PENSION ROSAMUNDA (M.Havlová)

Představení mělo premiéru v listopadu 2005, krátce po zakotvení Semaforu v Dejvicích. Tehdy jsem představení viděla poprvé, pak ještě dvakrát v relativně krátkém sledu, a teď, v listopadu 2007, jsem se rozhodla zkontrolovat, co paní Rosamunda po dvou letech dělá. Staří známí, kteří sice v novém čase Sukně smutnou jehlou spíchnuté nebo Lysistraty nejsou v centru pozornosti, vždycky potěší. Madam Rosamunda s pomocí své neteře Adelaidy svádí boj s revolucí ve svém penzionu a zároveň s taxikářem Haluzem (Kadlem), jehož se rozhodla za každou cenu „uhnat“. Ten vedle zmíněné pohromy ještě čelí nátlaku podsvětí a hlavně svědomí, protože prodal, i když neúmyslně, do penzionu Rosamunda svoji neteř Moniku, která zde provádí zmiňovanou revoluci. Děj se jeví téměř tragicky, ale na jeho nit se navěšují cukrátka v podobě vtipných výstupu, dialogů a atmosféru dodávajících písniček. Největší ohlas budí dvojice Haluz-Rosamunda (Jiří Suchý - Jitka Moravcová), kterým mnohdy v jejich sehranosti stačí pohled, aby publikum řvalo smíchy, zejména při scénkách na téma honící a uháněného. Také svědomitý, ale trochu nešikovný strážmistr (Michal Stejskal) a odhodlaně tvrdá křehká bojovnice Monika (Vanda Hauserová) spolehlivě dovedou k úsměvu. „Rozdováděné“ situace uklidňují volnější a méně známé Ježkovy písně s texty V+W a Vítězslava Nezvala - Kleopatra, Peklo i ráj, Slovník lásky, Zakázané ovoce, Když jsem kytici vázala, Don Juan walz. Nechybí ani rozvernější z téže dílny - Šaty dělaj člověka, Balada o džbánu, Není dobrodruh jako dobrodruh a dvě finálové od Jiřího Suchého chápavě a vesele popisující v podstatě neveselý, ale z dnešního hlediska už nostalgický až romantický život dívek v takových penzionech. Před veršem (a nejen před tímto):

Paní Rosamundo nashle
Vaše slzy už jsou dávno zaschlé

pokrývku hlavy smekám. Vedle finálové písně s oním nádherným textem chci ještě připomenout písničku Prázdná náruč, jejími autory je rovněž trio J+V+W. To má ve svém nástupci Jiřím Suchém jedinečného interpreta svého díla. Netýká se to jen Prázdné náruče, což, když odbočím, dokládají mimo jiné alba Suchý zpívá Ježka nebo The Hottentots orchestra a Jiří Suchý. Ale zpátky k Rosamundě.
Kus je koncipován jako listování ve scénáři nerealizovaného filmu (jak by asi vypadal realizovaný film?). Průběh děje je chvilku čten, chvilku hrán, chvilku zpíván a tu a tam si herec zanadává na přidělenou roli. Možná se pletu, ale přijde mi to také jako ukázka cesty od psaného k předváděnému. Herci zpočátku jako by se s rolemi seznamovali, opatrně čtou, občas komentují, sem tam rozehrají, postupně se spolu se smíchem publika rozehřívají a „obouvají“ do rolí, až zapomenou na čtení a hrají si divadlem na divadlo. A my si domů odnášíme „ozvěnu časů dávno minulých“.

foto Dušan Dostál