PÍSNIČKY, NA KTERÝCH JSEM SE VYUČIL (1990)


Autor: Jiří Suchý, vycházelo na pokračovaní v časopise Ahoj na sobotu, 1990

1. část

Vzpomínám rád na písničky, které proběhly mým životem. S potěšením se k nim vracím a chci se k nim párkrát vrátit i na stránkách Ahoje, pokud mi to vážená redakce dovolí...
I když to dneska vypadá, jako že ne, býval jsem kdysi malý chlapec. Dokonce čtyři roky mně kdysi byly a z té doby mi utkvěla už řada věcí. Vzpomínám si poměrně zřetelně na návštěvy klatovského biografu, na drobné příhody na dvorku v domě čp. 232 nebo 323 - to například už nevím přesně. A taky si vzpomínám na písničky z oněch dob. Nemohl jsem tehdy tušit, že se ze mne stane písničkář - dnes se říká hudební skladatel nebo textař, což zní podstatně vznešeněji, ale o Karlu Hašlerovi se tehdy říkalo, že je to písničkář, a myslím, že toto označení vystihovalo jeho profesi poměrně dokonale.
Písničkám z oněch dob bych rád věnoval následující řádky. Maminka si je doma zpívala při práci a stala se mně jakýmsi živým rozhlasovým přijímačem. Chytala ty písničky odkudsi z éteru, a pak je věrně reprodukovala. Ten repertoár byl velmi pestrý. Byla to spousta písni národních - z těch prvních mně utkvěl Já husárek malý a taky Zelení hájové, což byla zamilovaná písnička mého dědečka. A protože jsem tehdy neměl tušení o různosti žánrů, kladl jsem vedle písniček národních i píseň o nejkrásnějších hvězdách, které hoří ve Splitu nad mořem, kterou českým textem opatřil Jiří Voldán, na něhož byly Klatovy pyšné, neboť byl odtud. Ten taky napsal píseň Klatovští dragouni, kterou tu znal kdekdo, a já ji měl obzvláště rád, protože na dragouny jsem si potrpěl. Nosili červené rajtky a to bylo nesmírně efektní. V Klatovech jich tou dobou bylo značné množství - dneska už by se dalo říct i kolik, kdyby se to vědělo, protože dragounské útvary už dnes nemají tu váhu co tehdy a vojenské tajemství už se na ně určitě nevztahuje.
Tatínek hrával v kavárenském orchestru a přinášel odtud různé novinky. Ta jedna se mně tehdy obzvlášť líbila. Zpívalo se v ní:

Já bych vám nebyl sám
Přes noc ve starodávném hradu
Není tam klidný spaní
Chodí tam bílá paní

Praskání nahání
Strachu člověku v nočním chladu
Srdce mi hlasitě klepe
Tuším tady záhadu

Boty dupou po schodech
V domě straší duch
Náhle táhle začne pištět:
Prásk - a zbyl po něm puch

Ve vikýři nahoře
Vytřeštěná tvář
Dlouhá čouhá z kamen ruka
A trhá kalendář

Tohle přece není žádný bydlení
To je jen k zbláznění
Ale k bydlení to není

Hodiny jdou pozpátku
Je tu mrtvěj vzduch
Je tu něco v nepořádku
Lítá tady zlej duch

Netušil jsem tehdy, když jsem tuhletu písničku slýchal a její slova mi utkvěla, že její autoři si mě jednou pěkně omotají kolem prstu. Voskovec, Werich a Ježek. Kolikrát jsem o nich později přemejšlel a vyhledával jsem jejich společnost aspoň prostřednictvím filmu a divadla. Tehdy jsem však znal jen tu písničku - její autory ne. Tou dobou jsem totiž ani netušil, že písnička musí mít nějaké autory. Myslel jsem, že písničky prostě jsou a že by musely někdy vzniknout, to jsem nepokládal za nutné. Předesílám, že mně byly čtyři roky. V pětadvaceti mně už bylo všechno jasné.
A ještě jedna písnička k nám do Klatov zabloudila z dílny Osvobozeného divadla, ta, v níž se zpívá, že život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře. Vzal jsem ji na vědomí, ale ta s vytřeštěnou tváří a rukou čouhající z karňen, to u mne vyhrála.
Vůbec jsem inklinoval spíš k písničkám veselým, i když mě za onoho času dojímala i píseň Osiřelo dítě. V ní mě fascinovala hlavně sloka, v níž macecha češe dítě, až mu teče krev potůčkem. O tom jsem tehdy moc přemýšlel. Jiří Šlitr se mi jednou svěřil, že i on, když mu bylo pět, se nechával dojímat zmíněnou písničkou a přiznal se, že při ní i brečel. Ale oba jsme dávali přednost písničkám veselým. Maminka mi na mou žádost musela často zpívat o tom strejci, který šel ponejprv v životě do biografu. Byla dlouhá a příhody onoho strejce mi připadaly k popukání. Sám jsem byl návštěvníkem biografu, jak už jsem tu uvedl, a znal jsem, jak to tam chodí. A strejc, stěžující si na to, že ve dveřích mu kdosi vzal lístek, který si před chvílí koupil a

... půl mně utrh, půl mi dal
kam si sednout povídal...

mně připadal velmi zábavný, nejspíš proto, že jsem se cítil být chytřejší než on. Nebo když si naříkal, že

... premovaný jeden chlap za šosy mě náhle chňap, do uší mi zabouřil abych přej tu nekouřil...

utkvěla mi tahle sloka tak dokonale, že si ji pamatuju ještě po pětapadesáti létech. A nejvíc jsem se řehtal sloce, v níž dotyčný naříká, že než se mohl posadit, někdo mu zvedl pod příslušnou partii těla židli, takže dosedl na zem. Já, kterému už bylo několik měsíců známo, že sedadlo se musí při sedání přidržet, jsem se písničkou srdečně bavil.
Bylo tou dobou mnoho písniček, které se mi zdály být nezábavné, ale naštěstí se v těchto případech český lid postaral o zábavnější verzi, kterou jsem obvykle neslyšel doma, nýbrž na ulici ve společnosti starších kamarádů. To byla například ta písnička, v níž jsme lyrické verše seňorito, až se setmí, nahrazovali slovy seňorito, půjč mi plavky. A dál už se lidová verze ubírala svou vlastní, nepříliš decentní cestou, kterou v tomto ctihodném časopise nelze publikovat. Na svou omluvu mohu jen uvést, že jsem tehdy pořádně netušil, o čem to zpívám.
Zato jsem rozuměl velmi dobře variaci na mou tehdy oblíbenou píseň U našich kasáren. Voják v ní zpívá své milé:

... až budou večer s nebe hvězdy padat, tak mi jednu přišiješ. Já tě za to políbím...

Polibky pro nás v onom věku neměly ještě patřičnou váhu, a tak jsme uvítali drsnější lidovou tvořivost, kde voják slibuje své milé za přišitou hvězdu:

Já tě praštím do hlavy a nikdo ti jí nespraví...

V téhle podobě to bylo teprve ono. Když jsem to zpívával doma, říkala maminka vždycky káravě: No tak. A já jsem začal chápat, že určité výrazy a určité skutečnosti jsou jaksi tabuizovány, což, pochopitelně, zvyšovalo můj zájem o ně. A s přibývajícími léty můj zájem o různé pokleslejší písňové žánry samozřejmě vzrůstal.

Tak jsem se zde přiznal, že svůj vstup do světa písní jsem neabsolvoval jako intelektuál a že mně v mých čtyřech létech unikala i hierarchie hodnot. Vedle krásných písni Osvobozeného divadla jsem konzumoval i drsnější žánry, a kdybych tehdy začal o sobě tvrdit, že hodlám svou písňovou poezii obohatit jednou zpěvník našeho národa, neobstál bych se svým tvrzením. Z toho je vidno, že nelze dělat ukvapené závěry. Já totiž nakonec ten zpěvník obohatil - alespoň jsem se to před časem dočetl.


2. část

Jednou, to už se schylovalo k válce, přijela k nám na návštěvu teta Jana a vyprávěla, že byla v divadle a Voskovec že je krásnej chlapec a že Werich ji rozesmál, že už nemohla, a že tam zpívali písničku, z níž si zapamatovala kousek:

Nebuďte lidi hluší
A nastavte uši
Chceme vás na mou duši
Upřímně varovat...

Bylo mně asi sedm let a ponejprv jsem slyšel písničku, která není jen pro pobavení, ale která chce upřímně varovat. Dospělí se nebavili o ničem jiném než o Hitlerovi, Henleinovi, Chamberlainovi, Schuschniggovi, Runcimanovi, tahle jména si dodnes pamatuju z té doby.
V době mobilizace se stala píseň U našich kasáren symbolem doby. A Hašlerovy vlastenecké popěvky se začaly zpívat ještě častěji než kdy před tím a atmosféra oněch dnů jim dodala na závažnosti, takže nebyly už tak bezostyšně sentimentální jako v době pohody. I já v těch sedmi létech jsem si našel jakýsi vlastenecký vztah k opěvované princezně Republice a Ta naše písnička česká ve mně probouzela city, do té doby nepoznané. Z mého dnešního hlediska je text o princezně Republice jaksi neúnosný, ale ve spojení s jímavou melodií nebyl tehdy ani ten text nejhorší.

To je ta panenka krásná, hezká,
kterou nám závidí svět,
to je ta panenka naše česká,
barevná jak polní květ,
nezdá se býti tak veliká
leccos se ve světě o ní říká,
to je ta panenka hezká, česká,
princezna Republika.

Hašlerovi vytýkali intelektuálové, že kšeftaří s vlasteneckými city, ale já myslím, že se mu křivdilo. Je pravda, že mu písničky, které zpíval celý národ, přinášely hmotný zisk, ale upřímně řečeno - co měl dělat? Měl psát méně, aby tolik nevydělával? Anebo se rozhodnout, že bude pracovat zadarmo? Počet písniček, které vydal, se odhaduje na tisíc. To je hodno úcty. A vlastenectví v nich bylo opravdové a Karel Hašler jeho opravdovost potvrdil v dalších létech víc než kdo jiný. - Poslední Hašlerovu písničku už si národ nezpíval. Vznikla na počátku okupace a Hašler ji občas dával k lepšímu v úzkém kruhu přátel. Pokud je známo, nikdy ji ani nezapsal. Jeho přítel dr. Jiří Červený ji po válce zrekonstruoval podle vzpomínek Hašlerových kamarádů. Jmenovala se Šáteček.

Měli jsme státeček
jako ten šáteček,
jako ten šáteček krumplovaný,
ale zlí sousedi
div že ho nesnědí,
jenom ho trhají z každé strany.

Nikdy jsme neměli
k záhubě blíž,
dělali nad námi
hákový kříž.

A pak ten státeček
jako ten šáteček
trpce nes německou
útlaku tíž

Voskovec a Werich neměli Hašlerovy písničky v lásce. Šli na fašismus svým způsobem – jaksi moderněji. Zjaímavé je porovnání, jak téma, které Hašler zpracoval ve svém Šátečku, pojednali V+W:

Já jsem teď hledal v rodovém dokumentu
Dychtivě pátral po farních matrikách
Dopídil jsem se až k pradědovu jménu
Kterého osud tak tragicky zasáh

Věc začla takto: sebral se mu palec
Otekla noha, koukal z toho rak
Když přišel felčař, kapacita znalec
Chtěl pustit žilou, prej ho trefí šlak

Přišli k němu kamarádi
Jeden přes druhého radí
Byli bychom tolik rádi
Kdybys dožil do jara
Nech zakročit felčara
Věř nám, je to velký znalec
Chcem mít tebe, čert vem palec.

Jak byl děda v narkóze
Vzali palec na noze
Kdež se řeže, ať se řeže
Z našeho krev neteče.

Uříznem mu obě nohy
Rychle, než nám uteče
Ať už je zdráv za ta muka
Stačí mu přec jedna ruka

Zbyl z něj kousek, ale zdravý
Zdravý jako tuřínek
Jak to stará pověst praví
Náš národ ten má kořínek
Ač nechodil, jen se belhal
Přece dožil do jara
Řek, a děda nikdy nelhal
Že přežije felčara

Jak osud jde dál v rodovém rodokmenu
Sílu teď čerpám ze síly dědečka
Za tuto pravdu děkuji jenom jemu
Neztratit hlavu vše se přečká – tečka.

Podobně jako Hašlerův Šáteček, ani Voskovcova a Werichova písnička o dědečkovi se nedostala k lidem. Byla určena pro poslední revui Osvobozeného divadla, která už se, žel, nedočkala premiéry.


Ahoj na sobotu, číslo 7, 9. února 1990, str. 14


3. část

Sentiment Hašlerova lkaní nad osudem okleštěného Československa nahradili V+W zásadním optimismem. A tak není divu, že neměli Hašlerovy písničky moc v lásce a že je nejednou zesměšňovali. Jako každá mladá generace se dívali spatra na unylé cajdáky svých tatíků a oddávali se jazzu. Jan Werich pak se ke své veliké lítosti dopustil nešťastného přehmatu, když po návratu z americké emigrace se nešetrně otřel o Hašlera, přesně v intencích svých předválečných satirických šlehů, jenomže netušil, že Karel Hašler byl nesmírně krutým způsobem za své písničky umučen v koncentračním táboře.
Ani já jsem v době dospívání k Hašlerovi netíhl. Pár písniček mi utkvělo z dětství, ale nevzpomínal jsem na ně příliš. Teprve teď, v létech, kdy člověk má ode všeho náležitý odstup, uvědomuji si, jaký byl Hašlerův talent. Po starých zámeckých schodech nebo Na císařské louce stojí řada topolů, to jsou písně, jejichž melodie nejsou ani trochu podbízivé. Jsou velmi kultivované a to, že vlastně znárodněly, je úctyhodné. Karel Hašler byl autodidakt, nikde se komponování nevyučil - v tom se podobal Šlitrovi nebo i Irvingu Berlinovi, opustíme-li hranice našeho státu, což se teď smí.
Písničky tedy obrážely tu vzrušenou dobu těsně před válkou a ke cti přišel i Karel Havlíček Borovský, neboť lid si s gustem zpíval zaktualizovanou parafrázi na jeho text:

Havlíček nám píše
z té nebeské říše
abychom šli Němcům pomoct,
že jim kručí v břiše.

Píše republice:
Milá paničko,
posilám vám shůry dolů
tohle psaníčko.

Taky existovala verse, v níž se zpívalo:

Pan Adolf nám píše
z té Německé říše...

Zkrátka lidová tvořivost bujela nejen v anekdotách, ale i v písničkách. To nám vždycky šlo - tahle pohotovost je charakteristickou vlastností národa, kterej míval smůlu.
Tehdy vyletěla do světa nejslavnější česká píseň Škoda lásky. U nás to byla oblíbená polka, ale ve světě se z ní stala hymna, která provázela spojenecké armády na bojiště. Škoda lásky nám může sloužit za doklad, že obyčejná a dokonce česká písnička může nejen dobýt svět - to se ostatně podařilo taky písni Cikánko ty krásná - ale i dát lidem v nejtěžších chvílích to, co nejvíc potřebovali - dobrou náladu. Ona totiž dobrá nálada pomáhá vyhrát válku, ať to zní jakkoliv nadsazeně.
I lidem u nás, v protektorátě, písničky dost pomáhaly. Zvlášť písničky lehké a veselé šly na odbyt, a to tím víc, čím byla doba chmurnější. Sociolozi a psycholozi by nám to nejlíp vysvětlili. Já jako písničkář mám taky názor, který zřejmě není tak od věci: kdyby bylo kýmsi vynalezeno slovo únikový. V padesátých létech různé úřední bytosti používaly právě tohle slovo jako ortel nad mými písničkami a jejich domnělou bezideovostí. Přesto, že slovo únikový znamenalo v mém případě tolik jako nežádoucí, chci mu vzdát chválu. Únikovost písniček z dob války měla své velké poslání. Lidé s jejich pomocí dokázali skutečně na několik minut uniknout hořkostem denního života. Nebudeme si namlouvat, že písnička Liška a vrána , která za války zněla často v našem rádiu, skrývala nějaký hlubší význam. Vrána v ní nedaleko Syrakus drží v zobáku pěkný sýr kus a liška si k němu dopomůže tím, že pochlebováním vyprovokuje vránu ke zpěvu. Vrána spustí a v tom

…sýr jí na zem spad,
liška měla hlad
konec si už domyslíte snad.

Měl jsem tuhle písničku rád a jak vidíte, utkvěla mi v paměti dodnes.


Ahoj na sobotu, číslo 8, 16. února 1990, str. 14


4. část

V době války, té druhé a světové, zněly Protektorátem Čechy a Morava veselé písničky, zatímco doba nebyla ani trochu veselá. Miloval jsem jednu, v niž Ferenc Futurista, neprávem zapomínaný komik, zpíval o tom, že zatloukal do stěny hřeb, aby si pověsil obraz, a přitom přibil z druhé strany paní domácí. Jedna sloka písně pojednávala taky o zatemnění, a tím ji jednou provždy datoval a zařadil do válečných dob. Kdoví, možná, že těm nejmladšim by se mělo vysvětlit, že zatemněním se neoznačuje jen zatmění Slunce nebo Měsíce, ale i důkladné vykrytí oken, aby za noci neprosvítalo ven světlo, podle něhož by nepřátelský bombardovací svaz poznal, že už je nad městem. Takovéhle věci se dostávaly tehdy do písniček.
Mám taky před sebou noty písně s neobyčejným názvem Pozdrav tátovi do Říše. Tou Říší byla myšlena Říše Velkoněmecká a ten český táta se tam nacházel jako totálně nasazený dělník - totální nasazení v Německu byla věc, jíž se snažil kdekdo vyhnout, ale málokomu se to podařilo. Písnička, pokud vím, se nevžila.

Zato se velice hrála a zpívala písnička Markýza a bubeníček, a taky Růžová krinolína, která se stala evergreenem, takže ji často slýchám ještě dnes, zatímco po Markýze a bubeníčkovi se mně stejská. Na některé se vzpomíná, na jiné se neprávem zapomene, na některé se zapomene právem a na některé se neprávem zapomíná. Doufám, že jsem vyčerpal všechny kombinace. Krinolína ovšem patří k těm, na které se vzpomíná právem. Taky písnička Hm-hm se ještě dneska občas vynoří. Méně už Kulhavá kobyla a téměř vůbec Cvrček muzikant, který byl v podání Inky Zemánkové ohromně populární.

Texty tehdejších popěvků nebyly nikdy nijak hluboké - to by se se šlágrem neslučovalo. Za jeden jejich klad považuju ohromnou tematickou různost. V jedné například

... zpíval kos kosici fistulí,
že se k ní dnes večer přitulí
Že přijde ve fraku
s žížalou v ruksaku,
s takovou, že až oči vykulí...

V jiné kdosi oznamoval:

...já šetřím, já si střádám do prasátka,
až tam bude padesátka celá,
koupím ti k tvému svátku, má panenko,
na památku z loterie los.

A ta nejslavnější z tehdejších písniček obsahovala už evidentní básnickou metaforu, když říkala:

Tak jako slunečnice každým dnem
otáčí se za sluncem
tak i já hlavu svou
otáčím jen za tebou...

Opět to byla Inka Zemánkova, která způsobila, že se tahle písnička rozletěla protektorátní krajinou a ozývala se z rozhlasových přijímačů, na nichž byl povinně umístěn barevný štítek s nápisem:

Pamatuj, pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá káznicí i smrtí.

Zapamatoval jsem si tenhle slogan, který jsem jako dítě čítával dnes a denně, kdykoliv jsem si šel pustit rádio, které jsme od paní domácí získali výměnou za uhlí.
Z rádiových přijímačů takto označených zněly však za onoho času i jiné písničky než ty, které jsem dosud citoval. Ty ale jsem neslyšel, protože byly jaksi mládeži nepřístupné. Ne, že by ohrožovaly mravnost nezletilých, ale byly to ty písničky, na které se vztahovalo varování na barevném štítku. Dospělí tohle vysílání před mládeží obvykle tajili z obavy, že by to mládež mohla vykecat. Po zprávách Hlasu Ameriky se ozvaly ze silně rušené stanice hlasy Voskovce a Wericha:

Ježto Němci potřebují nejvíce
Všechny československé železnice
Ať se děje co se děje
Dej dynamit pod koleje
Z Prahy až po Košice

Když daj hlavy dohromady strojvůdci
Do roka a do dne bude po Vůdci
Zastav rychlík i lokálky
A uvidíš konec války
Zmizí němečtí škůdci

To je ojedinělý druh písničky, vyzývající k sabotážím. Když se Jan Werich vrátil po válce z amerického exilu, nazpíval ji na osvobozené gramofonové desky a já ji pamatuju dodnes. V závěru výzva vyvrcholila:

Železničáři topiči brzdaři
Ať se kola na mašině zavaří
Munice ani ručnice
Nesmí vyjet ze stanice
Zastavte železnice

Tak to je taky jedna písnička z doby okupace, česká písnička, která vznikla za oceánem a putovala éterem do vlasti. My nezletilí jsme o její existenci neměli tušení, ale dělali jsme malý školní odboj za pomoci songu vyrobeného jen tak podomácku:

Pode mlejnem nade mlejnem
Hitler se pase
Vem Staline vem flintičku
Zastřel to prase...

Pravda, nebyla to píseň příliš kultivovaná, ale svůj účel plnila. Zpívali jsme ji pro potěšení, ve školních škamnách. Nerad bych však byl podezírán ze stalinismu - pamětníci mi dají za pravdu, že tenkrát slovo Stalin nahánělo hrůzu našim protektorům a proto si získalo velikou popularitu. Ale stejně jsem měl tehdy nejradši toho Ference Futuristu, jak přibil z druhé strany paní domácí.
Pak ale jednoho dne nadešla doba, kdy se odstranilo z oken zatemnění a rozzářila se světla promenád. Když se to po pětačtyřiceti létech napíše do Ahoje, vyjde z toho běžné konstatování, prosté jakéhokoliv vzrušení, ale pro ty, kteří tehdy tonuli šest let v temnotách, to bylo něco úžasného. Lidé se chodili večer dívat na ulici, jak svítí okna, a nemohli se toho nabažit. Naši jazzmani tuhle slavnou chvíli oslavili písničkou, která byla nesmírně populární:

Září zas všechny ulice
a všude světel tisíce
barevný tvoři vodopád
světla promenád

Jdeme spolu noci,
šťastni ty a já,
srdce sní a všude zní jen
hudba kouzelná.

I kdyby měsíc s hvězdami
přestaly svítit nad námi
nám postačí, když budou plát
světla promenád.

Skončil Protektorát Böhmen und Mähren, nadešel den osvobození, prapory, sláva, Rudá armáda a taky ta druhá, ó niž se zpívalo:

Přišel tak znenadání
a začal se na mě smát,
mluvil o šťastném setkání se mnou.
Hezký byl a tak milý,
proč měla jsem se ho bát,
a tak jsme se seznámili jednou.

Říkával mi sladce sweetheart,
na světě byl mi nejdražšim,
tiše šeptal mi: I love you, my darling,
a jmenoval se Jim.

Ahoj na sobotu, číslo 9, 23. února 1990, str. 14-15


5. část

Když skončila válka, ocitl jsem se náhle v jiném světě. Ve světě bez zatemnění, beze strachu, ve světě, v němž červenobílé vlajky s modrým klínem se vrátily do ulic namísto protektorátní vlajky o třech barevných pruzích, která se nezbytně vyskytovala vedle vlajky s hákovým křížem - málokdy v historií bylo naší vlajce dovoleno, aby si vlála sama, bez přívažku.
Začala nová éra i v písničkách. Samozřejmě, že stále burácela břeskná dechovka, ale já byl tehdy mlád a tak jsem se zcela zákonitě přiklonil k jazzovému popěvku, jako téměř veškerá městská mládež. Byly to písničky poznamenané americkými synkopami, které za oceánem během války vyráběl major Glenn Miller, písničky, které nás, mládež, elektrizovaly. V jejich duchu počaly vznikat písně tuzemské, jako třeba ta, v níž se zpívalo

Hraje se swing a v sále je shon
Každý se ptá proč skáču jako slon
Nemůže vědět že v botě jedné
Dnes hřebík mám

Chci říci vám že nejsem vždycky
Při tanci svém tak excentrický
To pouze proto že v botě jedné
Dnes hřebík mám...

A skutečně, tance počaly získávat na excentričnosti. Brzy ovládlo taneční parkety magické slovo boogie-woogie. Nikdo tehdy netušil, že je to označení pro styl klavírní hry, pří níž levá ruka vyhrává neustále stereotypní harmonické variace na určité téma. Pro nás to byl tanec. V prvních týdnech se dokonce mluvilo o tanci buky-buky, zaslechl jsem to mezi klukama několikrát.
Ale tou dobou se do vlasti vrátil Jan Werich - Voskovec zatím zůstal ještě v USA. A s Werichem písničky dosud nepoznané. Otextovali v Americe totiž řadu tamějších lidovek a ty se počaly ozývat z pražského rozhlasu. Legendárního strojvůdce Casey Jonese, o němž jeho černý topič složil v Americe neméně legendární píseň, nazvali V + W v její české verz strojvůdcem Příhodou a Jonesův truchlivý příběh zněl pak zemi českou, o níž možná Jones ani nevěděl.

Hej strojvůdci a železničáři
Hej ajznboňáci výhybkáři
Vyslechněte si tu hroznou nehodu
Která potkala strojvůdce Frantu Příhodu

A příběh se rozvíjel dál:

Frantově ženě se srdce zachvělo
když jí dával dva polibky na čelo
Když si bral fajfku a bandasku s kávou
A se svou mašinou se rozjel za slávou

Jenomže - to už zase poskočím o pár slok dál:

Několik neděl už jak z konve lilo
To bylo Frantovi velmi nemilo
Pražce hnily a pod štěrkem trať měkla
To byl dlužen Příhodovi čert z pekla
Na Příhodu zlé počasí neplatí
Žene si to stodvacitkou po trati
Pasažéři volaj: Pane strojvůdce
Zabrzděte vždyť jedete moc prudce

Příhoda
ten klidně opáčí
Příhoda
Zlomíme si vaz
Příhoda
Ten klidně opáčí
Vagón s poštou musí vždycky dojet včas

A to už se do zatáčky řití vlak
Topičovi hrůzou až přechází zrak
Jak tak kouká z budky vidí na dálku
Proti směru přijížděti lokálku

No a dojde k tragédii. Píseň ji věrně líčí až k závěru, kdy

Příhodová právě vařila kávu
Když dostala o katastrofě zprávu
že ji železnice muže zabila
Zaplakala hořce - kávu dopila

Kromě amerických lidovek opatřili V + W aktuálními texty i staré písničky z Osvobozeného divadla. Tak například píseň Pra-pra-prabába dostala takováto slova:

Pra-pra-prabába mé prabáby
Sedí ve Valhale na mezi
Mezi germánskými vítězi
Ta překousne čtyři řetězy
Jako hedvábí

Pra-pra-praděd mého praděda
O tom se v rodině povídá
Že silou překonal Siegfrieda
Jednou sněd syrovýho Žida
Místo oběda

Mí předci byli ňáci kabrňáci
Knihy nečtli zato byli blonďáci...

Písničky V + W i teď, po válce, vnesly do spektra nejrůznějších popěvků zcela jedinečný a osobitý tón a proto čněly nad ostatními a nebylo možno je přeslechnout. Když jsem začal psát sám texty, podvědomě jsem se stále pokoušel odlišit se od stávající produkce. K čemuž jsem tehdy v poválečných letech dostal impuls.

Jinak doba žila ve znamení Karla Vlacha, kromě dechovkářů ovšem, ale na ty jsme my, swingová mládež, koukali značně spatra. Dneska už k nim chovám více tolerance, protože vím, že i dechovek je zapotřebí - majiť své publikum. Jejich vyznavačem se asi nikdy nestanu, ale nechť žijou. To jsem si však nemyslel tehdy před léty a konflikt dechovka-jazz mě zaměstnával víc, než by si zasloužil. Ale do jisté míry tím byli vinni i sami dechovkáři, kteří v jazzmanech viděli výstřední blázny, holdující hudbě bez melodie - improvizovaná sóla jazzových nástrojů byla pro ně něco nepochopitelného. A tak jsem zcela zákonitě přilnul k osobnosti Karla Vlacha, který se svým velkým orchestrem se skvěl na vrcholku slávy. S orchestrem Karla Vlacha zpíval tou dobou Václav Irmanov, elegantní vysoký muž, který však český text příliš neuznával. Zpíval anglicky a krásně. Pak tu byla Jiřina Salačová a sestry Allanovy. Ty mě uspokojovaly přece jen víc než Jiřina Salačová, zpěvačka krásného hlasu, leč písní poněkud vláčných. Tehdy jsem prahnul spíš po temperamentnějším zboží, jak to příslušelo mému mládí. Pak se náhle objevil Rudolf Cortés a ten spolu s Allankami - takhle důvěrně se jim říkalo - vydržel na výsluní přízně publika dost dlouho.
Jenomže situace se začala komplikovat. Únorové vítězství pracujícího lidu se pro mne stalo vítězstvím dechovkářů nad jazzmany. Krátce poté, co se pracující vypořádali s reakcí, pustili se do jazzu a do jazzových popěvků. Saxofon byl prohlášen za nástroj reakce a synkopy nebyly dost marxistické na to, aby přežily. Byla to zvláštní doba. Vítězná strana si s dovedností sobě vlastní nadělala tisíce zbytečných nepřátel tím, že jim vzala muziku, kterou milovali.
Jazz bylo ovšem nutno něčím nahradit. Že by se zrušila hudba, to přece jen dost dobře nešlo - snad později. A tak vznikla ukázněná taneční hudba a četná omezení. Orchestrům nastaly krušné časy. S českou vynalézavosti počaly unikat různým příkazům a zákazům, do repertoáru občas byly propašovány americké písničky s označením, že jsou černošské, protože černoší byli jediní Američané, kteří se těšili přízní vládnoucí třídy. Doktor Kavka se občas opovážil zazpívat něco anglicky, označil však pro jistotu angličtinu za černošský domorodý jazyk a kupodivu to procházelo.
A pak přišla padesátá léta, socialistický realismus a s ním i pár přizpůsobivých tvůrců písniček s radostnou tématikou. Začalo se zpívat o Frantíkovi, který šel kolem zahrádky, v písničkách rachotily motory traktorů, došlo i na vyhrnuté rukávy a rozzářené tváře svazáků a jejich čisté vztahy ke svazačkám. Byla to ohromná sranda, vlastně. Ale tak se to jeví dneska. Tenkrát to byl soumrak české písničky a co se mě a Jiřího Šlitra týká, formovalo se v nás něco, co za čas vytryskne na povrch a zavlaží vyprahlou půdu českého šlágru. (To je hrozný slovo. Hit už je lepší, ale to se tenkrát neříkalo.)
V těch dobách jsme se s Jiřím Šlitrem ještě neznali. Každý z nás si výše zmíněné duševní stavy odbejval někde jinde.

Ahoj na sobotu, číslo 10, 2. března 1990, str. 14-15


6. část

V těch dobách, kdy válka odezněla, začal jsem velmi intenzívně prožívat jednu krásnou etapu svého života - skauting. Pravda, i v Protektorátu Böhmen und Mähren se skautovalo, jenže potají, a to nedovolovalo rozvinout všechny možnosti, které toto hnutí skýtalo. Teď jsme se náhle mohli ke skautingu přihlásit i veřejně. Nosil jsem hrdě skautský stejnokroj s kloboukem a snažil jsem se získat na rukáv co nejvíc koleček, kterým se říkalo odborky - každou si musil člověk zasloužit nějakou odbornou znalostí. Na skautingu mi vlastně vadil jen název Junák, byloť to pro mne slovo arci obrozenské. Nic proti obrození, ale myslím, že mládež myslela přece jen progresivněji. Anebo už se tenkrát u mne začala projevovat zvýšená citlivost na záležitosti jazyka.
U táboráků se mi pak otevřel nový svět písniček, které se lišily od těch, o nichž jsem se zmiňoval v předešlých statích. Nezřídka to byly písničky, vypůjčené od trampů, a byly krásné.

Do ranní mlhy když stín tvůj se řítí
Ó karibú ó karibú
Velebná záře kol hlavy tvé svití
Ó karibú ó karibú...

Tak nějak zněla slova jedné z nich. Měla taky krásnou melodii a věřím, že žije u táborových ohňů dodnes. Zvláště poslední sloka na mě působila dojmem velmi hlubokým a jítřícím. Zpívalo se v ní:

Zákeřná rána se vydrala z hlavně
Patřila tobě ty padl jsi slavně.. .

Často se v těchhle písničkách vyskytovala anglická slova, protože návaznost na Divoký západ tu byla evidentní. Nám válečným dětem však byla angličtina utajená, a tak se v našich soukromých zpěvníčcích objevovaly takovéto zápisy:

Džim Leklend slyšel prapodivnou zvěst
Gud navigejšn ahoj
Že na ostrově poklad ukryt jest
Gud navigejšn ahoj...

Ty písničky, které zněly u táboráku, měly ohromný náboj romantiky a skládali je zřejmě citliví lidé, protože v nich dokázali vystihnout, co ta posvátná chvíle u ohně potřebuje.
U táboráků zněly i písničky veselé až srandovní. Pravda je, že s táborákem neměly nic společného než to, že při něm zněly, nebyly složeny ani pro účely skautské, byly zkrátka odjinud a k táboráku se zatoulaly. Ale zpívali jsme je rádi.
Jedna z nich, mnohosloká píseň o panu Mirkovi a paní Jitce, parodující tak trochu žánr písniček jarmarečních, obsahovala pár povedených nápadů, které mám rád i dneska, kdy jsem skautský klobouk vyměnil za pověst rutinovaného textaře. V první sloce jsme se dověděli, že:

Na jednom vršku stál prima zámek
A ten obýval rytířský párek
Byl to pan Mirek měl prima knírek
A pani Jitka - neměli dítka

Pak se rozvine dlouhé milostné drama, protože po odjezdu pana Mirka do boje se dostaví Jitčin milenec Cyprian.

Sotva že Mirek zmizel kdes v prachu
Přihnal se Cyprian s pytlíkem hrachu
Před hradem rozložil všechny své krámy
Hrachem tím házel v okna své dámy

Pochopitelně v písní dochází k zápletce. Cyprián je paní Jitkou vlídně přijat, jenomže

On totiž Mirek chtěl shodit knírek
Vrátil se zpátky a zaslechl trylek

Píseň skončila podobně jako jarmareční songy – tragicky:

Mrtev je Cyprián mrtev je Mirek
Aniž si vyholil ten prima knírek…

To je pár fragmentů písně, která nás bavila u táboráků. Tou dobou se objevila neméně dlouhá písnička o profesorovi Cvokovi. Velmi jednoduchou a proto i chytlavou melodii Václava Pokorného opatřil nápaditým a rozverným textem Jaroslav Moravec. Ze třinácti slok zde ocituji alespoň několik.

Ráno když z postele vstal,
sám dobré jitro si přál,
oblékl kalhoty, kabát a pak boty,
a potom sprchu si dal,
to dělal každý den,
to dělal celý rok,
to byl pan profesor Cvok.

Když skončil oblékání,
odešel ke snídani,
vajíčku pusu dal a lžičkou zaklepal,
na hlavu svojí paní.

To dělal každý den,
to dělal každý rok,
to byl pan profesor Cvok.

Poslední sloku považuji dodnes za mistrovskou prácičku:

Chtěl vyhrát první cenu,
tak skákal do bazénu,
stala se nehoda, nebyla tam voda,
nechal po sobě ženu.

To je ta poslední,
poslední ze všech slok
tak skončil profesor Cvok.

Zkrátka u táboráků bylo někdy teskno, jindy veselo. O to veselo jsem se pokoušel i já – tehdy už jsem cílevědomě usiloval o to, stát se komikem, a začal jsem psát své první písničky. Těmi se ale nepochlubím, jen vás mohu ujistit, že těm písničkám, které jsem vám tu dneska přiblížil, se ty moje zdaleka nemohly rovnat.


Ahoj na sobotu, číslo 11, 9. března 1990, str. 14


7. část

Další písničky, které mi zněly v uších, spadají do oblasti tzv. taneční hudby. Už se nikdy nezjistí, kdo tenhleten termín vynalezl, zato lze říct, že je dost nepřesný. Nepřejte si, abych tady začal sdělovat své otřesné zážitky z tanečních, spokojte se jenom s informací, že jsem byl vždycky nejhorší tanečník z kursu, a ač je tomu víc než čtyřicet let, myslím si, že o mně mnozí účastnici dodnes vyprávějí svým vnoučatům, aby ti drobečkové zažili taky nějakou srandu.
Podle toho bych neměl o taneční hudbu jevit zájem. Opak je však pravdou. Pro mě to však byla vyloženě hudba poslechová, ale musel jsem jí rovněž říkat taneční, aby se vědělo, o jakou hudbu jde. Hrál ji tehdy Karel Vlach a taky Jiří Procházka, Ladislav Bezubka, Zdeněk Barták a v Brně Gustav Brom, abych jmenoval ty nejslavnější. Byla to doba velkých orchestrů. Texty písní byly zákonitě plytké, ale ne špatné. Řemeslná dovednost se jim upřít nedala a ani určitý vtip a zábavnost. A taky jistá naivita k nim patřila. Ta by už dneska obstála nejhůř. Jinak roztomilá písnička o Čiňánkovi hlásala, že

Byl jeden Číňánek
ten byl jako z čítanek

a o kousek dál dokonce, že

Byla jedna Číňanka,
to byla pěkná čímanka

To snad stačí.
O sličné seňoritě Maritě jsme se v závěru písně dovídali, že

Sličná seňorito.
co jméno má Marita,
byla negalantně
zato důkladně však bita

Ale zpíval to Rudolf Cortéz s Allanovými sestrami, a to nám stačilo ku štěstí. Situace se poněkud vylepšila, když na písničkovou scénu náhle vstoupili textaři, kteří měli určité umělecké ambice. Jaromír Hořec třeba. Anebo Vladimír Dvořák. Jeho Krystýnka byla malým skvostem. Byla hebká jako portugalské hedvábí a žádná jiná jeden čas nevábila, abych to řekl slovy písně.
Ale i písničky prostší bývaly postaveny na docela milých nápadech. Dodnes mi zní v hlavě jedna, kde se zpívá o dívce (jak by jinak), o níž nás autor od samého začátku písně ujišťuje, že na tu si počká. Jenomže - čekal však taky někdo jiný a ten si tě vzal - je smutné zjištění uprostřed písně, ale dochází se k optimistickému závěru:

Ten teď chodí po sadech
s tvoji dcerou na zádech
a že nemám žádný spěch
na tu si počkám

Ten ženský element byl v taneční hudbě vůbec silně preferován. Ostatně ani já, když jsem pak začal psát písničky, jsem se ho nevzdal. Dámy a dívky, které třeba čtou tyhlety řádky, snad tuší, jakou úlohu hrajou v životě mužů, ale důkladně to vědět nemůžou. Básník anebo textař, který si na básníka hraje, prožívá tu ženskou přitažlivost daleko víc než ony, ale dokonce daleko víc než normální mužskej.
A proto není divu, že se ženky element vlní snad v devadesáti procentech písniček. Už samotné názvy o tom vypovídají. Ty jsi můj anděl strážný. Na svatbě tvoji, S tebou, Srdce snad nemáš, ale i písnička s názvem Tvůj krok zní dává tušit, že jde o milostný vztah, i když v oněch padesátých létech by mohlo jít taky o traktoristu, který jde polaskat svůj stroj. Písničky s podobným obsahem tehdy otravovaly (alespoň mě) v dosti značné míře. Ne že by jich bylo moc, ale často je hráli.
Vítězily ovšem písničky o lásce. Pokud neopěvovaly ženu, žena v nich opěvovala muže. A tak si pamatuju na písničky Tak ráda tě mám, A přece mám tě ráda, Někdo mě má rád, Já jsem zamilovaná - pamětníci mi dají za pravdu a vzpomenou si jistě na tucty dalších.
Jak už jsem tu napsal, pokračoval jsem v této tematice i já, ale ke cti přiznat, že jsem se utkal s její banálností. Nebyl jsem však první, což tu můžu doložit písničkou Vladimíra Dvořáka - pamětníkům jistě zní dosud v uších, ale myslím si, že teprve černá na bílém se dá vygustýrovat.

Do tmavého převlíklo se nebe,
podívej se, šat má děravý,
posílá mi hvězdy místo tebe...

to je zkrátka krásný. Vladimír Dvořák nechť mi promine, dopustím-li se v textu nějaké nepřesnosti, ale zase ho nejspíš potěší sdělení, že jej píšu zpaměti.

Dobrou noc ti oknem šeptá vánek
Dobrou noc ti dá ztichlý sad
Já ti taky přišel přát klidný spánek
Ale rád bych do tvých snů sám se vkrad
Mít tu moc já hned bych vybral v snáři
Který sen ti noc má dnes dát
Ráno pro nás oba slunce bude zářit
Dobrou noc
Nech o ránu si zdát

V těch letech padesátých ale taky ke mně dolítly písničky, které zněly u nás už za války, ale rozšířily se s jistým zpožděním, a dokonce ani ne příliš. Mám na mysli písničky s texty Josefa Kainara. To byly pro mne ohromné objevy. Když jsem někdy v roce 1954 ve vojenské uniformě poslouchal záložníka na cvičení Boru Kříže, jak se svou snovou harmonikou zpíval Blues o mrtvém vrabci, byl jsem u vytržení, jak se říká tomu stavu, kdy člověk nenachází slov pro lepší vyjádřeni svého úžasu, dojetí, úcty a nevím čeho ještě.

Jenom trochu sazi a trochu peří
na světě mi nikdo neuvěří
že tam ležel na nároží
starý mrtvý vrabec

O červnových třešních se mu snad zdálo
stál jsem tiše nad ním a poprchalo ...

Písničky Josefa Kainara se mě zmocnily a byl jsem na vrcholu štěstí, když jsem o mnoho let později některé z nich směl nazpívat na gramodesky. Dodnes, když učím ty, kteří studují na Lidové škole umění textařinu, předčítám jim Kučeravého listonoše a říkám: Všimněte si, jak každý verš je nápad. Veliký, úctyhodný a básnický nápad. A totéž mohu doporučit i vám - všimněte si těch veršů, vybral jsem jich z písničky jen pár, abyste je lip a pečlivěji vychutnali:

Kučeravý listonoš mi přines psáni s modrou pečetí
Dejte si, prosím, toho kučeravého listonoše ještě jednou a představte si místo běžně rudé pečeti modrou ... a čtěte dál:

Řekl Dobrý den A rozplynul se v šeru schodů vzápětí
Známka byla vzácně zlatá
Na ni želva v závoji

Ano, želva v závoji na zlaté známce - koho by taková věc napadla?

Kde tu krutost vzít a dopis otevřít
když vím že obálka se nezahojí

Neotvírejte krutě obálku, která se nemůže zahojit, a žasněte nad tím, co básník radí dál:

Dal jsem dopis pod polštář a nechal jsem si jeho obsah zdát...

To pro dnešek stačí - slovy básníka se musí v populárním časopise šetřit, je to šafrán.


Ahoj na sobotu, číslo 12, 16. března 1990, str. 14


8. část

No a kruh se nám zvolna uzavírá. V šedesátých létech jsem se stal co do písniček samozásobitelem. Zúročil jsem všechny své zážitky počínaje písni V domě straší duch, která mi pestřila první roky života, až po ty songy, které jsem poslouchal z rozhlasové stanice AFN Munich a o nichž jsem se tu ještě nezmínil, což bylo nespravedlivé.
Jako textař jsem se na vysílání téhle stanice příliš nepoučil, protože bylo vedeno v jazyce mně jen málo známém, ale nový duch, který z jejích písniček zavál, si mě značně zformoval. A tak je tu s vděčnosti připomínám.

Mým štěstím bylo, že jsem se setkal s Jiřím Šlitrem, protože to byl člověk, který pochopil nejen poetiku a humor mých textů, ale i jejich hudebnost. Že slovo samo o sobě nějak zní a že je to vlastně taková malá hudba, to zůstává mnoha skladatelům dodnes utajeno. Jiří Šlitr to cítil. Neřekl bych, že vědomě - spíš to bylo zakódováno v jeho podvědomí. Ale dovedl nalézt k mým textům tu optimální melodií, takže si troufám říct, že lepší hudba k Písničce pro Zuzanu, dejme tomu, nebo k písni Motýl, není vůbec možná. Hudebně dokonalejší třeba ano, ale rozhodně ne přiléhavější, vhodnější a citlivější.
A tak se mi přihodilo, že poslední kapitolu o písničkách, na nichž jsem se vyučil, musím věnovat svým prvotinám, které mi byly velikou školou, protože chybami se člověk učí, jak hlásá jedna písnička Voskovce a Wericha. A autoři dodávají, že člověk každou spáchanou za novou chybu ručí. A to je svatá pravda.
Písničky jsem začal vyrábět ve svých šestnácti letech. Bylo to u skautů a skládal jsem je pro potřebu pobavení svých skautských bratří při táborovém ohni. Byly naivní. Zahajoval jsem svá vystoupení s kamarádem Vilibaldem strašlivě optimistickou znělkou:

Příjemnou zábavu vám přejeme
Dobrou náladu s vámi mít chceme
Jestli nám dovolíte
Tak dřív než se pobavíte
Nepatrnou poznámku řekneme

Jestliže snad nemáte náladu
Vyslechněte naši dobrou radu
Přestaňte nadávat
A začněte se s námi smát
Propagujte s námi tuhle zásadu

Jak říkám: chybami se člověk učí a já jsem poměrně záhy přišel na to, v čem chybuju. Pochopil jsem, že písničky V+W propagujou tutéž zásadu daleko důmyslněji. Jednou zpívají o brabenci, který se chechtá, když pupenec kyselinou leptá, a radí nám

Ty
Ač nejsi brabenec
Se taky rád
Hlasitě chechtej
Chechtej
A na svou bídu si nezareptej

Jindy poukazujou na stonožku: co má práce s obouváním, jen se oběda dočká a začne se zouváním. A dodávají:

Mám-li vztek víc než trošku
Že bez práce mám jenom hlad
Vzpomenu si na stonožku
A jsem na světě rád

Někdy je to třeba i bakterie, která se o svůj život bije - zkrátka V+W se utíkali k podobenstvím a jejich písničky byly o něčem. Najednou jsem si uvědomil, že můj blábol byl prázdnou nádobou. Agitkou, která nemohla nikoho zaujmout, a tak jsem, takto poučen, napsal svou první optimistickou písničku o sardinkách, nesenou, jak jsem se alespoň domníval - v duchu V+W. Pravilo se v ní mimo jiné:

Krabička ta je maličká
A tak rybička se v ní mačká
Zbytečně čeká rybička
Až ta krabička
Bude bez víčka
Lidi se na ni dívají
A přitom navzájem
Si říkají
Nekupujte tu krabičku
Má podřadnou značku na víčku
A tak zbytečně čeká rybička
Až ta krabička
Bude bez víčka

A protože každá taková písnička má mít nezbytnou moralitu, hlásala ta moje, že ještě nikdy nikdo neslyšel sardinky nadávat, zatím co

Lidí se v piksle nemačkají
Někdy i to pohodlí mají
a přeci nadávají

Zdálo se mi, že touhle písničkou jsem postoupil o krok dál. Pochopil jsem tehdy několik pravd najednou. Že totiž písnička musí být o něčem a mám-li humor, nemůže to škodit, a taky to, že by mohla být s prominutím trochu uměním. To se v minulosti po písničkách příliš nežádalo. Na mně si to vyprosil sám jazyk český. Neměl jsem sice původně v úmyslu nic jiného, než psát věci pro zábavu. Hodlal jsem se věnovat práci komika, a tak jsem si zvolna stavěl repertoár. A najednou se mi přihodilo, že jsem si při práci se slovy povšiml, že slova jsou různá. Obyčejná, jaksi užitková, ale některá i vzácná jako mramor nebo drahý kov. A že se s nimi musí zacházet jako se vzácným materiálem.
A náhle, zcela neplánovaně, jsem začal psát i písničky křehčí a lyrické. Jedna z prvních vypadala kupříkladu takhle:

Zahradník vypěstoval
Dvě růže z Jericha
Ta první v tichu kvete
A voní do ticha

Ta druhá kvete více
Má temně rudý ret
A trochu bledé líce
A nemá dvacet let

První růži jsem koupil
Té druhé jsem ji dal
A bylo mi tak dobře
A zahradník se smál

A pak už jsem svůj textařský život propotácel mezi dvěma mezníky - mezi lyrikou a legrací. Občas se mi to trochu zaplítalo dohromady, a to vznikaly písničky lyrické a směšné zároveň a ty jsem měl nejradši. Ale dodnes jihnu při těch, kterým je dneska půl století, v nichž v domě straší duch a nejkrásnější hvězdy hoří ve Splitu nad mořem.

A aby měl svou moralitu i tenhle můj seriálek v Ahoji, prosím Vás, zpívejte si písničky. Včetně těch mých, ale taky i jiný. Zpíváním se totiž nedá nic pokazit, snad kromě koncertu sborové hudby, není-li náš sluch zrovna nejlepší. Ale zpívat si může pro potěšení i ten, kdo nevládne příliš slavným hlasem - sám jsem toho nejkrásnějším dokladem.


KONEC


Ahoj na sobotu, číslo 13, 23. března 1990, str. 14-15