ŠLITR S NÁMI (A ZLÝ PRYČ) - recenze (M.Havlová)

(18.10.2008)

Představení k padesáté sezóně Semaforu by se dalo udělat velmi efektně a jednoduše. Ale nebyl by to Jiří Suchý, kdyby vzal jen stoprocentně osvědčené šlágry a spoléhal na své „legendovství“, ale pokouší se nás, jako téměř vždycky, upozornit na to, že nejsou a nebyly jen slavné Tereza, Klokočí, Malá Babeta, ale i křídly Motýla malinko zakryté Opilé baleríny, Jekatěriny, Svatební košile či Liliové ulice. Z nápadu zmapovat semaforskou historii po linii hudební vznikla jedinečná koláž písniček z různých zákoutí a šuplíků. S výjimkou připomínky prehistorických Smutných vánoc a startovního Člověka z půdy není brán příliš zřetel na dějepravu, neopakuje se všeobecné známé, jen jako koření se tu naznačí, onde připomene, průběh je však diktován tvůrci hudby. Mozaika dostala formu kabaretu, který perfektně střídá a vzájemně doplňuje čísla nostalgická s veselými, rozverná s těmi tak trochu na vážnou notu, pohybová s výtvarnými, nechybí pestrost prostředí a žánrů. Všechno to hemžení kolem doplňující už tak „nabitou“ písničku evokuje staré dobré klipy, tedy pastvu pro oči, hudební i textové uši, a pro duši, která si s lehkým úsměvem spokojeně lebedí.
Hlavní klíče k představení se zdají tři: vzdát hold hudbě, textům a umění semaforského souboru, což léta (asi tak pět desítek) tvoří základ Semaforu, ale je dobré si sem tam připomenout, že ne samo sebou. Méně známé kousky umožňují svojí neoposlouchaností lépe znovu nacházet a uvědomit si kvality skladatelů Jiřího Šlitra, Ferdinanda Havlíka, Jiřího Suchého, Vladimíra Franze i Jiřího Štědroně. Když už dojde na hity, protože na ně zkrátka dojít musí, jsou často opatřeny novým textem, což rovněž způsobí překvapení a nezafixované úhly pohledu. Rozmanitost úkolů dává vyniknout celému hereckému i muzikantskému souboru ve svých nejlepších polohách – výborný umrlec Radim Schwab ve Svatební košili, která měla-li být testem, jak bude na Kytici reagovat publikum dneska, dopadla skvěle, jazzová fascinace Oliny Patkové, všestrannost Václava Kopty, textařská a básnická akrobacie Jiřího Suchého, jekyllhydeovská proměnlivost Jitky Molavcové, klaunský talent Vandy Hauserové a nepřehlédnutelnost a nepřeslechnutelnost Jolany Smyčkové…
Naštěstí se Semafor padesáté sezóny dočkal, a tak dál plní své poslání, jak praví Jiří Suchý ve svém novém textu ke „staré“ Babetě: „A proto lijeme tu krásu divákům do uší, snad člověče jim nateče ušima do duší.“

Jiří Štědroň, Michal Stejskal a Václav Kopta