JIŘÍ SUCHÝ O PREZIDENTOVI A MORÁLCE V ZEMI

4. 11. 2013
Jiří Suchý se na svých webových stránkách ještě jednou vrátil k vlně reakcí, které vyvolalo (nejen) předávání státních ocenění prezidentem republiky Milošem Zemanem. Jeho text má titul Absence velkorysosti v zemích českých.

Obsah textu J. Suchého:

Ani ne to, co se událo 28.října na Hradě, ale to, co následovalo, se stalo inspirací k napsání následujících řádků, o které se mě nikdo neprosil. Ale občas se mi přihodí takováto písemná samomluva, a já spustím. Útěchou je mi fakt, že to pak není povinná četba, je to jen můj způsob, jak se zbavit některých myšlenek. Nasypu je prostě do počítače, a je to.

*

Na každém kroku se v naší vlasti setkávám s absencí velkorysosti, což je rodná sestra dobré vůle. Myslím, že velkorysosti se žel nedostává ani prezidentu republiky. Kdybych já byl prezidentem (nic takového naštěstí nehrozí) byl bych asi prezidentem velmi nekvalitním. Určitě bych zvoral, co by se dalo. Ale vím, jak bych se zachoval v některých konkrétních případech.

Pokud by mně rektor odepřel vystoupení na univerzitě, poznamenal bych si do svého prezidentského notýsku: Toho musím při nejbližší příležitosti pozvat, abych dal svému národu najevo, že mstu nemám ve svém repertoáru.

A kdyby syn Jiřího Hájka odmítl přijít pro vyznamenání svého otce a vzkázal mi, abych mu je poslal poštou, odpověděl bych mu: Zřejmě k tomu máte své důvody, respektuji je, ale vyznamenání vám poštou nepošlu. Bude deponováno v prezidentské kanceláři a třeba některý z budoucích prezidentů vám bude milejší než já, a pak si pro ně přijdete.

Ale prezident je, žel, občas takový, jací jsou občané jeho národa, jen má tu smůlu, že je to víc vidět. Velkorysost, tolerance a dobrá vůle se do našich skutků ne a ne vrátit. Je to důsledek oněch neblahých čtyřiceti roků, kdy přirozená morálka a etika lidu zvolna krněla, slovo noblesní byla třídní nadávka a velkorysost byla na seznamu zakázaných vlastností.

*

Když jsem nedávno četl v Lidových novinách slova Tomáše Baldýnského, kterými komentoval čin Vladimíra Mišíka, že totiž „...místo oslavování, že měl Vláďa koule poslat prezidenta do řiti... řeknu vám, že jsem nevěřil svým očím. Tato věta, jakkoliv myšlená, by se přece jen neměla objevit na stránkách novin, které se touto dobou chlubí svou úctyhodnou minulostí, spojenou se jmény Karla Čapka, Ferdinanda Peroutky a jiných velikánů české kultury. Ti by koukali! Sám Vladimír Mišík, pokud je mi známo, odmítl poctu velmi kultivovaným způsobem.

*

V Lidových novinách jsem si přečetl Poslední slovo Jana Rejžka. Píše: Zvláště u Suchého blábolení zamrzí. Prý: „Jestliže za těchto okolností dokáže pan prezident pominout, že s ním netáhnu za jeden provaz a rozhodne se mou práci ocenit, je to od něho gesto, které nedokážu odmítnout.“

Toto blábolení jsem skutečně napsal a jestliže mu Jan Rejžek dal toto ohodnocení, zřejmě si to myslí a já jsem poslední, kdo by mu to vyvracel. Prostě si napsáním techto řádků ulevil a je mu líp, taky se toho občas dopouštím. Ale co mu chci vyvrátit, je jeho následující věta: „Ještě že to nebyla Svatováclavská orlice.“

Kdyby ji napsal člověk nevzdělaný, prostý, případně blb, uznal bych, že nejspíš netuší kdo Orlici uděloval.Že to byl krvavý režim, importovaný v oněch létech do ČSR německými tanky, zatímco Řád TGM jsem obdržel od prezidenta, kterému – ať se to komukoliv líbí nebo ne – dala hlasy většina spoluobčanů ve svobodných volbách. To je jistě Janu Rejžkovi známo, a tak pokud mě naznačuje, že bych si pro Orlici s chamtivostí mně vlastní, běžel, nacházím v tom krůpěj zloby, zášti, či jiných nepěkných věcí.

Pane Rejžku, víte to stejně dobře jako já, že když rozdávali metály prezidenti dosazení Lidovými milicemi a posléze zachraňovaní sovětskými tanky, neváhal jsem vzdorovat, vzpomínáte? 2000 slov, Několik vět, neúčast na akci Anticharta a taky to, že jsem primátorovi Josefu Hájkovi zdvořile odmítl nabízený titul Zasloužilý umělec. A tenkrát jsem věděl, že budou následovat sankce. (A taky, že následovaly.) Ale nemám chuť dělat hrdinská gesta dnes, kdy se to smí. Nevěřím, že byste nechápal rozdíl mezi naší současností a mezi Protektorátem Čechy a Morava a jeho Svatováclavskou orlicí, kterou jste, poněkud jízlivě, přihodil k odsouzení mého blábolu. Mimochodem ten blábol vlídně přijaly tisíce lidí na stránkách www a mezi nimi i osobnosti možná dokonce úctyhodnější než vy – i když si možná myslíte, že takové nejsou. Tím nechci snižovat vaše novinářské kvality, kterých si vážím, protože je sleduju. Uznávám, že vaše postřehy jsou vtipné a obratně sdělované a bývá v nich mnoho pravdy. Ale s tou Orlicí jste mě naštval. Nezdá se vám, že v tom vašem neférovém přirovnání je kus nefalšované zášti. Jako by jí nebylo dost vůkol.

Tomáš Garrigue Masaryk řekl jednou větu, kterou jsem si opsal a mám ji neustále před očima: Nedovedeme-li milovat nepřítele, buďme k němu aspoň spravedliví.

Další výrok, který mi tane na mysli, jsou slova Christiana Morgensterna. Cituji je na svých www už po několikáté. Ostatně cituji je kudy chodím, protože je považuji za esenci dobré vůle. „Rád strpím slova jako nicméně a přesto. Dovolují nám totiž říci po odsudku i slova uznání.“

*

Že dobré vůle a velkorysosti se nedostává těm, kdož heslo Pravda a láska považují za největší srandu století, s tím je třeba počítat. Víc mě zneklidňuje, když hlasatelé a vyznavači této Havlovy myšlenky chlístají často na své odpůrce zlobu a nenávist. V záchvatu ušlechtilosti hlásají pravdu a lásku, ale pak je něco naštve a nastane sešup do suterénu. Kam se v tuto chvíli poděje pravda a láska, není známo.

Klasickým příkladem je případ současného prezidenta. Ponechme teď stranou jeho směřování a jeho skutky a posviťme si na nás ostatní. Na ty, kteří ho adorují a opovrhují intelektuálsko-pragocentrickými hovady, a na ty, co mu nic neodpustí a co pohrdají burany a hňupy, kteří ho zvolili. Nenapadá ty notorické brojiče z obou táborů, že nenávist plodí nenávist, která pak plodí nenávist, plodící další nenávist? Že je to planý pokus o průjezd slepou ulicí?

Jak to tak sleduju, novináři současnému prezidentovi neodpustí nic. Tak to v demokratických státech chodí. Však on jim to taky dokáže tvrdě vrátit. I tak to v demokratických státech chodí. Méně správné je, že jeho dobré činy jsou velmi často přehlédnuty. Úmyslně? Neúmyslně? Prostě přehlédnuty. Anebo okomentovány slovy, připomínajícími slabý čaj. A že žádné takové nejsou?

Zrovna při nedávném předávání vyznamenání jsem si všiml dvou: Vyznamenal Pavla Wonku a Jiřího Hájka, osobností, na které se už tolik osmadvacátých říjnů pravidelně zapomínalo – z toho druhého, žel, sešlo, když prezident odmítl poslat vyznamenání poštou, což se mu koneckonců nedivím. A druhé pozitivum: brilantní, spatra odvedený projev, kdy prezidentova rétorika čněla nad vším, co jsme odsouzeni běžně poslouchat. Projev, jehož věty měly smysl, a pokud obsahoval tradiční urážku novinářů, byla vyslovena noblesním způsobem. Když už urážet, pak takto. V naší vlasti, půvabné to zahrádce, zaflákané jedovatým plevelem vulgarity a hrubosti, zněla mi takto pronesená invektiva jako zpěv andělů.

Je už to dávno, co se říkalo, že kvalitní diplomat neřekne svému odpůrci „Lžete!“. Transformuje to slovo do sdělení, že „o vašem výroku by se dalo s úspěchem pochybovat.“ Věta, pod níž cítíme úsměv.

Samozřejmě, že není každému dáno polemizovat s odpůrcem elegantně a kultivovaně a byl bych hodně prostý, kdybych doufal, že tento můj traktát něco zmůže. Proč jsem ho tedy sepsal? Já nevím. Asi proto, že jsem, jak už správně tušíte, pravdoláskař non plus ultra, a štve mě, jak často mí souvěrci deklasují myšlenku Václava Havla, pronesenou v dobré víře v nedobrém čase.

*

Vladimír Mišík odmítl vyznamenání, která jiní přijali. Já, v jeho očích možná člověk nehodný, mu k tomuto skutku gratuluju. J.J.Rousseau přece řekl: Nikdy jsem neviděl smysl svobody v tom, že člověk může dělat to co chce, ale v tom, že nemusí dělat to, co nechce. Vladimír Mišík svým skutkem dokazuje, že žijeme ve svobodném státě.

Dnes není ta doba, kdy novináři museli oslavovat vládce na každém jeho kroku, a novináři si to s gustem užívají. Jsou svobodní. Dar velkorysosti a tolerance je jim však odepřen. Ne, nemyslím, že by měli ubrat ze svého poslání, kterým je hlídat demokracii, myslím jen, že by se to dalo dělat důstojným způsobem. Kdybych byl tím prezidentem – a opakuji, že to nehrozí a v tom je i kus štěstí tohoto národa – učinil bych při nástupu do svého úřadu prohlášení, v němž bych vyzval media, aby mě hlídala a nic neodpustila, pokud bych udělal jakoukoliv chybu. (A hádám, že první bych udělal už den na to.) Ale zároveň bych požádal, aby tomuto rozhádanému národu, jehož myšlení za léta v totalitní atmosféře znatelně pokleslo, pomáhala se pozvednout z toho marasmu a učit je, co je kultura, mravnost, čest a velkorysost. Mou snahou by bylo aby nastala doba, kdy budeme respektovat i své odpůrce, ba i ty, kteří si to nezaslouží. V tom je totiž velikost, neboli opak malosti. A ještě pár podobných blábolů, jak by řekl Jan Rejžek, bych pustil do éteru, a kdybych viděl, že jsem za dobu svého vládnutí v této věci neuspěl, odejel bych do Tasmánie, která se nachází na druhé polovině zeměkoule, ale lesy tam mají stejně krásné jako u nás. Tam bych chodil na houby.

A na rozloučenou ještě jednou: Nedovedeme-li milovat nepřítele, buďme k němu aspoň spravedliví. TGM. To by si měli vštípit ti i tamti.

Jiří Suchý