O VÁNOCÍCH (2003, Katolický týdeník)

Katolický týdeník č. 51- 52/2003

Jak vzpomínáte na Vánoce svého dětství?
Vánoce mého dětství byly krásné, je to kapitola sama pro sebe. Ale od těch dob pro mě Vánoce mnoho ztratily, protože je mi protivný konzumní způsob života, který je obklopuje. Hlavně to hektické shánění dárků, kdy do sebe lidé v obchoďácích šťouchají a předhánějí se v tom, co velkolepějšího dají svému dítěti pod stromeček. Právě tyto věci mi oslavu vánočních svátků deklasovaly. Osobně je dnes beru jako niternou záležitost a vnější projevy zcela ignoruji.

Na které vánoční svátky nejraději vzpomínáte?
Na Vánoce, kdy jsem dostal pod stromeček svého syna Kubu. Narodil se 13. prosince, takže moje žena se krátce před Štědrým dnem vrátila z porodnice domů a samozřejmě neměla čas koupit nějaké dárky. A tak Kubu prostě zabalila a dala mi ho pod stromeček.

Pro mnoho lidí bude jistě překvapením, že jste jako chlapec ministroval u františkánů. Jak jste se k tomu dostal?
Byl jsem k tomu veden rodiči, navíc vila v sousedství na Spořilově, kde jsme bydleli, byl františkánský klášter – byla to sice malá vilka o třech františkánech, nicméně fungovala jako klášter, měli tam i klauzuru. A když mi bylo šest nebo sedm let, tak mě přizvali k ministrování a já to ochotně a velice rád přijal. Dokonce jsem byla pověřen chodit v poledne zvinit Anděla Páně a jednou ve druhé třídě jsem překvapil svého třídního, když jsem mu v poledne oznámil: „Pane učiteli, nezlobte se, já musím zvonit.“ Panu učiteli spadla čelist, protože se mu to za celou jeho učitelskou kariéru nikdy nestalo, a byl z toho tak šokovaný, že jenom řekl: „Tak jdi.“ Později mi ovšem oznámili, že v době vyučování už zvonit nesmím.

Byl jsem pokřtěný jako římský katolík, ale už jako kluk jsem litoval, že nejsme řecký, protože těch je míň a já byl vždycky individualista: říct tak při vyučování náboženství, že jsem řeckokatolík, ti by čuměli! Jinak jsem ale s františkány udržoval dost intenzivní kamarádství, znal jsem je v té vilce všechny a třeba pater Mikuláš mě bral v létě do Velkého Meziřící, kde bydlela jeho maminka, a tam jsem trávil prázdniny. Dostal jsem se také k Panně Marii Sněžné, kde jsem chodil po klášterní zahradě, která tehdy byla hustě zarostlá s takovými malými uličkami. Dnes je z toho veřejné prostranství.

Změnila se od těch dob nějak vaše víra?
To je složitá věc. V mládí jsem přijímal víru naprosto pasivně. Chodil jsem sice do kostela a žil v intencích, které mi byly vštípeny paní katechetkou, ale dnes už vím, že se v mnoha věcech mýlila – vzpomínám si, jak třeba říkala, že ten, kdo je pokřtěný v jiné církvi, nemůže dojít spásy. Čím jsem byl starší, tím víc jsem o otázkách víry přemýšlel sám, intenzivně jsem četl Bibli a začal o určitých věcech také pochybovat. Nedávno jsem četl knihu Tomáše Halíka „Co je bez chvění, není pevné“ a musím mu dát za pravdu – od té doby, kdy jsem začal různě pochybovat a věci více vážit, je moje víra mnohem intenzivnější a už vím, k čemu směřuji.

Myslím, že nejhorší byly doby, kdy jsem víru bral jako rutinu, jako naprosto zmechanizovanou záležitost. V tomto směru mi hodně pomohlo, že jsem se později dostal do světského prostředí a poznal život z mnoha stránek. V současnosti píšu o svém duchovním hledání knihu s názvem „Komik si povídá s Bohem“…