsem složil já. A Babičku, tu nesložil ani Šlitr, ani já - tu napsala Božena Němcová.

V našem tisku se píše leccos, a pokud se to týká mě nebo Semaforu, mám vlastní věrohodné informace, a tak mohu porovnávat a usvědčovat. Ale říkám si, jak je to asi s těmi články, které pojednávají o skutečnostech, o nichž nic nevím? Tam nemohu porovnávat, tam musím věřit. Takže kdybych nebyl Jiří Suchý a neznal důvěrně Jiřího Šlitra, nezbylo by mi než věřit, že skutečně napsal Pramínek vlasů a Babičku. Tak jako tomu nejspíš uvěřily tisíce jiných čtenářů.

Dneska vychází ohromné množství novin a ty mají mnoho a mnoho stran. Je mi jasné, že tolik kvalifikovaných novinářů v mé malé vlasti není, a tak že tuhle funkci vykonávají i lidé nepovolaní. A to je hrůza. Autorovi zmíněného článečku o Jiřím Šlitrovi nestálo za to, aby si na patřičných místech ověřil fakta, která předložil veřejnosti. Pálil od boku a netrefil se. No a co.
No a co? Způsobil, že novinám se pomalu, ale jistě přestane věřit - není totiž sám, kdo si takhle nezodpovědně počíná. Já nevím, třeba je to hodnej člověk a velmi pokorně by se mi omluvil, ale já nestojím o jeho omluvu, já stojím jen o to, aby to, co čtu v novinách, byla pravda. Aby známé pořekadlo „lže, jako když tiskne“ nebylo pořád přiživováno.

Nedávno jsem četl, jak se jeden čtenář rozhořčoval nad tím, že známý český komik znectil v televizi významné osobnosti naší historie. O pár dnů později mu jiný čtenář odpověděl, že nemá co lamentovat, že to znectění je dokladem toho, že u nás je skutečná svoboda.
A tak jsem si pomyslel: Ano, svoboda u nás opravdu je, ale vkusu se nám nedostává. Utrhnout se ze řetězu a neuznávat žádná omezení, to je svoboda, ale myslím, že soudný člověk by si měl sám vytyčit mantinely, za které nepůjde.