50 LET OSLAVÍM. TŘEBA IN MEMORIAM (2008, denik.cz)

Michal Bystrov, 18.5.2008

Praha - Zakladatel Semaforu Jiří Suchý o krychlích, kanálech a hře v šachy s nemocnou mocí.

foto: archiv VLP

Semafor patří k divadlům, která se kvůli současné politice pražského magistrátu ocitla v ohrožení života. Jeho ředitel Jiří Suchý však nehází flintu do žita. „I když k tomu nemám sebemenší důvod, jsem optimista,“ říká a se zarputilostí sobě vlastní se pouští do nových a nových projektů. V sálu poblíž dejvického „Kulaťáku“ právě uvádí lehce absurdní hru Sekta a satirické představení Děti kapitána Granta.

Pojďme rovnou k věci: myslíte, že by Semafor opravdu mohl skončit?

Doufám, že se tak nestane. Mám totiž jistý plán, a sice že bychom úplně změnili směr, přestali být lyricky komickým divadlem a proměnili se v divadlo satirické. Tím, že přitvrdíme, bychom mohli na svou stranu získat určitý počet lidí, kteří rádi sledujou, když se někdo nedá. A vzhledem k těm šestnácti tisícům podpisů na petici za odvolání radního pro kulturu Milana Richtera mám dojem, že bychom o diváky neměli nouzi.

Vy a satira? Tu jste přece nikdy nechtěl dělat.

Já vím, já byl vždycky proti. Ale teď jsem nakrknutej, protože vidím, že se musíme nějak ubránit proti naprosto nesmyslnému příkazu, který nás odsuzuje k smrti. Takže jsme připravili představení Děti kapitána Granta, a tam jdu do toho tvrdě. Jámám totiž jednu takovou vlastnost: když jde do tuhého, tak mě to nabudí.

Kdybyste byl v kůži politika, jehož odvolání si přeje 16 000 občanů, odstoupil byste, nebo zůstal?

Já bych chodil kanálama! Protože jsem poměrně plachej člověk, děsně bych se styděl, kdybych viděl odpor všech těch lidí. Ale jakých lidí! Vždyť tu petici podepsaly osobnosti velkého významu.

Takových sporů, které teď cloumají českým národem, je víc. Co třeba říkáte diskusi o nové budově Národní knihovny?

Především si myslím, že trend v moderní architektuře směřuje úplně jinam než k těm klasickým krychlím. Je jen otázkou několika desetiletí, kdy se architektura docela promění. A samozřejmě, kdo s něčím přijde jako první, setkává se u konzervativních lidí s neporozuměním.

Líbí se vám Kaplického návrh?

Přiznám se, že ponejprv jsem byl zaskočený, ale pak jsem si zvykl. A říkal jsem si: když se za to bere tolik odborníků, mám já právo o tom pochybovat? Pak jsem se podíval na ty virtuální obrázky a zaujal mě pohled od Vltavy, kde jsou vidět stromy, nad kterými vyčuhuje obří oko. A tam budou sedět lidi a koukat se na Prahu. To se mi strašně líbilo.

Podobné kauzy jsou zřejmě fenoménem dneška. Co jste říkal nedávnému humbuku kolem Jaromíra Nohavici?

Já myslím, že jeho situaci mohou těžko posuzovat lidé, kteří nezažili praktiky státní policie, a tudíž netuší, jak by se sami zachovali. Kdo ví, jak ho estébáci stiskli, co prožíval ve svém nitru. Já s nimi měl také co do činění, neustále mě uháněli, vyslýchali a já všelijak kličkoval. Pamatuju se, že vždycky když mi zavolali a pozvali si mě, měl jsem zkažený celý den. Na místě samém už to země spadlo - měl jsem pocit, že s nimi hraju šachy, dával jsem pozor a z každého dobrého tahu jsem se radoval. Ale než jsem tam šel, to byly těžké chvilky.

Kdybyste byl Nohavicou a někdo odhalil vaši minulost, jak byste zareagoval?

Já udělal to, že aniž by mě kdokoli z čehokoli nařknul, všechno jsem o sobě napsal ve své knížce Vzpomínání. Takže být jím, asi bych už předtím, než se na to přišlo, říkal: prosím vás, chtěl bych vám povědět, že jsem se dostal do té a té situace. Zvažte, nakolik jsem či nejsem černá ovce.

Vraťme se k té vaší současné kauze. Řekl jste, že když jde do tuhého, máte tendenci napnout všechny síly. Kdyby však došlo na nejhorší možný scénář a Semafor by skončil, nebyla by to pro vás vzhledem k únavě lidského materiálu také jistá úleva?

Ne. Kdyby to skončilo, tak bych pracoval na tom, aby to zase co nejdřív začalo. Čekal bych, jako jsem čekal za komunistického režimu, až se změní klima, a pak bych s novou chutí otevřel divadlo třeba někde jinde. Oto dejvické bych možná přišel, ale vůbec bych neskládal zbraně. Rozhodně jsem odhodlán 30. října 2009 oslavit 50 let Semaforu, byť třeba in memoriam.

Copak za celou vaši kariéru nenastal okamžik, kdy jste měl chuť s divadlem skončit?

Po smrti Jiřího Šlitra to bylo jedinkrát, kdy jsem uvažoval, že to zabalím, protože jsem si myslel, že to už nikdy nebude ono. Ale pak jsem si uvědomil, jak bych tomu režimu ulehčil práci. Takže jsem se vzchopil a řekl si: Ne, musím jet dál.

A propos, Jiří Šlitr. V roce 1965 odmítl napsat hudbu k vaší hře Sekta, kterou jste nyní uvedl v obnovené premiéře. V knihách věnovaných Semaforu čteme, že ho hra nezajímala. To bylo opravdu všechno, co vám k Sektě řekl?

Nojo, on byl docela radikální a vždycky byl se vším hned hotov. Buď se mu to líbilo, nebo ne. Takže si Sektu přečetl a pak mi řekl: „Do toho si udělej hudbu sám.“

To bylo poprvé, co jste se tak výrazně rozešli v názorech?

Vlastně ano. Předtím jsme se přeli jen o drobnosti. Vzpomínám si, že jsme jednou šli Františkánskou zahradou a já jsem - možná pod dojmem toho, že to byla Františkánská zahrada - pronesl, že k jistým věcem je třeba přistupovat citlivě a s určitou pokorou. A v tu ránu na mě Šlitr strašně vyjel: „Co to blábolíš, prosím tě?“ Jeho oblíbené slovo bylo „ctižádost“. On měl pořád ctižádost proniknout na Broadway, nebo napsat operu, a já teď najednou vyslovil slovo „pokora“. Tak jsem se stáhnul a víckrát to před ním neříkal