LYSISTRATA - recenze (2007)

Autor: Kateřina Rudčenková, MF DNES, 15. září 2007

V SEMAFORU ŽENY ODPÍRAJÍ MUŽŮM SEX

"Tam v poli muži tasí meče/ Zbraně řinčí a krev teče/ Bijou se s urputností zvěře/ My zatím zamykáme dveře/ Vedoucí k rozkoši." Tak praví ženy v Aristofanově Lysistratě, kterou pro Semafor přebásnil Jiří Suchý.
Slavnou hru o ženách, které mají dost světového válčení vedeného muži, opatřil Jiří Suchý i písněmi. Představení, v němž vystupují postavy Řekyň a Řeků oděných do dobových chitonů, bude mít premiéru 19. září.
Aténská občanka Lysistrata (v podání Jolany Smyčkové) uprostřed peloponéské války mezi Aténami a Spartou svolá všechny ženy z obou znesvářených táborů a společně se dohodnou, že dokud jejich muži neuzavřou mír, nebudou s nimi sdílet lože. Svého cíle tím úspěšně dosáhnou a válka končí mírem.

Ovace jako u Kytice
Jiří Suchý však uvedením téměř dva a půl tisíce let staré protiválečné satiry nepomýšlel jako Aristofanes ani na politickokritické, ani na pacifistické poslání díla - a už vůbec nechce ženy k ničemu navádět. "Nebral jsem to vůbec nijak didakticky, ale jen jako záminku k legraci. Cítil jsem, že by se z toho dala udělat sranda, to je oblast, ve které jsem doma."
K nápadu převést do veršů Aristofanovu komedii ho před lety přivedl Jiří Menzel, který ho požádal, aby ji přebásnil pro pražské Divadlo na Vinohradech, kde byla posléze v roce 2002 v Menzelově režii nepříliš šťastně zinscenována. Suchý nyní tuto činoherní verzi doplnil pro Semafor písněmi a "udělal z ní malej muzikálek".
S reakcemi publika na pěti předpremiérách je Suchý spokojen. "Myslím, že Lysistrata lidi překvapila, poněvadž přijetí bylo nesmírně bouřlivé, od Kytice snad nejbouřlivější," říká Suchý, který považuje svůj nový počin za mezník v historii Semaforu - v době módy velkých muzikálů pozoruje na své scéně snížený zájem o komorní představení, a proto se rozhodl definitivně skoncovat s divadlem malých forem.

Krotká nemravnost
V dosud nejobsazenější semaforské hře s dvaceti účinkujícími se včetně alternací vystřídá více než čtyřicet herců. Suchý se věrně držel děje předlohy, s výjimkou jediného výstupu, v němž si pro sebe a Jitku Molavcovou připsal dialog dvou diplomatů, kteří vtipně glosují probíhající děj. Údajně nejúspěšnější je pak scéna, v níž Suchý coby bojovník Koitos přichází se svým synkem žádat Molavcovou v roli jeho vzbouřené ženy, aby se vrátila domů.
Případné puritány, kteří by chtěli autora obviňovat z přílišné lascivnosti a byli by znepokojeni mírou nemravných narážek, Suchý upozorňuje, že původní Aristofanův text byl tak sprostý, že většina překladatelů považovala za nutné ho umravňovat. To sám udělal také, ale méně než jeho předchůdci. V první inscenaci Lysistraty v roce 411 př. n. l., která byla součástí svátku Velkých dionýsií, tedy oslav boha plodnosti Dionýsa, se na scéně objevil jako posvátný symbol velký vzpřímený falus, a ačkoli ve všech rolích včetně ženských vystupovali muži, postavu Smíření hrála nahá prodejná žena.
Ničeho takového se diváci Semaforu nedočkají, kromě vtipných a hravých rýmů a písní zručného veršotepce, který míru nemravnosti vyvažuje kultivovaností a literární kvalitou. Ostatně z krotké představy nemravnosti v Aristofanově i Suchého pojetí by se třeba příznivci drsné coolness dramatiky asi sotva uzarděli. Přesto divadlo upozorňuje, aby s sebou diváci raději nevodili děti.
Také v následující dramaturgii hodlá Jiří Suchý křísit svá starší díla. Následovat bude surrealistická Sekta, podle jeho slov "hra, která v šedesátých letech propadla", z níž už Miloš Forman použil některé Suchého písně do Dobře placené procházky v Národním divadle.

foto: Dušan Dostál

Autor: Ivan Žáček, Divadelní noviny, 20. 10. 2007

ROZPUSTILÁ LYSISTRATA, VOJSK ROZPUSTITELKA

Jiří Suchý se rozmáchl k výraznému autorskému gestu. Po Aristofanově Lysistratě, kterou přeložil pro vinohradské divadlo, se odhodlal k vlastní úpravě, šité na míru, leč vůbec ne horkou jehlou, pro komorní prostory a mantinely dejvického Semaforu. Není to první muzikálová adaptace, na počátku osmdesátých let se dávala v Jihlavě a Chebu volná úprava Vladimíra Renčína a Hany Čihákové. Suchý pečlivě zvážil možnosti souboru a dopracoval překlad, velmi šťastně, podle svých autorských intencí, byť jeho poslednímu ambicióznímu počinu lze přece jen pár věcí vytknout. Snad nedostatečnou kritičnost při obsazování i větších rolí dívkami, z nichž některé mohou nabídnout opravdu jen své mládí a bujné tvary. Zcela jistě však poznámka o nekritičnosti platí, pokud jde o hudbu. Suchý je velký český básník – víme to a obdivujeme ho za to skoro padesát let – a jeho texty je snad někdy skoro škoda zpívat. Je to čistá poezie, která může mnohým svou silou, hravostí, obrazností připomínat Nezvala, a jiným zase Gellnera či Šrámka. Jedno je jisté: zaslouží si mnohem lepší hudbu, zaslouží si někoho formátu Bernsteina či Webbera. Zaslouží si Jiřího Šlitra, jenže ten je už 37 let mrtev… Pokud jde o jeho nástupce, měl Suchý velké štěstí, že nalezl někoho formátu Jitky Molavcové, partnera, protihráče i klauna par excellence – její Anténa i Lydine je plna těžko odolatelného ženského šarmu. Ale pokud jde o hudbu, Jiří Šlitr se svým neomylným čichem pro šlágr je nenahraditelný. Večerem tedy nezní hity, jediné hudební číslo, které má čáku na to, aby trochu rozproudilo krev zpěvákům i divákům, je rokenrol, a to opravdu není původní semaforský žánr. Jinak jsme ovšem svědky báječné podívané, vkusně stylizované a otextované Suchého výtečným aktualizovaným básnickým překladem této Aristofanovy rozverné, ale i silně politické komedie. Lysistrata zní v překladu žena, jež rozpustila vojska a ukončila války. Hrozba, s níž ženy jí vedené vyrukují na muže, je opravdu strašná a ženy samy ve chvályhodném »boji o mír« málem podlehnou, neboť jejich disciplína dozná četných šrámů. Spíše k roztomilostem premiérového večera možno přiřadit i to, že tak kouzelný text by se snad jeho autor mohl lépe naučit – jeho Xylofon i Koitos je ovšem rovněž neodolatelný. Vedle obou protagonistů, jejichž dvě velké scény hýří textem o poznání vtipnějším než zbytek, se prosadili už jen velmi dobrá Jolana Smyčková v titulní roli, šmrncovní Jana Fabiánová jako Kleonike a půvabná Vanda Hauserová v roli Didony. Již vinohradská inscenace z roku 2002 pohoršila svou nevázanou lascIvností některé kritiky; poněkud zarážející je, že o poznání více než v roce 1935, kdy zde Jan Bor dával Lysistratu naposledy – ale pro dnešní mocnou vlnu puritánství je to zřejmě symptomatické. Jako by zapomněli, že takový byl už antický originál. Ten opravdu nejde pro erotickou narážku a šprým daleko, a ví se už 2500 let, že Lysistrata je prototypem sexuální explicitnosti na divadle. Zároveň však prototypem respektovaným, zřejmě díky koherentnosti erotické zápletky, návaznosti akcí a nosnosti logicky vyplývajících situací. Ne, Aristofanes opravdu není novácká Hospoda a ani Suchý nikde nesklouzne do levně obhroublých poloh této cenové kategorie. A když, tak se z toho semaforský veršotepec na poslední chvíli nějak vylíže: Musíš být taky trochu hrdá / a říct: Ten už si neužije! Umělecká kvalita zaštiťovala odjakživa jakýkoli žánr, je-li něco dramaticky nutné, lze tolerovat krev, násilí, vulgaritu, je-li to vtipné, i třeba lascivitu. Uvidíme tedy, s jakou se ozve česká kritika: ve svém divadle zašel totiž Suchý ještě o chloupek dál než na Vinohradech. A vykročil tím zdařile na cestu od malých formátů k výraznějším projektům.


Semafor Praha – Jiří Suchý: Lysistrata. Režie Jiří Suchý, scéna Jaroslav Svoboda a Jiří Suchý, kostýmy Jiří Suchý, choreografie Kristýna Černá, hudební nastudování Jiří Svoboda. Premiéra 19. září 2007.