JELÍNEK, JIŘÍ

* 6. 7. 1922 Tisa (u Žlutic)

† 16. 10. 1984, Praha



Jiří Černý kdysi napsal: „Někdo je sympatický od pohledu. Jelínek od chrapotu.“

Jiří Jelínek se stal členem divadla už jako velmi známý hudebník a byl skoro o deset let starší než Suchý.

Jako jazzový trumpetista začal v amatérském septetu Stáni Bušarové (vedle např. Jiřího Baura nebo Jiřího Bažanta), poté prošel orchestry Gustava Broma a zejména Karla Vlacha (1945–60). Nazpíval i některé šlágry, především Chlupatý kaktus s Richardem Kubernátem (společně je také slyšíme v písničce na Suchého text Říkávají lidé někteří). Po angažmá u Vlacha působil v TOČRu. Vedle hudební dráhy byl nadaným malířem (učil se u Františka Tichého) a ilustroval během života mnoho knížek. Spolu se svým otcem pracoval třeba také na jesličkách v holešovickém Husově sboru. Do Semaforu přišel jako náhrada za Waldemara Matušku, což byla velmi těžká pozice, ale Jelínek se okamžitě stal hvězdou. Jelikož Pilarová s Matuškou tvořili jakýsi pár díky skladbě Ach, ta láska nebeská, pokusili se tehdy S+Š tento šlágr přebít novým hitem, postaveným na stejném principu. S Janou Malknechtovou tedy Jelínek nazpíval nový duet Motýl, který se stal obrovským hitem. Československý rozhlas toho roku okupovaly tři duety, které se také staly nejprodávanějšími deskami: 1. Sentimentální (Simonová, Chladil), 2. Motýl a 3. konkurenční hit z Rokoka - Tam za vodou v rákosí (Pilarová, Matuška).

Pamětníci vzpomínají, že byl J. Jelínek také velkým recesistou, ostatně velký úspěch mu přinesly i jeho parodie na Louise Armstronga (Satchmo). Poštěstilo se mu i to, že tomuto svému vzoru a královi jazzu přímo v Semaforu s Evou Pilarovou a dalšími jednoho večera zazpívali.

Z dalších hitů zpíval např. Zčervená nebo Bolí mě hlava a hrál i ve filmu Kdyby 1000 klarinetů.

Nicméně poté přišel postupný bolestný pád, který jako u mnoha jiných nadaných umělců, měl na svědomí alkohol. Po množících se výpadcích v představeních dostal ze Semaforu výpověď a jeho život stále více podléhal alkoholu.

Do roku 1967 vystupoval ještě s vlastním septetem a nárazově se objevoval v TV i rozhlasu, v roce 1968 přežil tragickou havárii souboru Karla Duby v Mongolsku, během níž téměř celá skupina zahynula. Poté už se víceméně stáhl do soukromí a věnoval se výtvarnictví. Ke konci života se tento vystudovaný výtvarník a ctitel Salvadora Daliho živil jako nástěnkář na nádraží.



Hry: Šest žen, Zuzana není pro nikoho doma