ŽIVOTEM JEDU PODLE SEMAFORU (2008, Naše rodina)

Zdeněk Lebl, 2008

Foto: Miroslav Martinovský

Její písnička Hej, Tony se na našem „předpotopním“ gramofonu servírovala častěji než vepřový řízek na talíři. Inu – tatínek byl Antonín a coby hudební gurmán si „pochutnával“ na zpěvu křehké Jitky Molavcové. Ta zatím svým komediálním živlem ovládla divadlo Semafor a to jí zaplaťpánbůh zůstalo! Je stálicí legendárního divadla, její jméno se vyslovuje hned v závěsu za Jiřím Suchým.

Jako Žofii Melicharové je vám sladkých dvaadvacet. Pomýšlíte na vdavky, nebo budete dál budovat kariéru hospodyně?

Slečna Žofie nemá slovo “kariéra“ ráda. Je to čistá duše se srdcem na dlani a s láskou k panu Jonášovi. Proto mu vaří knedlíky s vajíčkem, které má tak rád, stará se o něj a je šťastná, že může být v jeho blízkosti.

Zato vaše civilní umělecká dráha trvá rovných sedmatřicet let! A vy se navzdory tomu pořád smějete jako malá holka…

To mám po mamince. Měla jedinečný smysl pro humor.

To jste si vystála frontu na talent, anebo to přišlo jaksi – shůry?

Talent? Možná předpoklad dělat dobře řemeslo. Potom záleží na tom, s kým se v životě potkáte, komu uvěříte, kdo uvěří vám. A taky jak na sobě budete pracovat.

Nikdy nezapomenu na semaforskou hru Smutek bláznivých panen, kde jste utrousila větu: „Jsem poněkud těhotná… Myslím, že hlavně optimismem, roztěkaným klídkem…“

Ano, vzpomínám si, hrála jsem těhotnou družičku a hrála jsem ji ráda. Pod vedením skvělého režiséra Evalda Schorma. Byla to role křehká, plná optimismu, ale i smutku.

Vy dva s Jiřím Suchým jste takoví Blíženci. Přeloženo do „semaforštiny“, představujete znamení harmonie a humoru. Věru pěkné souhvězdí!

Máme už takové šťastné povahy. Vždycky jsme se dokázali domluvit. A při práci se doplňujeme – a věříme si!

Pokud vím, ze škatulky komických rolí vás načas „vyřadila“ ďábelská Markéta ve hře Faust. Nebála jste se chodit večer z divadla?

Markéta byla přece Mefisto!!! A ten se ničeho nebojí, ani nočních procházek Prahou. Nádherná postava, tajemná. Alles zusammen… Všechno dohromady.

Čím to, že ačkoli Jiří Suchý píše charakterní postavy, divákům usmátým z představení to často dojde až někdy později?

Jiří Suchý je obdivuhodný. Těch barev, které dokáže do jednotlivých rolí vložit… To se mi to tvoří a převtěluje, to se mi to hraje, panečku!

Obdivuji, že na pódiu nemáte problém s převtělováním.

To víte, když je z čeho vařit. Na jevišti je mi teplo, žádná bolest, únava… Hraju si jako malé dítě na pískovišti.

Ale v inscenaci Oráč a smrt jste kromě Oráčovy Markéty hrála i onu smrt – milosrdnou, nemilosrdnou… Jaké to je, převtělit se do nehmotné postavy?

Setkání s tak výjimečným textem považuji za velké štěstí. Jan ze Žatce tento rozhovor člověka se smrtí napsal v roce 1401. Hra je vzácným a působivým příkladem, že se mravní hodnoty mezilidských vztahů ani vlivem staletí nezměnily a že civilizační vymoženosti zdaleka nedokážou odsunout na vedlejší kolej čisté svědomí, úctu k bližnímu, obětování se druhému… Inscenace Oráč a smrt v režii Dušana Roberta Pařízka a s hudbou Jury Pavlici byla v době svého vzniku roku 1996 nominována na inscenaci roku.

Zatoužila jste někdy opravdu žít nějakou ze svých rolí – i mimo jeviště?

Zatím ne. To se mi nestávává.

Svůdná něha, jakoby přišitá k vašemu hlasu, sluší divadlu poezie Viola. Básničky k vám vůbec náramně pasují. Ale vy dokážete mezi verši řádit třeba na saxofon…

Moje cesta je opravdu různorodá. A často se mnozí diví, v jakých žánrech se to objevuji. Je to barevná mozaika, skládající se z mnoha střípků, které do sebe zapadají. Velmi si vážím například nabídky od Jaroslava Krčka, šéfa Komorní filharmonie, který mi svěřil titulní dramatickou roli Ariadny na Naxu ve slavném barokním melodramatu Jiřího Antonína Bendy.

V poslední době mám radost ze spolupráce s Janáčkovým kvartetem a Alfredem Strejčkem na hudebně literárním projektu Důvěrné listy Leoše Janáčka.

Své nadání jste dokázala prodat i za oceánem. Jaký je humor někdejšího Dvořákova Nového světa?

S Jiřím Suchým jsme hráli v Americe, Kanadě i Austrálii, dokonce i v Tasmánii. Diváci byli opravdu vstřícní. Jako doma. A opět jsem si uvědomila, že hudba je krásnější než slova, protože je přesnější než slova. A spojila nás všechny…

I když už jsem byl krapet odrostlejší, nedokázal jsem odolat vašemu komediálnímu skotačení v televizním Studiu Kamarád. Voní vám vzpomínky na semaforská představení pro děti, jako byl třeba Minikabaret?

Ano, i v Semaforu jsem zažila hlediště plné dětí, které mají chuť si zazpívat Kočku na okně nebo Máme rádi zvířata, lidové písničky, a taky poslouchat pohádky. Vzpomínám na Minikabarety ráda. Práce pro děti mě vrací zpátky do mého dětství. A navíc se od nich i učím. Té bezprostřednosti, volnosti, upřímnosti... Na dětské diváky jsem nikdy nezapomínala. Jsem jim věrná už sedmatřicet let. Odehrála jsem stovky představení po celé republice, natočila spoustu televizních i rozhlasových pohádek, večerníčků, nazpívala plejádu písniček. Velmi ráda vzpomínám na Malé televizní kabarety ještě se Štěpánkou Haničincovou. Měla jsem ji moc ráda. Štěpánka nikdy nikoho nezklamala. Ona měla v sobě pozitivní energii, kterou přenášela na své okolí. Nic nepředstírala. Při televizních kabaretech jsme si všichni hráli jako malé děti, dost často jsme zlobili a měnili scénáře k obrazu svému. Režisér nás nechal, vznikaly humorné situace - nejen pro děti - ale i pro dospělé, vznikl vlastně takový rodinný pořad. Nejednou jsme Štěpánku jak se říká odbourali, ale ona se na nás nezlobila, naopak se smála s námi. A i když někdy naoko zvážněla, byla pořád hodná. Někteří lidé v sobě nosí i v dospělosti duši dítěte a Štěpánka mezi ty šťastné duše patřila.

Ale vždyť vy pohádky i píšete…

Je to tak. V pohádkové knize Kdyby čert na koze jezdil, ilustrované vynikajícím Karlem Frantou, se jedna moje pohádka objevila ve vzácné společnosti Jana Wericha, Boženy Němcové, Václava Čtvrtka, Marie Kubátové a Františka Nepila…

O tom, že jste svůj osobitý kumšt přenesla i na televizní obrazovku, svědčí na čtyřicet snímků. Vidíte vy – jemná duše – při natáčení za neosobní kamerou dychtivého diváka?

Ne, to bohužel nedokážu. Ale stačí mi, když vše někde v koutě studia sleduje s úsměvem paní uklízečka nebo osvětlovač, a to pak hraju pro ně.

Kdybyste byla principálkou, jakou životní vysněnou roli byste si svěřila?

Svěřila bych si nějakou roli ve hře Dva roky prázdnin…

Která lidská vlastnost v pomyslném hodnotovém žebříčku je vašemu srdci nejbližší?

Ohleduplnost, taktnost, smysl pro humor, slušnost.

I když jste rozený klaun, dříme ve vás introvert – to se pozná. Co byste si vzala s sebou na prám, v touze ujet daleko od lidí?

Asi rádio, teplé ponožky a jízdní kolo. To, kdybych z toho prámu na chvilku vystoupila a chtěla si zajezdit. Jízdní kolo - to je zázrak. Dodnes nechápu, že z něho člověk nespadne, když jede, ale spadne ve chvíli, když zastaví. A taky pohádky bych si přibalila. Mám je ráda a nepřeju si, aby mně někdo vymlouval sedmimílové boty, létající koberec či proměnu zvířete v prince. Věřím, že pohádky jsou a že se stále dějí. A v té víře nejsem sama. Jsou se mnou všechny děti a pan Chesterton.

Kdybyste nedejbože upadla, dala byste přednost zlomeným rukám i nohám v divadelním propadlišti, nebo „milosrdnému“ propadlišti dějin?

Nemilosrdnému propadlišti dějin…

Diváci se dlouho těšili na vaše nové premiéry. Ta první z nich překvapivě zavítala do Zlaté kapličky, ačkoliv jde o hru psanou pro malou scénu v Semaforu…

Máte pravdu. Nedávno jsem prožívala premiéru Dobře placené procházky v Národním divadle pod vedením Miloše Formana, jeho synů a Libora Peška, a teď nás čeká Aristofanova Lysistráta v Semaforu. Antické téma, věčný boj mezi mužem a ženou, přebásnil a zhudebnil – kdo jiný než Jiří Suchý. Bude z toho ovšem pikantní podívaná, která vůbec není vhodná pro děti. Rozhodli jsme se, že načas opustíme takzvané malé komorní divadelní formy a dáme přednost formám středním, ba větším. A tak třeba v Lysistrátě bude na jevišti až pětadvacet účinkujících. Sami diváci nám totiž naznačili, že o takové rozsáhlejší inscenace mají velký zájem. A tak nás čeká celá řada dalších her, některé z nich jsou dokonce už i napsané. Držte nám palce!

Představte si, že každý občan naší vlasti by obdržel videokazetu či cédéčko s vaším poselstvím, viz ono císařské „Mým národům“… Co byste na něm těm lidičkám vzkázala?

Velký je ten, kdo přemůže sám sebe!

Dejme tomu, že vlastníte stroj času a vracíte se zpátky. V jakém období svých let byste ho zastavila?

Vrátila bych chvíle, kdy žili oba mí rodiče a kdy jsme si s maminkou zašly na jahody se šlehačkou a doma jsme si v troubě rozpekly loupák. A taky jsme spolu v kuchyni zpívaly lidové písničky. A táta hrál na housle… a bylo u nás veselo… a mně bylo moc dobře. No, nedivte se, prosím vás, v takový krásný společnosti…