ONDŘEJ SUCHÝ A JEHO BRATR V DIVADLE ŠANSONU (M.Přibáň)

autor: Michal Přibáň, vyšlo v časopise Jonáš klubu (6 / 2008-2009), rubrika „Co bylo jinde“

Zastihnout společně na jevišti bratry Jiřího a Ondřeje Suchých se nepoštěstí příliš často. Přestože byli párkrát viděni v televizi a slyšeni v rozhlase, přestože vydali „bratrské“ cédéčko, v divadle je spolu potkáte málokdy (není-li zrovna Ondřej v hledišti Semaforu). Nápad dramaturgie nového brněnského Divadla šansonu, které vzniklo začátkem roku a sídlí v prostorách Dělnického domu v Juliánově, byl proto docela objevný: pozvat dne 7. února 2009 oba bratry ke společnému, víceméně improvizovanému vystoupení, a v případě úspěchu toto pozvání během roku několikrát zopakovat.

foto: Zbyněk Maděryč

Zlý jazyk ve mně říká, že o úspěchu nebylo možno dopředu pochybovat. Jiří Suchý je přece legendou a pro jeho věrné (včetně mimopražských, jak víme) je radostí i pouhá možnost strávit večer na jakémkoli jeho představení, zatímco jméno Ondřeje Suchého je synonymem pro přinejmenším vkusnou a nepovrchní kulturní publicistiku, odhlédneme-li od jiných múz, jichž se mladší bratr k naší škodě dotýká jen zlehka a letmo. Jenomže také dobře víme, že podobné dispozice občas vedou aktéry takových pořadů k přílišnému spoléhání na improvizaci, která se vždy neopírá o stoprocentní přípravu a stoprocentní soustředění. (Přiznávám, že takový pocit jsem měl na nedávné semaforské premiéře programu Padesát a co dál.)

foto: Zbyněk Maděryč

Ačkoli je zřejmé, že obě hlavní hvězdy programu si na začátku nebyly jeho dalším průběhem úplně jisté, pořad se vydařil nad očekávání. I my, kteří známe semaforský repertoár zpaměti a snad i pozpátku, jsme se potěšili nad hudebními čísly, která sice představovala „jen“ klasiku typu Pramínku vlasů, ale zato ve velmi netypickém obsazení kapely Divadla šansonu. Tu vede klavíristka Šárka Králová a kromě jejího nástroje zahrnuje bicí, violoncello, housle, harmoniku a flétnu. Zvuk kapely dal starým písničkám nový a nezvyklý kabát, a fakt, že Jiří Suchý toho s přítomnými muzikanty dosud mnoho nenazpíval a asi ani ne-nazkoušel, téměř nebyl znát.

foto: Zbyněk Maděryč

Vyprávění, jehož tok podle očekávání směroval především Ondřej, se týkalo zejména tatínka Jaroslava Suchého, který byl dokonce na začátku přítomen v jednom z promítnutých televizních záznamů. Historky z tatínkova života a jeho výroky, které si Ondřej kdysi svědomitě zaznamenával a nyní pro vystoupení neméně pečlivě připravil, mimoděk odpovídají na otázku, „kde se to v synech vzalo". Od něžné poetiky nonsensu přes schopnost vytvářet situační gagy až po lehce surreálnou náladu některých semaforských her: kořeny či alespoň jemné stopy toho všeho pravděpodobně synové nemuseli ani tak hledat v literatuře, neboť leccos měli doma. Nemohu bohužel ty výroky citovat, mohu však parafrázovat: „Chci si ještě něco užít, dokud jsem starej,“ „Teď ve stáří už radši nechodím potmě ven, abych někoho nezabil...“

Termín příštího vystoupení bratrské dvojice jsem sice prozatím na www.divadlosansonu.cz nenašel, ale šéf divadla Jiří Vondrák jeho konání přislíbil. Podle průběhu prvního večera soudím, že je na co se těšit.

Michal Přibáň