ZUZANA JE SAMA DOMA

pásmo písniček

Autorská spolupráce: Miroslav Horníček
Hudba: Jiří Šlitr, Jaroslav Jakoubek, Jiří Suchý a zahraniční autoři
Texty písní: Jiří Suchý
Režie: Antonín Moskalyk a Ján Kadár (film)
Výprava a kostýmy: Běla Suchá
Premiéra: 7. května 1960
Derniéra: 15. června 1961
Repríz: 138

Hráli:
Jiří Suchý
Waldemar Matuška
Karel Štědrý
Jana Poslušná
Marie Poslušná
Eva Pilarová
mluví Zuzana Stivínová

Orchestr divadla semafor řídí Ferdinand Havlík

Děj:
Dívka Zuzana leží doma s chřipkou a pouští si z magnetofonu písničky.

Písničky:
To všechno odnes čas
Opilá bílá myška
Koupim já si koně vraný v bazaru
Hluboká vráska
Kapradí
Blues na cestu poslední
Co je to láska
Pradlena z Portugalu
Magdaléna
Vesnická romance
Sněhová vločka
Blues pro tebe
Píseň čtyřtaktní
Takový je život
Říkávají lidé někteří
Aristofanes
Píšeň o rose
Barvy - laky
Bratranec
Marnivá sestřenice
Zuzana je sama doma



Zajímavosti:
První z legendárních Zuzan (následovaly Z. je zase sama doma, Z. není pro nikoho doma, Z. je všude jako doma, Z v lázni, Z. se vrací…). Průvodní text k této prosté synopsi napsal Miroslav Horníček, ale Jiří Suchý ho potom zjednodušil pro potřeby hry, která byla prakticky spíše koncertem než hrou.

Řadu písniček S+Š vytáhli „z archívu“, Suchý totiž mnoho z nich zpíval už v dobách vystupování v Redutě (Opilá bílá myška, Vesnická romance, Marnivá sestřenice). A několik jich také Suchý v době Šlitrovy nepřítomnosti jen přetextoval na zahraniční melodie (Hluboká vráska, Co je to láska, To všechno odnes čas, Vesnická romance).

Řada hitů zdomácněla pod jinými názvy, než jim Jiří Suchý zapsal do rodných listů – Takový je život („potkal potkan potkana“), Hluboká vráska („bouřka do čela“) nebo Co je to láska („kočka není pes“).

Většina z nich vyšla pak i na dobových SP a EP deskách. Ironií se tak nestalo u jedné z těch nejslavnějších – To všechno odnes čas; Barvy – Laky, skutečná reklamní skladba, vyšla na speciálním reklamním singlu Supraphonu (Supraphon 0399889). Všechny písně se pak objevily v živých verzích z divadla na CD firmy Bonton („Písničky ze Semaforu 5“: Zuzana je sama doma).


Recenze:
(…) ucelené pásmo dá mladému obecenstvu dvě hodiny dobré pohody při vynikající hudbě kvarteta Ferdinanda Havlíka a vtipných písničkách. To jsou největší klady večera. K tomu nejslabšímu patří zpěv. Žel, je příliš patrno, že nejde o zkušené zpěváky. Kteří by mohli být rovnocennými partnery hudbě, jak by podobné pásmo vyžadovalo. Také nápad nevystačil na celé představení. Zvláště v druhé polovině je neustálé opakování již pociťováno jako autorská bezradnost. Ostatně celému textu by prospěla celkově větší vtipnost.
Ještě něco se nabízí k zamyšlení. V delším pásmu vynikne totiž zcela jasně, že většina písniček opravdu chce především jen pobavit, překvapit poněkud absurdním humorem. A s tím nelze věčně vystačit. Mladí v Semaforu by si mohli při svých schopnostech klást úkoly daleko větší.
((sch): Přijďte se podívat na Zuzanu (je sama doma). Mladá fronta, 11. 5. 1960)


Všechno nasvědčuje tomu, že divadélko Semafor si neví rady s budoucností. A tak se tedy ve svém novém programu „Zuzana je sama doma“, složeném ponejvíce ze Šlitrových písniček s průvodním slovem J. Suchého, vrací do časů Reduty. Ne že by nestála tato nedávná minulost za vzpomínku – ale není to přece jen trochu brzy u divadélka tak mladého, kterému by víc slušelo upřít pohled vpřed?
(ab: Od Reduty k Semaforu. Svobodné slovo, 12. 5. 1960)


(…) Mezi Redutou a Semaforem leží však naštěstí dost důkladný kus cesty: Tam to byla divadelně značně bezradná, různou planou intelektuálštinou pomíchaná a amatérsky neopeřená záležitost. Tady však vzniklo z jednotlivých mozaikových kaménků staršího původu něco, co začíná mít svébytný scénický styl. To nové „něco“ není nic míň než moderní, velmi pražská, velmi mladě současná šansoniéra, aneb, chcete-li, divadlo písní, za jaké bychom měli být jeho tvůrcům ze srdce vděční, i kdyby už jejich „divadlo sedmi malých forem“ žádnou další formu nevypěstovalo. (…)
(Jiří Hájek: Divadlo písní, aneb Jedna až sedm malých forem. Divadelní noviny, 25. 5. 1960)