POSLEDNÍ ŠTACE - RECENZE (1968, Melodie)

Recenze představení uveřejněná v časopise Melodie

NA SEMAFORU se opět rozsvítila zelená: Suchého a Šlitrova novinka „Proč nám říkají poslední štace a mně vrahoun, ptá se pan primář" je zase jednou hra v dobré semaforské tradici Člověka z půdy, s oběma pány řediteli v plné akci na jevišti. Pomáhají jim vydatně Naďa Urbánková, Milan Drobný, Josef Laufer, Evžen Jegorov a další a ozvou se tu dokonce i písničky, které by mohly - jak tomu bývalo dřív - přerůst rámec divadla. „Růže růžová" v podání Milana Drobného odhaluje se zdravým humorem historické kořenv Humperdinckova „Posledního waltzu" a mohla by Drobnému pomoci k podobnému hitu jako „Písnička pro kočku", a milostný duet mezi Naďou Urbánkovou a Jiřím Suchým roste z tradice „Lásky nebeské" nebo „Motýla". Trochu morbidní příběh o klinice, kde se na pacientech vysoce odborně a kvalifikovaně operuje tupou žiletkou, a pan primář, nanejvýš spokojen se stavem svého panství, k tomu s úsměvem tleská, připomíná leccos z minulosti nedávno uplynulé - i když Suchý i tady hájí své heslo, že „do nepravostí rázně tepat“ není jeho jediným a výlučným programem. Přesto však tahle pohotová a zatím první reakce Semaforu naznačuje, že by se nová atmosféra mohla docela sympaticky projevit i v našich písničkách a zejména v našich malých divadlech. „Tak tu máme Šlitra a Suchýho zase zpátky, paní Millerová," povzdychl by si s ulehčením Josef Švejk, „a prej je tam v Semaforu zase vohromná legrace. Tak jen aby je císař pán vochrániti ráčil, aby jim to dlouho vydrželo!“