MUZIKA MĚ DRŽÍ NAD VODOU (2002, Televize)

Michaela Hrušková, Týdeník Televize 5 / 2002

Řekne-li se Ferdinand Havlík, většina z nás si k tomu ihned přidá slova jako swing, jazz, Semafor a samozřejmě klarinet. I dnes, ve svých třiasedmdesáti letech, bere Ferdinand Havlík klarinet pravidelně do rukou a projíždí stupnice tak, jako to dělal skoro celý život - aby prsty byly mrštné a stačil dech. To je úděl, ale taky radost všech vynikajících muzikantů.

Co dnes dělá klarinet a jeho"pán"?

Oba trochu odpočívají. Trochu mě zlobí zdraví, dneska bych neodfoukl ani mouchu ze skla... Ale když jsem v pořádku, pořád hraju. Vlastně už od pěti let a profesionálně od sedmnácti. Mám muziku rád, a ta mě drží nad zemí.Vždycky když si pustím svoje lásky, postaví mě na nohy.

Jaké máte hudební lásky?

Mám rád každou dobrou muziku. Miluji swingovou éru, na které jsem vyrostl - Duka Ellingtona, Bennyho Goodmana, Glenna Millera, Louise Armstronga a řadu dalších. Mojí oblastí jsou samozřejmě klarinetisti a saxofonisti, ale rád si poslechnu i bigbandy. Nemám rád extravagantní novinky. Nevadí mi, když někdo v muzice experimentuje, ale vadí mi, když u toho zůstane - to je potom takový nátlak na posluchače a jejich uši... Ten člověk je přesvědčen, že objevil nový druh hudby, a přitom škodí zdraví posluchačů.

Proslavil jste se jako klarinetista, ale začínal jste s housličkami. Do nich vás nutili rodiče?

Nikdy mě k ničemu rodiče nutit nemuseli, naopak. Sám jsem asi zatoužil po houslích, ačkoli neříkám, že když přišlo takové to klukovské dospívání, vždy jsem je s chutí bral do rukou. Pocházím z nemuzikantské rodiny – maminka byla švadlena a tatínek mlynář. Nikdo z předků se nejmenoval Smetana, Dvořák ani Janáček. Od malička jsem rád poslouchal muziku v rádiu nebo kdykoli někde nějaká kapela hrála, okukoval jsem se zájmem všechny muzikanty. Jednou ve Stromovce hrála v altánu vojenská kapela, rodiče seděli, poslouchali a já stál kousek od dirigenta, okouzleně ho pozoroval a snažil se jako on dirigovat. Tak si tatínek všiml, že k muzice inklinuji, možná jsem i sám projevil přání na něco hrát, a koupil mi housle. Jeho kolega z práce, houslista Malý, mi vysvětlil základy: v levé ruce se drží housle, v pravé smyčec, levá noha je nakročená, žíně jsou směrem k obličeji a nehrbíme se... Na to si přesně pamatuji.

Potom jste začal hrát?

Vrzat! Ba ne, prý jsem hrál docela slušně, už v osmi letech jsem hrál v kapele. Měl jsem pana učitele Horáka, který mi vždy říkal, že musím trénovat. A tak můj tatínek důsledně dbal na to, abych trénoval. Přiznávám, že jsem někdy podváděl, a když mi tatínek řekl, že budu cvičit do té chvíle, než ručička na hodinách dojde na celou, pravidelně jsem jí trochu"pomohl". Taky mě někdy strašil a říkal, že musím hodně trénovat, aby ze mě byl dobrý muzikant, protože když vypukne válka, nebudu muset jít v první řadě mezi vojáky, ale až vzadu mezi muzikanty, kterým se nic nestane.

Kdy jste vzal poprvé do ruky klarinet?

Táta mi ho skoro s nasazením života sehnal za války za dvacet kilo mouky. Začal jsem se na něj učit koncem války. Ale já už během války měl vlastní kapelu, se kterou jsme jezdili a hráli po fabrikách lidem alespoň trochu pro radost. Tenkrát jsem hrál ještě na housle. Ale do klarinetu jsem se zamiloval. Učil mě na něj profesor Dvořák, klarinetista stálého letenského cirkusu, ale absolvent konzervatoře, který miloval jazz. Já poslouchal všechny jeho desky s nejslavnějšími muzikanty, které mi půjčoval.

Čím myslíte, že si vás získal swing?

Byla to hudba generační a já měl štěstí, že jsem v té generaci vyrostl. Navíc mě fascinovalo, že swing znamenal život, pohyb, měl rytmus, bylo to "hot" - jako horké a museli ho hrát vynikající hudebníci, protože kladl na hráče vysoké nároky. A já poslouchal to nejlepší, což mě velmi ovlivnilo. Swing je rytmus, harmonie a dokonalost. To v muzice ctím. V každé dobré muzice, kterou poslouchám.

Než jste nastoupil do Semaforu, kam vás pozval Jiří Suchý, hrál jste s mnoha kapelami, i se slavným Arnoštem Kafkou. Ale taky už jste hrál k poslechu s vlastní kapelou.

V hotelu Jalta. Myslel jsem si, že si lidé s chutí poslechnou jazz v hotelovém dancingu. Chyba, oni chtěli tančit, a tak jsme skončili neslavně hnali nás klackem, obrazně řečeno. A tenkrát jsem potkal Jirku Suchého a dostal nabídku spolupracovat při večírcích v Redutě, Vltavě nebo při Pondělcích s tetou. Potom Suchý dostal nápad založit nové divadlo a opět mě přizval ke spolupráci. Ještě žádné divadlo nebylo, ale jeho nadšení zabralo a já souhlasil. Tenkrát se mě Suchý ptal, jestli mi nebude vadit že s kapelou budeme doprovázet písničky. Nevadilo nám to, protože nám odkryl podstatu Semaforu jako divadla SEdmi MAlých FORem. Do té doby jsem si myslel, že Semafor bude divadlo ministerstva dopravy. A jedna z těch forem byla také hudba a my jsme si mohli v divadle dělat i jazzové koncerty. To bylo jako hodit koňovi oves...

Ale jak to bylo s doprovázením Šlitrových a Suchého písniček? Vždyť Šlitrova hudba měla úplně jinou poetiku. Bylo těžké se do ní trefit? Neměl jste chuť do ní propašovat trochu swingové náročnosti?

Ne. Jeho písničky byly geniálně jednoduché, navíc jsem ctil autora, jeho pohled na hudbu, a když jsem si představil modernější harmonii, nebo chcete-li náročnější, zjistil jsem, že to do jeho písniček nepatří. Bylo by to cizí.Někdy jsme spolu o muzice diskutovali, a Šlitr dokonce začal některé věci trochu jazzu přibližovat. Bohužel odešel dřív, než jsem čekal.

Po smrti Jiřího Šlitra jste v Semaforu zůstal jako kapelník i skladatel a první vaše společná větší práce s Jiřím Suchým byla Kytice.

Ale ještě předtím byly Čarodějky, kde poprvé zazněla balada Svatební košile. Díky tomu vzniklo volně podle Erbena představení Kytice. To bylo myslím povedené představení. Já jsem na Semaforu vždy obdivoval asi nejvíc to, že to bylo autorské divadlo. Sešli se tam bezvadní lidé i osobnosti, které svedla dohromady doba. To, že spolu vydrželi tak dlouho a že Semafor přežil tolik let - ba dokonce i svoji smrt, protože autorské divadlo, jak řekl Voskovec s Werichem, může vydržet maximálně deset let - je pro mě důkazem, že opravdu dobrý byl. I když v každé době byl jiný, osobitý.

Na jevišti Semaforu jste se setkal i se skvělým muzikantem Eugenem Jegorovem a vaše společné hudební vtípky byly pověstné.

Byl to báječný člověk, vynikající muzikant a nekonečný recesista. Věřte, že není sranda dělat srandu u muziky - to se musí nejdřív pořádně umět hrát a teprve potom se může dělat legrace. A to umí jen málokdo. Vedle koncertů nás ale hudební klauniáda stejně bavila nejvíc a v každé hře jsme měli nějaký muzikantský špílec.

Kdy jste měl pocit, že za sebou v Semaforu zavíráte dveře?

Takový pocit jsem nikdy neměl. Odešel jsem z divadla za trochu zvláštních okolností - prý na mě nebyly peníze. Přestalo mě všechno tak trochu bavit. Taky jsem měl zdravotní problémy a musel jsem trochu ubrat. Nerad o tom mluvím. Ale jsem rád, že Jirka Suchý je neúnavný.

Jak často dnes berete klarinet do ruky?

Pokud to jde. Jako mladý jsem cvičil třeba i osm hodin denně. Dnes ho provětrám alespoň na dvě hodiny denně. Musím k tomu mít chuť, která mi naštěstí nechybí. Potom proháním stupnice a své milované kousky. Naštěstí je náš dům obře postavený a sousedi jsou na mě hodní.

Vystupujete ještě v hotelu Praha s hudbou "doby, kdy lidi byli slušnější"?

Ano, je to pořád moje radost. Hrajeme hudbu třicátých a čtyřicátých let... Navíc mi muzika pomáhá překonávat zdravotní problémy, kterých v mém věku už několik opravdu je. Ale když začnu hrát, zapomenu na ně. Muzika mě drží nad vodou, a to je důležité.