ABY SE NAŠE PÍSNIČKY ZPÍVALY (1962, Hud. rozh.)

Lubomír Dorůžka, Hudební rozhledy 18/1962 - Tříminutový rozhovor s Jiřím Šlitrem (zkráceno)

Když se dnes v odborné diskusi ozve vaše jméno, dodává se k tomu zpravidla hned: Luxemburg. Líbí se vám takové párování?

Ano i ne. Ano, pokud jde o určitou programovou živost, pohotovost a vůbec způsob uvádění materiálu, kterým si pořady tohoto typu získávají takový kontakt s posluchačem. To se mi líbí a v tom nevidím nic špatného. Není ostatně bez zajímavosti, že i náš rozhlas začíná v poslední době hledat podobné programové typy. Ale určitě ne, pokud jde o určitou stereotypnost pořadu samého, který se soustřeďuje jen na jediný druh, jenž je zrovna v módě. Takové stereotypnosti se chceme s Jiřím Suchým vyhnout – máme přece vedle veselých a bezstarostných písniček i poetické nebo takové, které svádějí k zamyšlení.

Jistě – aspoň po textové stránce. Ale myslíte, že to platí stejnou měrou i o hudbě?

Chceme především, aby se naše písničky zpívaly a úmyslně nechceme být příliš komplikovaní. Podívejte se: například Bernsteinova hudba k West Side Story je nesporně výtečná, ale nezdá se mi, že by tam pro obyčejného posluchače bylo mnoho zapamatovatelných melodií. A my chceme, aby naše písničky zpívali ti obyčejní posluchači.

To zní jako záměrný program.

Je to program. Když jsme začínali, zdálo se nám, že hudba pro obyčejné posluchače - tj. vlastně taneční a poslechové písničky - je ve svém průměru hrozně šedivá, konvenční, bez odvahy, bez nápadu. Chtěli jsme ji dělat jinak. Napřed jsme sami nevěřili, že by z toho mohlo být něco víc, než jen zábava pro nás a pro naše přátele. Ještě v období Reduty se o nás říkalo, že jsme příliš výluční, exkluzívní, intelektuální. Trochu nás to provokovalo, a tak jsme chtěli jednou úmyslně napsat písničku pro co nejširší obecenstvo. Tak vznikla Včera neděle byla.

Má to znamenat, že děláte šlágry tak docela –

chladnokrevně? Nu, to se dá těžko říct. V poslední etapě je to vždycky věc štěstí – neexistuje žádný recept. S naprostou určitostí nevíte nikdy, co se bude lidem líbit.

A co se líbí vám – která z vašich písniček nejvíc?

Vždycky ta, kterou právě dělám. Když je hotová, člověk k ní ztrácí ten nejvnitřnější vztah, a když se začne hodně hrát a zpívat, může být někdy už docela zle.

Řekl jste: kterou právě dělám. Bývá to u vás proces dlouhodobý nebo krátkodobý?

Vzpomínám si jen na jednu písničku, kterou jsme spolu s Jiřím Suchým vysypali téměř z rukávu: byla to Obnošená vesta. U písniček, které mají být hlavní melodií hry, je tomu jinak. Nejdřív tu obvykle vzniká melodie a vzniká třeba hodně dlouho. Tak například Klokočí se „rodilo“ asi čtrnáct dní,a to je při divadelním provozu na písničku dost dlouhá doba. Víte, jednoduchost a zapamatovatelnost není ještě nic lehkého. Ale to ostatně neznamená, že bych chtěl vždycky psát jen písničky takového druhu.