POVÍDKOVÝ SVĚT JIŘÍHO SUCHÉHO (I.Kott)

Pro časopis Jonáš klubu, napsal Ivan Kott, 2. 6. 2012

Ze všech uměleckých oblastí, jimž se Jiří Suchý věnuje, je v širší veřejnosti asi nejméně známá jeho povídková tvorba. To by mohla změnit nová audiokniha NAHÁ A DALŠÍ POVÍDKY z vydavatelství Supraphon obsahující osm povídek, z nichž sedm načetl autor Jiří Suchý, a v osmé propůjčila svůj hlas střele minoucí cíl Jitka Molavcová. Režisérem nahrávky je Dimitrij Dudík setkávající se pracovně s oběma umělci po čtrnácti letech, když v roce 1998 režíroval v Semaforu představení Galakoncert a jiný ptákoviny.
Většina povídek již vyšla knižně, ať už v 1. svazku Encyklopedie Jiřího Suchého nazvaném Povídky A – Ž (1999), nebo i před jeho vydáním v různých publikacích. Pouze dva tituly vytištěny dosud nebyly, ale diváci vánočních pořadů divadla Semafor je už slyšeli. Je to Štědrý den charakterního herce Zváry vypovídající o "dobrých" sousedských vztazích a Živý betlém kronikáře Hlaváče varující před nadměrnými ambicemi. Úvodní a titulní povídka Nahá, líčící jak snadno se lze stát opovrhovaným mezi sousedy, otevírá příběhy, v nichž autor uvádí jejich hrdiny do situací dramatických, absurdních i humorných. Občas se tyto polohy dokonale propojí, jako například v povídce Nejveselejší pohřeb, líčící komplikace při pohřbívání vysoce postaveného funkcionáře. Tu autor občas četl v pořadu V hlavní roli písnička, jímž byl 15.12.1995 zahájen provoz Semaforu v novém divadélku v suterénu Hudebního divadla Karlín. Své zkušenosti s působením v ochotnických divadelních souborech vložil autor do povídky Jen tři slabiky, zatímco předobraz pro postavu Baltazara Prokeše z Předsevzetí musel určitě hledat jinde, protože sám závislostí na alkoholu a nikotinu nikdy netrpěl. Mohlo by se zdát, že povídka Slečna odnaproti s dramatickým průběhem a šťastným koncem nemá s autorem nic společného, ale není to tak docela pravda. Stejně jako spisovatel v povídce, i Jiří Suchý nerad odmítá nejrůznější žádosti a prosby, čímž si také občas komplikuje život. Četba závěrečné Střely trvá Jitce Molavcové pouhé tři minuty a třicet pět vteřin a otištěná zabere tato povídka jenom jednu stránku a kousek, ale právě proto je příkladem toho, jak lze na malém prostoru vyprávět příběh neobyčejně silný. Na pozadí válečné vřavy je monolog mosazného projektilu vystřeleného z pušky podán velmi poeticky, což je jistě také důvodem k tomu, že povídka vyšla už před uveřejněním v Encyklopedii J. S. celkem čtyřikrát. Napsána byla pro literární kabaret Papírové blues premiérovaný v Semaforu 17.2.1961 a poprvé otištěna v almanachu Hovory s veverkou v roce 1963. Zážitek ze zvukové podoby textu v podání Jitky Molavcové je samozřejmě ještě emotivnější než z pouhé četby, protože laskavý a jakoby trochu naivní přednes dokáže bez silných slov navodit posluchači představu o krutosti a nesmyslnosti veškerého válčení. Pokud jde o Jiřího Suchého, ten je ve čtení svých textů jako ryba ve vodě, protože je zvyklý číst je na jevišti a navíc dobře ví, které slovo či větu je třeba akcentovat pro optimální vyznění. Jen mu nezávidím těžké rozhodování při výběru povídek pro nahrávání, protože vybrat z více než osmdesáti titulů, které napsal, pouhých osm, to určitě nebylo jednoduché. Drobným ulehčením by bylo vydání další povídkové audioknihy, k němuž by mohlo za nějaký čas dojít. Jsem přesvědčen o tom, že poslech povídek určitě nasměroval řadu semaforských fandů ke knihovně, z níž vyjmuli některou z povídkových knih Jiřího Suchého a pustili se do četby toho, co zatím nahráno není. Nejvíce počtení umožňuje samozřejmě již zmíněný 1. svazek Encyklopedie, který je v obchodě Klokočí stále k dostání.
Jako bonus je k osmi povídkám, nahraným ve studiu s krásným jménem Bystrouška 24.2.2012, přidána písnička Kdykoliv kdekoliv s hudbou Michala Pavlíčka a textem Jiřího Suchého, který ji za doprovodu Studiového orchestru také nazpíval. Na obalu, o jehož grafickou úpravu se postaral Stanislav Dvorský, jsou otištěny kresby Jiřího Suchého a jeho fotografe, jejímž autorem je Martin Kubica.

Ivan Kott

obal CD