PĚT DOJMŮ Z JUBILEJNÍHO KONCERTU (M.Přibáň)

15. 11. 2009

Oslavám kulatých jubileí se asi nelze vyhnout. Očekávání jubilantova okolí jsou vždy veliká a málokterý oslavenec se odváží takovou důvěru zklamat. Semaforské okolí je početné, a tak se půlstoletí divadla, které českou kulturu poznamenalo nesrovnatelně víc než Werichovy pověstné „dva zámky plné spisovatelů“, slavilo ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Do Semaforu bychom se všichni nevešli a do „Šlitrovy síně obecní pastoušky ve Lhotě Zálesní“, která kdysi byla v úvahách Jiřího Suchého rovněž přítomna, asi taky ne.
Když bylo Semaforu deset, já měl teprve tři a význam jubileí jsem nedoceňoval, ačkoli Sluníčko sluníčko bych už tehdy dokázal zazpívat možná i na pódiu. Dodnes ovšem nevím, jestli se tehdy vůbec nějaká oslava konala. Nejspíš to věděli moji rodiče, ve věcech Semaforu tehdy mnohem informovanější než já. Jenže ani oni netušili, že Jiří Šlitr žije poslední týdny svého života... Z oslav dvacetiletí jsem dlouho vlastnil magnetofonový kotouč: šlo o jonáší sraz, který jsem si v patnácti pouštěl pořád dokola, takže není divu, že znám průběh oslav téměř zpaměti (Eva Pilarová: „Jirko, a vzal bys mě někdy zpátky do Semaforu?“). Třicáté výročí už jsem si v hledišti Lucerny ujít nenechal, ale nahrávku nemám a velmi bych o ni stál. Onoho 30. října 1989 jsem samozřejmě netušil, co všechno se dělo v zákulisí, že tam se samotným Václavem Havlem (toho času v podmínce) pohovořil sám Karel Gott, a dnes zase netuším, co bych si o tom tehdy myslel. Ale večer sám byl příjemný a při vzpomínce na Datlův výčet osobností, které prošly Semaforem, a na výmluvný potlesk po připomínce Waldemara Matušky a Hany Zagorové, mi jde mráz po zádech ještě dnes. A když měl Semafor čtyřicet, což se slavilo v Hudebním divadle v Karlíně, zazpíval Matuška svůj hit To všechno vodnes čas osobně, a pokud se Václav Havel před někým ukrýval v zákulisí, mělo to jiné důvody. Nahrávku mám, vždyť u toho byla televize...
Připomenutá jubilea vcelku výmluvně ilustrují semaforské dějiny. Dějiny se Šlitrem, dějiny bez Šlitra. Dějiny se stále novými tvářemi, ale i se „starými“ tvářemi těch, kteří k divadlu patřili třeba jen dvě tři sezóny, nicméně další desítky let se k němu rády hlásí. Dějiny, které se odvíjely dílem na jevišti, ale nemenším dílem i v zákulisí, a to nejen v zákulisí divadla. A tak mě napadlo: vypověděl o současné fázi semaforských dějin něco i koncert, který se konal 30. října 2009 ve Smetanově síni?
První dojem z odpoledního představení mi připomněl, že Suchého zpívaná poezie není v dnešní době slyšet tolik, jak by to společnost potřebovala. Na koncertě za to ovšem nemohla všeobecně odumírající úcta ke krásnému slovu, nýbrž zcela konkrétní zvukař. V důsledku jeho profesionální nedostatečnosti jsme si opět uvědomili, že „indisponovaný“ jedinec u pultu se správnými knoflíky je schopen poškodit práci desítek jiných, kteří své dílo odvedou mistrovsky. S výjimkou Bohuše Matuše a snad i Karla Gotta nebylo zpěváky téměř slyšet (natož že bychom rozuměli). A i když se problém o přestávce podařilo vyřešit, zvukař nadále ubližoval písničkám alespoň tak, že zpěvákům pozdě zapínal mikrofony. Karla Štědrého, který odpoledne i večer zpíval písničku na úvod (tedy v době, kdy zvukař ještě zřejmě ani nezaregistroval začátek programu), mi bylo vysloveně líto.
Dojem číslo dvě: zpěváci prvních semaforských období jsou osobnosti, které své řemeslo dokonale ovládají i po padesáti letech: Pavlína Filipovská, Karel Gott a nepochybně i Karel Štědrý. Místo Waldemara Matušky po boku Evy Pilarové zaujal Bohuš Matuš a přesně trefil tu míru matuškovské stylizace, která byla pro Lásku nebeskou žádoucí.
Dojem číslo tři: současný semaforský soubor je velmi na výši. Nejen autorské „okénko“ Václava Kopty a Jiřího Štědroně, ale i vstupy jednotlivých zpěváků a zpěvaček patřily k nejlepším číslům odpoledního i večerního koncertu. Lucie Černíková svou Bílou vránu nejen hezky zazpívala, ale i skvěle zahrála, a to na prostoru sotva dvou metrů čtverečních. Že je Olina Patková je ve svém žánru hvězda první velikosti, to vědí všichni, kdo ji někdy slyšeli zpívat. (Nepochopila to jen televizní dramaturgie, která z mezitím již odvysílaného záznamu vystřihla nejen jejího Paganiniho, ale i Koptovu Ruskou koledu, Štědroňovo Šumění deště, dokonce i Suchého Krasohled – prostě to, co by televizní divák možná nedejbože slyšel poprvé...) A jak svou nesnadnou úlohu osobité konferenciérky zvládla slečna Stirská, to je opravdu hodno obdivu.
Dojem číslo čtyři: Jitka Molavcová a Jiří Suchý. Molavcové nenápadný, a přesto velmi rozsáhlý herecký a hudební rejstřík. Na jedné straně Melicharová, snaživě hltající Jonášovy anekdoty, a proti ní Teta z Liverpoolu v šansonu Proč je to tak. A proti nim oběma saxofonistka s Lípou zelenou. Jiří Suchý nejen v roli „starokomického“ Jonáše, ale taky jako zpěvák, který vystřihne Blues pro tebe lépe a energičtěji než zamlada (stalo se při odpoledním představení, diváci i ve čtvrté řadě na balkóně na sebe nevěřícně hleděli). A který zazpívá dlouhý blok svých nejlepších písniček bez známky únavy, jíž by se těžko někdo mohl divit.
A pátý dojem? V závěrečném bloku přišli na scénu mnozí aktéři semaforské historie. Stálo jim to zato, byť třeba mohli zazpívat jen pár taktů: Věra Křesadlová, Jiří Datel Novotný, Petra Černocká, Dáda Patrasová. Ovšemže mnohé nepřítomné jsem postrádal, a to nejen ty, kteří už nejsou mezi námi a které připomnělo alespoň pár promítnutých fotografií. Pochopitelně mi chyběli ti, jimž v účasti zabránil aktuální zdravotní stav, ale na něž semaforské dějiny nezapomenou (myslím na Ferdinanda Havlíka či Naďu Urbánkovou, kterou aspoň zastoupila její dcera Jana Fabiánová, a taky na Hanu Hegerovou, která si ale večerní koncert nenechala ujít alespoň jako divačka). Postrádal jsem mnohé zpěváky z Šimkovy skupiny, kterou z dějin divadla nelze jen tak škrtnout – přinejmenším Pavla Bobka a Milušku Voborníkovou. Luďka Sobotu jsem zahlédl v publiku, Jiří Helekal mě pobavil přímo z jeviště. Postrádal jsem i mnohé, bez nichž by různé generace semaforského souboru byly poněkud neúplné a divadlo trochu jiné, bez ohledu na to, jak dlouho v něm působili – Hanu Zagorovou, Petru Janů, Zuzanu Burianovou, Annu K., Magdu Křížkovou, Ivana Podobského, Michala Prokopa, Tomáše Trapla a řadu dalších. A nebudete mi to věřit – při závěrečném všeobecném klanění jsem postrádal i Josefa Dvořáka.
Já vím, že to nejde. To bylo jen takové chvilkové dojetí. Konec konců ve Smetanově síni nedošlo k ničemu menšímu než k setkání minulosti a přítomnosti divadla, bez kterého bychom i my, jeho diváci, byli jiní, než jsme. Tak si snad chvilku neuváženého sentimentu můžeme dovolit.