ZUZANA JE ZASE SAMA DOMA - recenze (1961)

Výstřižky z dobových tiskovin (převzaté Encyklopedie Jiřího Suchého):


Průvodní slovo pořadu [...] je daleko vtipnější, vynalézavější i satiričtější, než tomu bylo u Zuzany č. 1. Zasazení do rámce domu, jehož obyvatelé různě reagují na Zuzanin magnetofon s oblíbenými melodiemi, dává také větší možnosti. Dovoluje např. konkretizovat typy těch, kteří se „pohoršují“ - nebo alespoň z titulu dospělosti pokládají za nutné dělat, že se pohoršují - nad oblibou džezu, umožňuje vysmívat se konzervativnosti i vzít v ochranu [...] tento zájem mládeže i ji samu. To je, mimochodem, také jedna z příčin obliby a popularity Semaforu. S tím ovšem souvisí i některé problémy. Je třeba vidět, že dopad některých čísel je poněkud jiný, než jak snad bylo zamýšleno. Bylo by omylem se domnívat, že např. písnička Mister Rock a Mister Roli měla snad úspěch proto, že textem jakoby paroduje roknrolové řádění. Má úspěch především pro svůj roknrolový rytmus, pro pohyb, který ji na scéně provází. Ostatní, pokud to bylo zamýšleno, se vytrácí. A nejen tady.
[Josef Schnabel: Nový program Semaforu. Mladá fronta, 25. 10.1961 ]


Nová Zuzana, která je zase sama doma, znamená pro Semafor další krok vpřed. Jestliže spojovací text prvního pořadu byl jen formálním pojítkem jednotlivých písní, pak text nové Zuzany má svůj záměr, ideový obsah. Je to satirický posměšek na „příborníkovou“ generaci, tedy na pány měšťáky, ať jsou v županu toho či onoho střihu. [...] Většina písní vyšla z autorské dílny Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého, řadu z nich dobře známe, některé jsou mladšího data. O jejich kvalitách nebudu psát - jsou už, sice pomalu, ale jistě uznávány a blíží se doba, kdy bude třeba studovat poetiku Suchého textů, nebo to dopadne tak jako s texty V+W: dodnes nemáme v odborné literatuře studii o této obrovské epoše. [...] Nutno však promluvit o režii: v Jánu Roháčovi nalezl, zdá se, Semafor konečně svého člověka, někoho, kdo má schopnost spoluvytvářet styl tohoto divadla. [...]
[Vladimír Justl: Divadlo písní. Divadelní noviny, 6.12. 1961]


[...] Mám před sebou písničky ze Zuzany. Jedna je o blbém psíčkovi, jedna o kočce, jedna o starém dodělávajícím oslu, jedna o jelenu se zelenýma očima, jedna o kotěti, jedna o trpaslíkovi, jedna o secesním fešákovi, který buší do piána, jedna o starém drožkáři v buřince, jedna o jaru a slavíkovi, jedna o růžovém psaní, jedna velice vášnivá, jedna o dvou Mistrech, Rockovi a Rollovi, jedna, nejhezčí a mistrovsky zazpívaná, o tom, jak je ta láska nebeská apod. Mohly vzniknout a mohou se zpívat kdekoli. Je v nich těch pár hodných zvířátek, trochu pěkné lásky, trochu té nevinné filozofie, že na světě je hezky. Není v nich jedině náš život. Ve spojovacím mezitextu je krotký pokus o satiru na mrzouta, který si zapisuje lidi a nemá rád saxofon, a na pána, který je celoživotním otrokem příborníku. Mladé obecenstvo si chce „přijít na své“. A Semafor rád vyhoví. Rád se podbídne. Co by neudělal pro popularitu. Stačí mu, že mladé lidi přitáhne do sálu, nepřipouští si starost, jak je ze sálu pustí, co v nich vypěstuje, proti čemu se postaví, jaký ideál života jim předloží, o čem s nimi povede diskusi. [...] To je podstata sporu se Semaforem. [...]
[Sergej Machonin: Semafor - Paravan - Štafle. Rudé právo, 19.12.1961]


[...] Papírové blues je jenom takovým východiskem z nouze, aby se vůbec něco dělalo. Je tu pár písniček s textem Jiřího Suchého (většinou horších než těch předešlých), několik povídek velmi nestejné úrovně, které nestačí na celovečerní program, a tak si palmu večera odnáší Christian Morgenstern, jenž je patronem představení. [...] Po nějakém nápadu ani stopy, scénické ztvárnění je prajednoduché, bez vtipu, fantazie i poezie. Jednotliví herci se velmi těžko mohou dostat k odstíněnému a propracovanému projevu, když většina z nich se teprve učí číst povídky z papíru. Není tu ani ten minimální základ profesionálního divadelního projevu - jak potom chtít dobrý a překvapující nápad. [...]
[Jan Císař: Díváme se do hlediště. Divadelní noviny, 1. 3.1961 ]


[...] Jak je možné, že ten hravý večer je tak hermeticky izolován od současnosti, že v něm mladí umělci pěkně hrají, nyjí, zpívají a stylizují groteskní nesmyslnosti života? Jednou, dvakrát - dobře, a co dál? To je všechno, co si myslí o životě? To je všechno, co chtějí způsobit svým uměním? Čím jsou mladí? Recesí, nezávazností a surrealistickou vtipností? Jak se utkávají se světem? Co opravdového vyznávají? Jaký je jejich konstruktivní umělecký a myšlenkový program? Jak zmáhají velké problémy současného světa? Proti čemu a ve jménu čeho vystoupilo na rampu jejich mládí? [...]
[Sergej Machonin: Dvakrát proč? Literární noviny, 4. 3.1961 ]


[...] Za pomoci malíře Z. Seydla a šansoniérky Evy Pilarové je Papírové blues komponováno do celku, v němž vynikají aktuální pointy. Chronická nemoc Semaforu - únava v nápadech, napětí i stavbě druhé půle - však zcela vyléčena nebyla a z drastického houkání válečných sirén se už stává naturalistická šablona. Morgensternovo protiválečné Koleno vyslovuje přece záměr dost důrazně!
[ca: Z malých pražských scén. Patronát převzal Morgenstern. Práce 15. 3.1961 ]