SLAVNÍ O SEMAFORU (1964)

převztao z Knihy Semafor - Hry (ČS spisovatel, 1964)

JAN WERICH
Obecenstvo nebo ten lid, který chodí do divadla, je chytřejší a vzdělanější než někteří z těch, kteří o divadle rozhodují. Ono se skládá většinou z mladých lidí a ti myslí rychle, jsou zvídaví, a nikdy v tomto národě mladí lidé nebyli hloupí, vždycky šli ve své většině s pokrokem. Kdyby toho nebylo, nebylo by možné Osvobozené divadlo. Ostatně v praxi se to ukázalo, jak si mladí lidé probojovali mladá divadla, třeba Zábradlí, Semafor aj. Tato dvě divadla měla velké překážky a prosadila se jenom proto, že jsou tam poctiví umělci, kteří něco chtějí i za cenu omylů.

JIŘÍ TRNKA
Divadlo Semafor pokračuje zcela zákonitě v tradici Českého kupletu, písně i lyrického šansonu; snad si to ani neuvědomuje.
Ta cesta se dá sledovat plynule od konce století, snad i dříve, přes kramářské písně, přes zpěváčky a šantány v Praze, přes Červenou sedmu (vzpomeňme těch velkých šlágrů své doby). Zpívající Ferenc Futurista, Osvobozené divadlo, E. F. Burianovo Červené eso, až konečně Semafor. Souvislost je nepřetržitá. Hudebně se vždy inspiruje současnou formou populární hudby, ale ta současnost sama nikdy nebyla účelem. Ani Semafor neprovozuje jazz jako smysl své činnosti. Nebylo to ani v Osvobozeném. Vždy šlo o vyjádření současné nálady a citu mládeže i dospělých (některých). Publikum Semaforu není jen mládež. Také satira politická nebyla nikdy základním smyslem těchto hudebních divadel. Příležitostně ano, a v kvantu, jak to vyžadovalo rozpoložení a zájem publika. V tom je též obsažena popularita tohoto i tamtěch divadel. Autoři přesně cítí, čeho je všem třeba, protože jsou sami zároveň publikem, což je největší klad takového divadla. Proto nestárne, nebo vlastně stárne se svým publikem.

OLDŘICH NOVÝ
Zejména Suchý je průrazný talent. Písničkář od narození, ve svých začátcích herecky dost málo vyspělý, se stal dobrým profesionálem. Jeho herecký výkon v Jonášovi je pozoruhodný. A Šlitr ve svém nesmělém přihrávači je mu znamenitým partnerem, zvláště připočteme-li k tomu nevšední hudební schopnosti. Popularitu Suchého a Šlitra lze porovnat se slávou zpěváků bratří Hartmannů nebo s věhlasem šantánových komiků Bachmanna a Frankla. Řekl bych přitom, že Suchý se svými texty jde ještě dál, a v tom mi zase připomíná Františka Gellnera, jehož gaminská a někdy až cynická veselost, vždycky kousavě satirická, namířená hlavně proti měšťácké počestnosti a přetvářce, nás okouzluje dodnes.


JOSEF ŠKVORECKÝ
Jak říká Arthur Miller, novost, objevnost uměleckého činu nespočívá v tom, že by si umělec vymyslel nějakou novou filosofii, ale v tom, že realizuje to, co visí ve vzduchu, čeho jsou lidé plni, ale co sami vyslovit nedovedou.
Umělec to řekne za ně. A tak to bylo na počátku Semaforu. Proto měl tak explozivní ohlas mezi mládeží (ale buďme spravedliví: nejen mezi mládeží), a proto ho část kritiky tak dlouho nemohla pochopit a tak dlouho se zabývala sisyfovským úsilím vnutit Semaforu staré představy např. o političnosti umění. Jenomže právě to, co udělali Suchý se Šlitrem, byl umělecký čin v pravém slova smyslu a se všemi atributy; tedy i s atributem političnosti. Dali mládeži vysoce umělecký zážitek ve sféře, která se nejvíc dotýká života mladých. Před nimi i vedle nich bylo a je mnoho schopných textařů i skladatelů písniček. Ale jejich tvorba je většinou rozdrobená, pracují, abych tak řekl, od případu k případu. Suchý se Šlitrem postavili svoji tvorbu na základ pevného a jim oběma společného životního pocitu a uměleckého názoru, nebáli se vrhnout celou existenci, všechnu práci a všechen volný čas do nepatrného divadýlka ve Smečkách, a co hlavního, koncipovali písničky ne jako jednotlivé ataky na zájem publika, ale jako cílevědomý, jednolitý, bohatě varírovaný, ale v podstatě kontinuitní zpěv o téhle době, o její citové atmosféře, estetickém vnímáni a každodenních myšlenkách. Od samého začátku brali prostě svoje písničky ne jako efemérní „malé formy", ale jako skladebné kameny většího celku.
Poněvadž věděli, co dělají, nezalekli se útoků, kritik a překážek, kterých jim nechápaví i zlovolní činitelé nakupili svého času do cesty víc než dost. A proto taky nakonec zvítězili na všech frontách. Myslím, že nyní stojí na začátku nové etapy svého směřování. Stojí před syntézou toho nejlepšího, co vytvořili v první, už hotové větě své písničkové symfonie. Snad to bude už jejich připravovaná jazzová opera. Nevím. V každém případě přestali být už dávno záležitostí rock’n‘rollové „craze" (nikdy ovšem nebyli jen záležitostí této hudební vlny) a připojili se k těm vzácným umělcům, z jejichž rodu byl Jaroslav Ježek a V+W i William Shakespeare, George Gershwin i Francis Scott Fitzgerald, a nebo Dashiell Hammett; k umělcům, kteří, řečeno s Raymondem Chandlerem, vzali falešné bohy a z gruntu je předělali; vzali běžný žánr a udělali z něho něco, co by menší duchové nikdy nepokládali za možné.