HUMOR JE ÚŽASNÁ VĚC (2005, Praha 12)

Noviny Prahy 12, září 2005, autor: ?

Pár dní před letními prázdninami přijela do MČ Praha 12, konkrétně do Základní školy Písnická, paní Jitka Molavcová, aby potěšila a pobavila svým vystoupením účastníky olympijského dne mateřských škol. Při této příležitosti jsem měla možnost si s paní Molavcovou popovídat.

V červnu jste zpívala dětem z Prahy 12 na olympijském dni mateřských škol v ZŠ Písnická. Jak jste se v Modřanech ocitla?

Byla jsem pozvána na tuto slavnostní akci a moc mě to potěšilo. Jako dítě jsem úspěšně zvládala sportovní disciplíny, dostávala jsem diplomy a medaile při příležitosti různých sportovních her. A to bylo lyžování, skok do dálky, plavání, umělecká gymnastika. A na co jsem opravdu pyšná, to je diplom za 1. místo v chůzi na chůdách!

Máte významnější vztah k Modřanům?

Modřany jsou nedaleko Podolí – mého bydliště. Považuji tedy Modřany za své blízké příbuzné.

A co Vy a sport?

Jezdím na kole, musím se rozcvičovat, abych držela pohromadě. Občas si jdu zaplavat a ráda chodím po horách. Diplomy ale za sportovní výkony už nedostávám.

Co pro Vás znamená hudba? Jak jste se dostala ke hře na saxofon?

Když jsem vyhrála v 70. letech minulého století Pěveckou soutěž TALENT 70, odpověděla jsem tehdy bez váhání, že hudba pro mě znamená život. I dnes odpovídám stejně. Řekla bych, že hudba je vzácnější než slova, protože je přesnější než slova…Můj zájem o hudbu začal v šesti letech hrou na piano. Pak přišla kytara, flétna, foukací harmonika, hrála jsem prostě na všechno, co mi přišlo pod ruku. Třeba i na hřeben nebo na trávu. Zamilovala jsem se do písniček od Beatles, kvůli nim jsem se začala učit anglicky. A v šestnácti mě přijali do pěveckého sboru při Vysoké škole ekonomické. S nimi jsem procestovala skoro celou Evropu. Zpívali jsme např. madrigaly Organda di Lassa, lidové i umělé písně. Sborové zpívání bylo vlastně mým odrazištěmdo dalšího života. Ráda se k němu vracím alespoň jako posluchač. Sbor je pro mě obrovský nástroj, který má duši. Je metaforou vzájemného naslouchání a vcítění v době, kdy nikdo nikoho neposlouchá…V osmdesátých letech minulého století jsme si řekli s Jiřím Suchým, že budeme oba dva hrát v Semaforu na saxofon. On na to zapomněl, ale já ne. Přes prázdniny jsem se do toho pustila, poprosila jsem Evžena Jegorova, aby mi pomohl. Ve vší tichosti jsem se profoukala k první písničce. Nikomu jsme nic neřekli a po prázdninách jsem zahrála Jiřímu Suchému k narozeninám svou první píseň Sony boy. Jirka zajásal a napsal do nové hry "Jonáš, dejme tomu v úterý" rock'n'roll. V únoru byla premiéra. Klepala se mi kolena, prsty a všechno, co se může klepat. Na saxofon hraju dodnes a baví mě to.Hudba mi opravdu pomáhá zvládat různé životní přeháňky. Snad nejvíc moje lyra. Je už napohled esteticky dokonalá. Její jemný zvuk se na mě při hře přenáší a já se cítím naprosto uvolněná. Na lyrouška se dá hrát i v noci! Jsou to zvuky andělské. Neruší, hladí, zklidňují, přenášejí mě do jiných sfér. Moje ostatní nástrojeuvádějí do nálady, do života.

Jste zpěvačka a herečka. Uvažovala jste o tom, že byste byla také autorkou?

Složila jsem pár písní na texty Jiřího Suchého. Obě vyšly na desce. Ta druhá právě vychází a jmenuje se Život je zápletka. Nádherný text…
Život je muzikál,
člověk jde na scénu,
aby si odpykal
tu svoji roli.
Když si s ní poradí,
dostane odměnu,
někdy to nevadí,
někdy to bolí…

Vím, že umíte několik jazyků. Jste samouk?

Docela ráda se učím, vlastně celý život se učím německy a taky anglicky a taky francouzsky. Zpívám v latině, v galštině, ve staročeštině. Maturovala jsem z ruštiny za jedna. Když to tak shrnu, měla bych se spíš zaměřit na jeden cizí jazyk, třeba na čínštinu. Azdokonalovat se. Příliš se rozptyluju a pak si najednou nevzpomenu, jak se řekne rusky houska, nebo anglicky Vogel.

Cestujete ráda?

Procestovala jsem skoro celou Evropu. Poznala jsem mnoho, přemnoho jiných krajů, jiných mravů i nemravů. Po roce 1989 jsme účinkovali s J. Suchým pro naše krajany několikrát v Americe, Kanadě… taky v Austrálii a na Tasmánii. Na všechno vzpomínám ráda…, ale řeknu
Vám upřímně, čím více cest, tím hlubší touha „po zarostlém chodníčku … cestička k domovu“…

Věříte horoskopům?

Jsem Ryba na druhou, ascendent ryba. Je topravda. Znamení zvěrokruhu mají něco do sebe. Slyšela jsem, že ryba je znamení velmi citlivé až přecitlivělé. Záleží hodně na ascendentu. Ten se určuje podle hodiny narození a je moc důležitý. Já jsem se narodila v 6 hodin ráno. Dočetla jsem se, že jsem velmi přecitlivělá empatická osoba, že se dokážu obětovat, dovedu se vcítit do druhého, což je pravda. Ale mnohdy se ta přecitlivělost nehodí do dnešní doby. Ale hodí se na jeviště, tam si užívám. Dokonce hraju jasnovidku, věštkyni, které rozumím a tak vtahuju diváky do tajemství záhadné budoucnosti…

Divadlo Semafor je už po několik desetiletí zárukou inteligentního a laskavého humoru. Některé pořady, které se nejen v televizi vydávají za zábavné, jsou často nevalné úrovně. Kam podle Vás směřuje český humor? Má šanci zůstat humorem?

Humor… je úžasná věc, je to prostředek, jak překonávat různá životní úskalí. Mnohokrát mně pomohl i přemohl. A tak jsem o něm začala i trochu přemýšlet… Jako studentka jsem si velmi brzy uvědomila, že Čechům byl dán humor do vínku odnepaměti, aby s jeho pomocí překonali tíhu a protivenství malého národa. Miluju V+W, Vlastu Buriana, miluju Haškova Švejka, ale nejsem si jistá, jestli tento humor je typicky český… Co je vlastně typicky české? Možná upřímný humor, v lidových písničkách… (zkráceno)