BÁSNÍK JIŘÍ SUCHÝ (2008, Grand Biblio)

text: Milena Nyklová, foto: Jaroslav Císař, David Turecký, vyšlo v časopise Grand Biblio 9/2008

Básník Jiří Suchý
Režisér Miloš Forman tvrdí, že Jiří Suchý je náš současný největší básník. Podle mého názoru je to pravda a nic na tom nemění fakt, že většinu svých veršů zpívá na jevišti svého divadla. Ovidius prý mluvil ve verších v běžném životě, aniž si to uvědomoval. Když teď na jevišti dejvického Semaforu můžeme sledovat Aristofanovu Lysistratu, kterou navíc Jiří Suchý režíruje, všem postavám vymyslel kostýmy, napsal k ní i hudbu, a kde jeho verše plynou tak samozřejmě jako voda v řece, zdá se, že i jemu se básně píšou samy.


Sedíme v malé ředitelně Divadla Semafor hned vedle jeviště, kde je náramně málo místa. To je asi proto, aby se Múza Jiřího Suchého nezdržovala a hned ho mohla obejmout.
Jak se z vás vlastně vyklubal básník?

Začalo to tím, že jsem chtěl být komikem už od svého raného mládí a začal jsem si psát repertoár, protože jsem věděl, že pro mě nikdo nic nenapíše. Začal jsem psát kuplety, comedy songy se tomu říkalo, no a pak se mi tam vloudila poezie, ani jsem nevěděl jak. Nejdřív jsem četl Voskovce a Wericha a pak jsem začal číst Nezvala, a to mělo na mě veliký vliv.

A co říkáte tomu, že vás pan Forman pokládá za největšího českého básníka?

Říkám, že přehání, ale nevyvracím mu to, jsem na to pyšnej. Ale on to zřejmě myslí vážně, když do Dobře placené procházky, kterou režíroval v Národním divadle (pozn. aut.: ještě pořád se tam s velkým úspěchem hraje) , vložil písničky z mé hry Sekta. Ta kdysi propadla, Jiří Šlitr k ní odmítl napsat hudbu, složil jsem si ji tedy sám a ironií osudu jsou teď ty písničky v jeho opeře. Sektu v nové verzi hrajeme teď v divadle.

foto David Turecký

Vaše verše zná většina ve zhudebněné podobě. Myslíte, že jsou tak působivější?

Na jevišti určitě. Samozřejmě vždycky záleží na způsobu zhudebnění. Já si například neumím představit lepší a sugestivnější melodii, než kterou vymyslel Jiří Šlitr na Zuzanu nebo Klokočí. Přitom tehdy jsem na jeho hudební nápady neměl žádný vliv, pracovali jsme separátně, nemluvili si do toho. A v dřevních dobách před Jiřím Šlitrem jsem využíval hlavně amerických písniček.

Ráda bych věděla, jak by se vaše verše a hudba v Lysistratě líbila Aristofanovi? Měl jste představu, jak to před skoro dvěma tisíci pěti sty lety hráli a inscenovali?

Přečetl jsem si o tom kdeco. Čerpal jsem taky ze sedmi překladů, ale legrační bylo, jak se z těch lechtivých pasáží ti překladatelé vykrucovali. Třeba překlad z 50. let byl tak mravnej, že to bylo pro děti školou povinné. V úvodu se píše, že úprava se týká dobových lascivností, ženy tam prostě jen chtěly, aby se jim muži vrátili k rodinám, zatímco celá hra je o tom, že jim jde o sex. Aristofanes byl v tomhle naprosto otevřený a já ho nechtěl umravňovat. Vyřešil jsem to tak, že jsem spoléhal na divákův smysl pro jinotaje, a to, co Aristofanes říká naplno, naznačil jsem tak, že divák si okamžitě příslušné slovo dosadí sám. Zábavné muselo být jistě i to, že muži hráli rozvášněné ženy, a k tomu se provozovala hudba na bubínkách, píšťalách a na lyrách. Na našem představení má nepřímou zásluhu Jiří Menzel, který mi před několika lety řekl, že po Nezvalové veršované Manon Lescaut se toho ve verších u nás moc nehrálo, a přiměl mě k napsání veršované Lysistraty. Ve Vinohradském divadle to bylo ovšem bez písniček, prostě činohra. Lysistrata měla úspěch, a tak mě napadlo, že k tomu připíšu písničky.

Bylo vlastně štěstí, že náš rozhovor byl přetržen v půli a já se šla podívat, jaká ta Lysistrata je. Byla jsem okouzlená - jednoduchá scéna, houf mladých dívek, které se umějí pohybovat na jevišti a dobře zpívají. A najednou vystoupíte na forbíně vy s Jitkou Molavcovou jako současný pár zpěváků...

Kdysi, když jsem začínal Na Zábradlí, tak byli všichni zajedno, že nejsem herec, nechali mě jen zpívat. Proto jsem odešel a založil s Jiřím Šlitrem Semafor. Dneska už se na jevišti pohybuju poměrně obratně a mluvím tak, že je mi rozumět. V první polovině Lysistraty vystupujeme s Jitkou Molavcovou v rolích současných diplomatů. Teprve v druhé půlce můžeme předvést, jak to vypadá, když se muži vracejí z boje ke svým ženám, které jsou vázány přísahou, že odmítnou plnit manželské povinnosti, dokud jim muži neslíbí, že přestanou válčit. Pokud by nešli bránit vlast.

foto Jaroslav Císař

To svádění a odpírání si asi i dnes zakusil každý, a tak diváci ohromně reagují. To ovšem netuší, jaké máte trampoty s granty a s financemi...

Dnešní Semafor je soukromé divadlo, já jsem jeho majitelem a také sponzorem. Měsíčně si vyděláme nejvýš půl milionu, ale na provoz je zapotřebí kolem devíti set tisíc. Přesto doufám, že to nakonec všechno dobře dopadne.

Máte jistě oporu ve své ženě. Nevytýká vám, že na ni máte málo času, že pořád pracujete?

My jsme pořád ještě ve stadiu chození, těšíme se na sebe, a tak to náramně funguje.

Je Semafor semeniště nových talentů? Podle toho houfu mladých dívek v Lysistratě to tak vypadá...

Talenty dodáváme na trh šoubyznysu pořád: Annu K., Bohuše Matuše, Leonu Machálkovou
a další. Věřím, že i mezi dnešními herečkami Semaforu jsou budoucí hvězdy.

Napsal jste, že trocha poezie nikoho nezabije. Ale pomůže mu přežít životní strasti?

Někdo na poezii neslyší, je mu putynka. Ale jinak ji lidi potřebujou. Ale že bych si ji četl jen
v těžkých chvílích, to ne, čtu ji průběžně, taky kvůli práci. U mě se práce a zaujetí prolíná.

Máte čas číst?

S časem jsem na tom moc špatně. Přitom mám obrovskou knihovnu a pořád si kupuju nový knihy, ale je to blbost, protože vím předem, že je nepřečtu. Aspoň je prohlídnu nebo prolistuju. Teď si aspoň před spaním přečtu dvě tři stránky z knihy Adolfa Branalda o Spořilově, kde potkávám lidi, které jsem znal, když jsme tam bydleli. A když jsem u něj byl
naposled, tak mi řekl: „Už to není ono, za tři roky mi bude sto. To člověk často neslyší."

foto David Turecký