ŽIVOT JE NÁHODA V OBNOŠENÝ VESTĚ (M.Havlová)

22. 4. 2008

Opět bych se vrátila k jednomu staršímu představení – Život je náhoda v obnošený vestě. Premiéra se datuje již do roku 2002 ještě do Karlínku, režisérem tehdy byl Radek Balaš. V současné době se hra, tedy leporelo, tedy muzikálová koláž, na jejíž obnovené premiéře (2006) režisérsky pracoval Jiří Suchý, uvádí samozřejmě v divadle Semafor a také s ní Semafor hojně cestuje po vlastech českých. Zdá se totiž vhodnou pro široké spektrum publika, je jedinečnou lekcí historie a humoru a vzpomínkou na tehdy šlágry, které by, nebýt takové historie, nevznikly, ale které mají šanci, možná i bez souvislostí s oním minulem, zůstat v uších a duších posluchače i dnes. Představení vychází z neveselých událostí dvacátého století s přihlédnutím ke dvěma veselým divadlům - Semaforu a Osvobozenému divadlu. První půle, odehrávající se od roku 1934 v českém baru, kde se bez ohledu na to, je-li člověk šéfem podniku či prostitutkou, zažije veselí, smutek, naděje i odboj po česku, je věnována pomocí úryvků nejslavnějších písní, melodií a dobových zpráv Osvobozenému divadlu. Mrazivě, smutně a opuštěně působí hlášení z rádia o nuceném ukončení činnosti divadla a odchodu V+W z vlasti podkreslená písní Proč nemohu spát. Hustotu pak definitivně rozředí dvojice poněkud lehkovážných komiků, kteří odmítají respektovat současnost a ve svých absurdních výstupech myslí na vítěznou budoucnost, až strhnou všechny do optimistického finále, kde „svoboda v okovech nevězí“(Pochod plebejců) .

Druhá půle s veselejším nádechem náleží období semaforskému. Nepěkné skutky oné doby jsou pouze naťuknuty na pozadí vydařené rodinky matky údernice a otce zpátečníka, jejichž dcery by rády účinkovaly v Semaforu, což ale nepřipadá v úvahu, protože se tam zpívají rokenroly a zpěváci se nevkusně pohybují v bocích. Tato domácnost vyvolává v publiku salvy smíchu, skoro jako by jim předváděné situace něco připomínaly. Tak se prosmějeme (vzniklou bujarost - bohužel, nebo bohudík? – nestačí zmrazit Babeta 68 ani záblesk Tulipánu) přes ruské tanky, Šlitrovu smrt a „učitel hudby kotelníkem“ až k listopadovým pendrekům. Písnička Kdo chce psa bít se kdysi se svobodou loučila, nyní svobodu s ještě větší aktuálností vítá, i když pan Jonáš vyměnil kolegu, který je však stále přítomen v nestárnoucích a s díky přijímaných melodiích, za kolegyni slečnu Melicharovou, která pěstuje mák a se zdviženým prstem upozorňuje na nehodného pana Šubrta.

Představení vévodí dvě dvojice klaunů. První, založenou na komice spíše situační, tvoří Václav Kopta a Olina Patková - šéf baru a prostitutka a zejména otec a matka, kde stupňující smršť vtipů a gagů rodinné idyly humorně využijí snad všechna témata, která jsou v této oblasti možná. Druhou dvojicí, žonglující slovy a pointami, je Jiří Suchý a Jitka Molavcová – absurdní Hlava a Mihule a „staří známí“ Jonáš a Melicharová, kteří svoje „pingpongové“ dialogy předvádí skvěle a patří vždy k vrcholným číslům nejen tohoto představení.