ZTRÁTY A NÁLEZY (1997, Mozaika)

Návštěva u Jiřího Suchého

Autor: Dominika Bučková, vyšlo: Mozaika 2/1997

Jak život šel, ztratil Jiří Suchý, vedle několika více či méně významných hmotných pozemských statků, také něco ze svých ideálů. Podstatou stale optimista, ztráty nesl nezlomen. Jak život šel, také rozdával. K nejcennějším ziskům patří lety vytříbená schopnost věci nevlídné transformovat do podoby nadnesené, či humorné. Protože se uměl o své pocity podělit s ostatními, optimistů u nás přibývalo.

Improvizace má do domova Jiřího Suchého vstup volný. Je to právě ona, která požívá práva dotvářet v domově pocit útulna. Slovo definitivní ve spojení s bydlením zůstává nevyslyšeno. "Věci se opotřebovávají a pomalu dosluhujou. Kromě toho mám docela rád změnu a občas přestavím nábytek v pokoji. Fakt je, že jsem poslední změnu spáchal asi před šesti lety a nové kompozice jsem se zatím nenabažil. Zase ale přijde můj čas a začnu říkat, tenhle obrázek bych převěsil... Je to třeba půlroční zrání, ale jedna změna pak stíhá druhou."

Samostatnou kategorií jsou obrázky na mnoho způsobů. Jedním z koníčků, které si Jiří Suchý osedlal na celý život, je grafika. Krásné věci dostával od svých přátel – Jiřího Anderleho, Vladimíra Suchánka, Vladimíra Tesaře, Pavla Suchdoláka, a dalších vynikajících grafiku. Přestože jednotlivá díla nesla označení dárku patřila do kategorie darů nejcennějších. Když se rozhlédneme kolem – nějaké zdi navrch by se tady docela dobře uživily.

I když se už mnohokrát mohl svěřit do péče profesionála a nechat si zařídit byt na klíč, nikdy to neudělal. Netoužil ani vybudovat domov k obrazu svému přes noc, naráz a generálně. Architekta pustil jedině do pracovny, kde bylo nutné odborně vyřešit knihovny a obrovské skříně ke stropu, aby byly všechny věci kam uložit, což se, viděno s odstupem času, stejně tak docela nepodařilo. Protože pracovnou musíme stejně projít, abychom mohli obdivovat unikátní koupelnu, můžeme stav posoudit sami. Jsme nabádáni, abychom se drželi vytčené trasy a neodbíhali do terénu. "Jsem člověk až puntičkářsky pořádný a bincem v pracovně neskutečně trpím. Jsou tu tisíce dopisu, na které jsem si říkal, že musím odpovědět, ouřední přípisy, knížky, časopisy, jsou toho haldy. Mám mezi nima uličky, někde už hodně úzký...

Když člověk pracuje třeba patnáct hodin denně a přitom průběžně promeškává šest dalších povinnosti, pak už opravdu házím věci na zem. Taková údobí prožívám každý rok. V měsíci mám dvacet večerních představení, přitom další čtyři večery hraju třeba někde jinde. Kromě toho ještě maluju. Jednu výstavu jsem teď měl v Praze, a protože zanedlouho bude další, tentokrát v Děčíně, hned jsem se zase musel pustit do další práce. Takže teď maluju a baví mě to, ale už se zase těším, až budu mít čas psát. Mam v hlavě nový muzikálek – bude se jmenovat Sukně smutnou jehlou spíchnutá. A k tomu dělám další věci.“

Ve zbylých částech bytu má navrch Jiří Suchý – puntičkář. Diskotéku, magnetofonopáskotéku i videotéku má podle kartotéky v dokonalém pořádku. Žádná z nouze ctnost, ale práce za odměnu a pro radost. "A abych taky našel, co potřebuju," dodává jen tak mimochodem.

"Zaplaťpánbůh, mám tady prostor," říká Jiří Suchý o chvíli později a rozmáchne se kolem sebe. Do ničeho přitom nenarazí a tam to právě je. Navíc mu čtyřpokojový byt poskytuje i tolik potřebné prostory na ukládání všeličehos, zdálo by se. "Když jsem měl jeden pokoj, potřeboval jsem o kousíček víc místa, abych byl spokojený. A teď, když mám čtyřikrát tolik a dole ještě firmu Klokočí, zase to nestačí. Člověk se pořád nějak rozpíná. Co do prostoru, myslím."

Jsou věci, kterých se člověk ve svém domově zříct nemůže. A jiné, bez nichž žít nechce. Až donedávna by Jiří Suchý souhlasil. Rád je obklopen předměty, které mají hodnotu. Nemyslí jen v penězích – některé jsou cenné vzpomínkami, určitou situací, nebo samotným dárcem. Ale když mu opět vykradli chalupu a tentokrát vzali úplné všechno, včetně nábytku, překvapil sám sebe. “Pořád jsem měl strach, aby mi to neukradli, a najednou jsem to měl za sebou. Potom jsem tam našel tři, čtyři věci, které jim cestou popadaly a říkal jsem si jé, tohle je zrovna to, co jsem měl nejraděj, to jsem rád, ale to bylo všechno. Najednou jsem zjistil, že když na to dojde, tak dovedu o všechny tyhle věci přijít. Jestli skončím jednou zase jako chudobný chlapec, nevidím to nijak tragicky..."

Chalupa je i nadále na tématu dne. Jiří Suchý se chopil nepřízně osudu jako výzvy, jak také u něho bývá zvykem. Místo sebelítosti začal spřádat fenomenální plán, jak na ně. Tedy na zloděje.

Zdařilo se a teď, na sklonku jara, je plán takřka hotov. Inspirujícím momentem se staly police, které jako jediné nájezd přežily. Byly připraveny na míru a své roky trávily pevně zabudované ve výklenku. "Tak jsem si vymyslel" že tam dám stůl a kolem něho nechám udělat takové podezdívky a na to hodím polštáře a to budou lavice. Docela se těším, jak to všechno zařídím, aby to bylo hezký a přesto v bezpečí."

Mezi zloději opomenutými drobnostmi byl i barokní měděný lívanečník, odhadem tak z osmnáctého století a pár obrázku na skle. "Tak jsem si udělal takovej kufírek a říkal jsem si, že když pojedu na chalupu na delší dobu, všechno do něj naskládám, přibalím ještě tu nádhernou útlou petrolejovou lampu a vezmu si to s sebou. Během pěti minut to budu mít na chalupě všechno rozvěšený a rozestavěný a až pojedu domů, zase to hodím do kufírku a odvezu. Mohl jsem na něco takového přijít dřív, ale tak už to bývá..."

Režimy více či méně minulé mu vlastně prokázaly dobrou službu. Sice ho nenechaly chvilku na pokoji, ale právě to ho naučilo umět se dobře vyrovnávat se skutečností a nepřízeň osudu odvracet. Ne že by to vždycky bylo jednoduché, ale dařilo se. Dodnes, když jsou nějaké problémy, třeba i v divadle, kdy po nepříliš vlídné etapě přišel soubor o střechu nad hlavou, to všechno se zatím vždy povedlo otočit naruby, ve prospěch věci. A tak se z odchodu z divadla v pasáži Alfa stal skvělý příchod do karlínského divadélka, kde si rychle zvykli nejen herci, ale především návštěvníci a zase je vyprodáno. Premiéra Mé srdce je Zimmer frei dopadla nad očekávání dobře a Víkend s Krausovou už má za sebou sto deset repríz. “Skoro si říkám, že jsem nějaký zvláštní typ člověka, který ke svému životu čas od času potřebuje nepřízeň osudu. Za totality mě nejrůznější úředníci těžce snášeli – tady mi zakázali tohle, tam zas ono, a já jsem vždycky našel nějakou kličku, místo, a pak jsem měl strašně dobrý pocit…”

Semafor, to je pro střední a starší generaci především Kytice, Člověk z půdy a mnoho dalších představení, na které byl, svého času, úspěch získat alespoň lístky k stání. "Zkoušeli jsme se k některým z nich vrátit, ale už to nebylo to pravý. Pamětníci s nimi měli spojený určitý představy a vzpomínky z mládí. Vzpomněl jsem si na pana Wericha, když tenkrát uváděl Těžkou Barboru a Caesara s Horníčkem. Já na ně chodil, byl jsem nadšený, ale pan Werich mi říkal, že je to proto, že jsem je neviděl v Osvobozeným. A tak je to dodnes. Nový soubor může hrát stokrát líp, nic mu to nepomůže. Pro pamětníky to tehdy byla jejich doba a oni, svýma vzpomínkama, k ní nechtějí přestat patřit. Je to škoda, nebo je to dobře? Je to."

Kromě divadla se Jiří Suchý věnuje i své filmové společnosti Perplex. Má se k světu. Důkazem byla i velice vlídná kritika, provázející květnovou přehlídku veškeré jeho filmové tvorby, včetně počátečných amatérských pokusů. Ačkoliv jsou filmy svými tématy rozličné, společným pojítkem se stává lehký humor.

Mezi novinky patří například snímek o básníku Janu Skácelovi, kterého mají diváci poprvé možnost vnímat jinak, než v truchlivém světle. Humor je vlastní také předcházejícímu celovečernímu filmu Magda, její ztráty a nálezy. Povídali jsme si i o Košamatýně, tím pádem i o národu obecně, kterak se dovede humorem bránit. Platilo to za Karla Havlíčka Borovského, stejně jako dnes.

Je humor všelék? “Ne, pochopitelně, že ne. Třeba když vám někdo umře, těžko to léčit smíchem. Ale jinak, obecně, humor uzdravuje. Musíte ho ale podávat správným způsobem a v pravou chvíli.

Anekdota držela celá desetiletí lidi nad vodou, vzpomeňte na příklad, jak pomáhala lidem za Hitlera nebo v mnoha pozdějších, lidským rozumem často těžko pochopitelných letech. Klobouk dolů – některé byly až neskutečně vynikající…"

Kde jsou teď? Neztratily se snad anekdoty z našeho života nadobro? Nemusíme se prý bát. Jsou v podstatě nezničitelné, stejně jako humor, z něhož pocházejí. Ten, leckdy neviděn, je všude kolem nás.