VENKOVSKÁ CESTA

z knížky Černá vzducholoď


Poklekl.
Čelem se dotknul prachu cesty,
aby jí poděkoval za to,
že ho nesla na svém hřbetě.

Neplýtval podobnými gesty.
Znal dálnice a motoresty.
Těm se neděkuje, těm se platí.

Teď ale kráčel po venkovsku
nejchudší cestou ze všech cest,
a v jeho pragmatickém mozku
zasvitlo světlo dávných hvězd.

Sedával pod nimi za jarních večerů.
Blikaly na nebi jak malé bludičky.
Matně si vzpomínal na tuhle nádheru,
zakletou do malých zelených světýlek.
A taky na louku, na které motýlek
ve chvíli, kdy slunce vyplulo na nebe,
lítal si sem a tam jen tak a jakmile
uviděl květinku, byl štěstím bez sebe.

Třepotal křidélky, ten malý blbeček,
co lítá sem a tam jen tak a bez cíle.
Ubohý motýle, ubohý motýle!
Netušíš, co to je mít hlavu člověka,
ve které rodí se myšlenky spanilé,
moudré i nemoudré, sličné i zběsilé...

Netušíš, co to je mít hlavu člověka,
ve které rodí se myšlenky na Boha,
kterému kdysi prý patřila obloha,
dneska však dostal se do sporu se světem,
jenž na něj odmítá koukat se zezdola,
ačkoliv sám si ho na nebe dosadil,
aniž by předběžně s Bohem se poradil.

Motýlek netuší, co člověk dokáže,
člověk zas neví, co dovede motýlek.
Ty naše jistoty slábnou, a možná že
zaniknou pozvolna v šelestu křidýlek.

Vševědění se změní v trosku
a neznaboha čeká křest.
Stavíme pevnost, jenže z vosku.
Stín pochyb usídlil se v mozku
toho, jenž kráčí po venkovsku
nejchudší cestou ze všech cest.