ŠEST ŽEN - recenze (1961)

Výstřižky z dobových tiskovin (převzaté Encyklopedie Jiřího Suchého):


[...] Jde opět o text plný slovních hříček, který žertem, vtipem dává zapomenout na to, že vlastně nepřináší v podstatě nové myšlenky, na to, že jde o nové vtipy (často i ve starém známém duchu) na staré téma lásky, věrnosti a lidského štěstí. A protože jde o hříčky obratné a téma jim zvláště přístupné - je o smích postaráno.
Revue však chce vyslovit i své poučení, spočívající, velice stručně řečeno, v tom, že štěstí je něco jiného než plná hrst, že jde o plnost života, že šťastnější než Jindřich VIII., který měl šest žen, ale žádnou nemiloval, byl jakýsi Novák z Libně, který měl jen jednu, ale měl ji doopravdy rád; a snaží se tak obrátit pozornost ke skutečným hodnotám života. Jenže toto „poslání“ zdaleka není vysloveno s naléhavostí pointy, která bezpečně vede i k troše zamyšlení. Je jen jedním (i když posledním) z řady čísel. Bylo by tedy snad na místě poněkud pozměnit podtitul revue na -“s poučením, které sotva postřehnete“. [...]
[Josef Schnabel: Šest žen J. Suchého a J. Šlitra. Mladá fronta, 12. 6. 1962]


[...] Není to nic nového a není to ani jednoznačně aktuální. Přece však [...] je cítit stanovisko dnešního, zdravě cítícího člověka. A to je důležité. A co je pro Semafor neméně důležité, to je skutečně jemný, intelektuálně náročnější a poetický humor, s nímž se tu traktují vážné otázky a který šťastně nahrazuje dřívější nezávazné pohrávání s recesistickými nápady. Suchému se tu podařilo dokázat slova své písničky: že trocha poezie nikoho nezabije. I když některá myšlenka přiskočí autorovi do pera trochu nelogicky, volný útvar hudební revue to unese. Jedno bychom si však přáli: aby Suchý nemusel ozřejmovat smysl představení polopatistickým výkladem.[...]
[Pavel Grym: Hudební revue o štěstí a lásce. Lidová demokracie, 13. 6. 1962]


[...] Nedá se říci, že by člověk odcházel z divadla nepobaven. To ne. Semafor dá svému představení vždycky švih, mladý půvab, hlavně písničky s výborným orchestrem F. Havlíka. Mají svou poezii, ale mají především strhující rytmus, získávající jim mnoho a mnoho příznivců nejen z řad mládeže. A když už jsme u těch písniček, pak se znovu musíme obrátit k H. Hegerové, nesporně jejich nejlepší interpretce. Ale uznání zaslouží i P. Filipovská a J. Malknechtová. P. Sedláček ještě k talentu nenašel svou vlastní formu projevu, svůj styl, zůstává spíše imitátorem J. Suchého. Milým překvapením večera byl hostující J. Jelínek z orchestru K. Krautgartnera (alternuje s J. Suchým a R. Fremundem) v hlavní postavě revue - Muže s knihou. Jeho všestranné umění je vedle písniček největším přínosem hry, vcelku vkusně, ale nepříliš výrazně režírované H. Philippovou.[...]
[Helena Červená: Nová hra - nového méně. Večerní Praha, 11. 7.1962]


[...] Profesionální výkon podává vlastně jen Hana Hegerová, nová členka souboru divadla Semafor. Její interpretace písní je osobitá a dokonalá, Hegerová je zlatý hřeb Šesti žen. Ostatní dvě zpěvačky jsou Pavlína Filipovská, která udělala pokrok, a J. Malknechtová, která debutuje. Mezi tím se čas od času protahuje Sylva Daníčková a řekne něco také anglicky.
Slyšeli jsme nové písničky, které mají - jak jsme u Suchého a Šlitra zvyklí - inteligentní a sympatické texty a hudbu. A přece začne být představení na konci trochu únavné. Pro celý večer je četba spojovacího textu, i když docela svižného a místy i vtipného, přece jen jednotvárná. Tolik se tu čte, že se v tom čtení hudba a písničky málem topí. Je to trošku hudební revue, tak trochu text-appeal a trochu hrátky. Proč ne. Ale výsledný dojem je matný. Půvab neprofesionality a spontánnosti byl možná setřen právě tím, co neherec na jevišti musí dělat - musí číst. Když vejde na jeviště rozcuchaný kluk, zašklebí se na Havlíkovy muzikanty, kteří mu oplatí přátelským úsměvem, a začne vyvádět, co umí, má to půvab. Když zahřmí a uprostřed zlaceného rámu vedle pověšeného pruhovaného prádla se objeví pravý Karel Krautgartner, dá Jelínkovi trubku a řekne: Jirko, tumáš, má to půvab. Proti nakadeřenému, přislazenému, kašírovanému a jinak krášlenému světu stojí to, co prostě je takové, jaké je. To je dobré. Ale celek působí nejisté, nezvládnuté, jako by soubor v nových podmínkách, s novými členy ještě nebyl „ve své kůži“. Dvojice Suchý-Šlitr je silný základ divadla, ale Semafor potřebuje ještě svého režiséra.
[ah: Šest žen, muž s knihou a písničky. Tvorba, 14. 7. 1962]


[...] Text znamená v semaforské tvorbě nesporný pokrok, svědčící o vzrůstajícím mistrovství obou autorů. Zvláště zajímavé pak je, že se tato tendence projevuje i v hudební složce. Šest žen nemá vyslovené šlágry, vyhýbá se jim dokonce způsobem, v němž lze vidět i jistý záměr. Některá hudební čísla tu plní jen funkci jakýchsi barevných plošek, kombinovaných s textem podle zásad osobitého kontrapunktu nálad a asociací. Jinde se objevují náznaky většího žánrového rozrůznění a využití charakterizačních schopností hudby. Rozsah od parlandové melodiky „Študenta s rudýma ušima“ přes vzrušenější, ale stále ještě šansonový výraz „Kapky žárlivosti“ až ke kombinaci „jódlovaného“ scatu svědčí o tom, že se hudební paleta Semaforu sympaticky rozšiřuje. Příklon některých čísel k nevtíravější a ne tak jednoduché formě šansonu je dalším zajímavým znakem tohoto vývojového stadia a hudební stavba obou finále svědčí alespoň o schopnosti působivé gradace. Zdá se, že kritik, který se jednou pokusí o rozbor semaforských her, bude mít už pomalu o čem psát. [...]
[Lubomír Dorůžka: ...a šest žen v Semaforu. Hudební rozhledy č. 19/1962]