REDUTA (1966, Mladý svět)

Autor: R. Mihola, Mladý svět č. 16, 1966, foto:Leoš Nebor

foto: Leoš Nebor

REDUTA - LIST Z UČEBNICE DĚJEPISU

František Sodoma má vizitku v jednom z žižkovských činžáků; čekal jsem exkluzivní pokoj výtvarníka, navíc s haldou gramofonových desek, plakátů, ale seděli jsme v málem sektorovém nábytku, pod oknem hrála spolehlivá osmilampovka a já si pořád říkal: tak tohle je ten slavný zakladatel legendární Reduty, malíř a džezmen ... muž s šedivými vlasy, v pantoflích, s tichým hlasem, táta dvou kluků. Daniela, a dnes již známého zpěváka Viktora. A pak jsme začali povídat a nejdřív bylo v tom pokoji zima, ale pak odněkud přinesli opravdu spoustu desek a víno a kupu scénářů, programů, plakátů a gramofon s troubou…

„Byli jsme tenkrát vlastně takové malé socialistické družstvo, družstvo propagačních výtvarníků, každý dělal svou práci, zakázky dostával však také zadávané. Měli jsme ateliéry v budově Sevastopolu - no a tam to nějak prapůvodně začalo. Jednak že muzika, která se tenkrát dávala - po osmačtyřicátém -, šla tak trochu na nervy, pak abychom tak trochu žili v tom svém denním malovaném kolotoči. Koupil jsem zesilovače do všech místností a z koupelny se vysílalo, povídky, písničky, jak říkám pro sebe a pro radost z těchto věcí, co jdou pojmenovat právě jenom muzikou. Dobré věci, a takových bylo v Praze tenkrát opravdu jenom jako šafránu, hráli lidi kolem doktora Hamra na jeho sešnech, chodili tam muzikanti jako Hulán, Kubernát, samozřejmě paní Vlasta Průchová, Hamrova manželka. Byla to od nich spíš slušnost, že jsme si mohli s nimi zahrát a zazpívat. Přišli jsme sem se dvěma kytarami, hrál je J. Suchánek a F. Šplíchal, na foukací harmoniku Vilda Rogl, já zpíval s manželkou. No, jak říkám, nejspíš ze všeho to byla odvaha, samotný Hamr se k nám přidal s basou, aby to trochu znělo. Takový malý „big beat" - chcete-li. Sami jsme pak poprvé s tím vyšli ven v třiapadesátém, kdy jsme v kavárně Hybernia hráli v pásmu na libreto Ivo Rožka. Hráli jsme skladby odposlouchané z cizích rozhlasových stanic, dělal jsem si na ně vlastní texty - pak tohle dělal Jiří Suchý...

Jiří Suchý

Jo tak Jiří Suchý. Přišel k nám po škole, chtěl být grafikem. Zkoušel dělat do všeho, mimo jiné, co já vím, třeba dost dobře dělal kreslené filmy, které se líbily nejvíc ze vší té produkce, kterou jsme dělali pro sebe. V práci - no, dost často jsem byl z něho nešťastný, nerad dělal to, co musel, ale naopak věci, které chtěl dělat, měly vždycky svoji osobitou úroveň. On si vlastně nevybral špatně ani tenkrát, určitě by z něho byl dobrý výtvarník. Byl vlastně zajímavý i v tom, jak se dovedl ulejvat, vyhýbat se práci, která ho nebavila - když však pak začal pracovat jako samostatný grafik, dělal výtečné věci. Dovedl si takhle vlastně najít svoji cestu ve všem - třeba ve zpěvu, za ten ho přece ztrhali všichni kritici už v Semaforu, když dělal konkurs do obnovovaného „Ježkova orchestru“ neuspěl - a přesto, kdykoli vystoupil bezprostředně na jevišti, měl úspěch.

... abych nějak navázal - psal jsem si sám ty texty, ale časem jsem cítil, že to není ono, že by to chtělo někoho... J. Suchý měl svůj vzor v J. Fornbym, anglickém zpěvákovi a hráči na bandžo. Zkoušel si mimo jiné psát i texty na písničky. Já nevím, kdy a jak jsme už tenkrát dohodli, aby mi nějaké texty udělal. Nahráli jsme pak nějaké na soukromé gramofonové desky, moc jsme tím nadšeni nebyli, ale lidem okolo se to líbilo. Pak jsem potřeboval do toho našeho bendu obsadit ještě tu basu, zase jsem o to řekl J. Suchému, pak jsem mu ji koupil, učil se na ni hrát a tak jsme měli obsazení, s kterým jsme vydrželi až do konce.

Tenkrát přišli za námi z toho našeho družstva, té Propagační tvorby, abychom hráli u nás v klubu - a tím byla právě místnost v Redutě. Nahoře v baru Bystrica hrál v tu dobu mizerný barový orchestr, konečně na tom se nic nezměnilo ani dneska. Poprvé přišlo na náš program pár diváků, co jsme si tak pozvali, ale rychle přicházelo víc a víc lidí, snad už do měsíce bylo plno, k nedýchání, samí jsme se nestačili divit, nějak se to rozkřiklo.

Já nevím, snad že jsme tam hráli jinak a jiné věci, každý týden jsme přišli s něčím novým, prostě lidé přišli jednou a ty samé jsme tu viděli příště. A byla tu atmosféra. Ono to chce, aby mezi lidmi nebyla rampa a propadliště s kamenným orchestrem a lidi ve škrobených košilích a vůbec nehrát si na velké umění. Redutu dělali ti, co sem chodili. Největší úspěch mělo třeba okénko pod názvem „Odvažte se s námi"... K nám nechodilo vysloveně hudební obecenstvo, konečně ani žádný z nás neměl zvláštní hudební školení. Hráli jsme tak, jak jsme to cítili, já vím, tohle nemusí být vždycky dobré, ale po čase za námi chodili třeba právě muzikanti, o kterých se to dalo říct. Nikdy jsme se také v partě příliš nehádali, jak je to v orchestrech běžným zvykem. Suchého texty měly v sobě opravdu něco zvláštního začarovaného, v tom je právě ten jeho úspěch, že opravdu přišel s něčím novým.

Reduta

Po čase se tak stalo z Reduty středisko lidí, kteří si měli navzájem co říci. To už k nám chodili lidé známých jmen, Reduta už byla prostě marka i v tom, že se tutlalo: jo, tam se říkají pěkné věci... Jenom tak mimochodem, tehdejší Hudební agentura nás nepřijala mezi své soubory, prý nemohou podporovat takovou muziku pro pásky, jak se říkalo - tak nám poradili, abychom hráli na černo, že se na to nemusí vždycky přijít...

Z písniček jsme hráli opět přebírané melodie, Bay-bay blues a jiné, už s našimi, převážně Suchého texty, první ze známých bylo Blues pro tebe, moc se líbila jedna z prvních Zlomil jsem ruku tetičce, konečně tahle historie se už pomalu zanáší do Suchého výborů. Dělali pro nás i jiní autoři, M. Horníček třeba s písničkou Potkal jsem jelena, kterou jsme nazpívali s M. Kopeckým, když ji poprvé slyšel například Karel Vlach, lomil rukama. To už také přicházel Jiří Šlitr a jiní. Další štací byly večery „Pondělky s tetou“, kdy pořady s velikým úspěchem uváděl Miroslav Horníček.

Vystupovali s námi také ostatní hosti - známí herci, zpěváci a muzikanti, za všechny stačí jmenovat L. Hermanovou, přišli se podívat i Jiří Trnka s Janem Werichem, tady si vzpomínám, s Janem Werichem jsme dokonce domlouvali, že by pořady uváděl s M. Horníčkem, škoda, že z toho nějak sešlo. A vůbec bylo tu plno lidí a měli dobrou náladu, ta atmosféra a radost z muziky a dobrého slova - a to bylo to, o co nám vždycky šlo.“