LIDOVÁ ŠANSONIÉRKA NEBO HEREČKA (1974, Melodie)

Jan Kolář, časopis Melodie, 8 / 1974

foto: Taras Kučšynskyj

„Já se vůbec nepovažuju za zpěvačku, mou životní ctižádostí je dělat divadlo. Před časem jsem dokonce chtěla přestat zpívat a věnovat se pouze herectví. To bylo v době, kdy v rádiu do omrzení odehrávali Hej Tóny a na mých deskách vycházela jedna průměrná skladba za druhou. A mě víc než zpívat bavilo hrát a lidi při tom pořád říkali „ta zpěvačka".

Skutečně, písničky, které Molavcová předváděla na singlech, v rozhlase a v televizi příliš neprozrazovaly tu skromnou, lyrickou dívenku s kytarou, která vyhrála Talent '70. Tehdy se zdálo, že se stane zpěvačkou baladických písní, a šansonů, jednodušší než Hegerová, sladší, ale taky mnohem vroucnější než folkové interpretky, s nimiž bývala občas porovnávána.

„Ani jsem pořádně nehlídala, co je hodnota, brala jsem skoro všechno, co se mi nabídlo, snažila jsem se především ovládnout divadlo a zpěv zůstával trochu mimo. Taky jsem neměla nikoho, kdo by se o mě staral, kdo by mě umělecky vedl. Začala jsem spolupracovat s Pavlem Žákem, ale nedopadlo to. Škoda, protože on přesně věděl, co bych měla zpívat a asi by mi dokázal postavit repertoár na úrovni. Ono je totiž dost obtížné získat písničku od dobrého autora a ještě těžší je uplatnit ji v rozhlase a na deskách. Ale nechci si stěžovat, příležitostí nemám tak málo, byla to hlavně má chyba, že jsem pouštěla ven věci ne zrovna nejkvalitnější. Teď se snad situace změní, protože se mi začali systematicky věnovat Suchý s Havlíkem. Oba mně moc pomohli při natáčení mého prvního alba. Nevěděla jsem si třeba rady s písní E. F. Buriana a Vítězslava Nezvala Pane, navštivte můj stánek (Rue de la Gaité). Kdysi ji krásně zpívala Marie Burešová a já se bála, abych ji nekopírovala, a pořád jsem nemohla vystihnout atmosféru hudby a textu, až mi Jiří Suchý poradil, abych do podtextu písničky zpočátku vkládala smích a vzápětí pak trochu tragiky. A skladba najednou dostala výraz ..."

foto: Taras Kučšynskyj

Co všechno na prvním profilovém albu bude?

„Vedle písniček dialogy Jiřího Suchého a Josefa Dvořáka. Moc hezké je, když se v nich vydávají za disc jockeye a s jemnou nadsázkou komentují směs písniček, vybranou z mého konzumnějšího repertoáru. Většinu písní napsali Suchý s Havlíkem, potom je tam jedna od Brela, jedna od Destinové a jeden americký tradicional; melodii na Suchého text Rozkvetlá zahrada jsem složila sama. Jsem dost zvědavá, jestli se mi podařilo postihnout náladu textu. Ta písnička je totiž tak trošičku horror:

„Po obloze se mráčky šinou
Zahrada tone v šalvěji
Poliju švagra kyselinou
A pak mu tiše zapěji..."

“Její zpěv a vystoupení hladí, jásá a trochu se i zachvívá,“ napsala o Molavcové Melodie v lednu 1972 (článek J. Černého Vyhrála Talent '70, ale vyhráno nemá). Uplynulé dva roky na té charakteristice příliš nezměnily, i když takové pocity mám dnes spíš při Jitčiných příležitostných vystoupeních - třeba ve Viole nebo někde na folkovém večeru - a občas v Semaforu. Dodejme ještě, že její projev ukrývá trochu něhy, romantiky i sentimentu, kousek smutku i smíchu, že je nesen upřímností a že jej žene touha vyzpívat se z pocitů i trablů, které přináší svět kolem. Samozřejmě, že ne při interpretaci písní typu Dám ti růži; její projev je většinou úměrný úrovní skladby, kterou zpívá. Ironií je, že širokou popularitu jí však vynesly melodie komerčního ražení. Ve Zlatém slavíkovi '71 byla šestnáctá, předloni už sedmá a loni osmá.

„Moc mě těší, že jsem populární. Ale znáte to - sláva, polní tráva. I když si uvědomuju, že jak pro zpěvačku, tak pro herečku je popularita dost důležitá věc. Taky proto se snažím, aby mě lidi měli rádi. Aby mně věřili, že jim nic nepředstírám. I konzumnější písničky jsem se snažila zazpívat přirozeně, tak, aby lidem přinesly alespoň dobrou náladu."

foto: Taras Kučšynskyj

Neschopnost vědomé pózy, upřímná touha poskytnout radost a zřetelná úcta ke druhým, to všechno, jak jednou trefně poznamenal Jiří Suchý, Molavcové dává jakousi zvláštní moc nad publikem.

„Velice potřebuju srdečný kontakt s posluchači. Nepatřím k interpretům, kteří odvedou plný výkon za každých okolností. Mně se dobře zpívá a hraje, když publikum jde na ruku, když reaguje na každou větu, na každý tón. A když se mi podaří rozezpívat celé hlediště, jako při loňských vánocích v Semaforu, mám pocit velikého štěstí. To je jeden z hlavních důvodů, proč jsem se zatím neodhodlala opustit dráhu interpretky písniček, proč zůstávám věrna šansonům, kytaře a svým začátkům vůbec; do divadla mě totiž přijali jako zpěvačku."

Začátky zpěvačky Jitky Molavcové:
Ve dvou letech vydala vlastním nákladem první desku — nazpívala na ni směs lidových písní pro tatínka k svátku. O dva roky později vystoupila poprvé veřejně — na dětské besídce v kabaretu U Tomáše, kde zapěla Gellnerovu Mým domovem tichá je putyka. V sedmi letech se začala učit na klavír a chtěla se stát klavírní virtuoskou. V patnácti se dostala do pěvecké složky VUS, a v témže roce dostala od své sestry kytaru.

„Kytara se stala mou největší radostí, brnkala jsem na ni doslova ve dne v noci, pamatuju se, že jsem se třeba vzbudila ve dvě ráno a v peřinách začala hrát."

Kromě toho stačila stihnout rytmiku, různé recitační kroužky (tam si oblíbila Jiřího Wolkra, hlavně Baladu o námořníkovi), ochotnické divadlo.
Ve dvaceti se stala vítězným talentem Talentu '70, ačkoliv šla soutěžit bez jakýchkoliv ambicí, a tak se ani příliš nepřipravila.

foto: Taras Kučšynskyj

„Původně jsem chtěla zpívat písničku, která tehdy letěla — Tisíc nových jmen od Zagorové, ale když jsem si tam povšimla dvou kluků s kytarami, napadlo mě, že bych mohla raději zkusit nějaký šanson. Tenkrát jsem zrovna dostala Brelovu a Koptovu Lásku v podání Hegerové, která mě dost vzala za srdce - když jsem ji slyšela poprvé, bylo mi nějak divně a přitom krásně - a tak jsem vystoupila s touhle skladbou."

Postupně zdolávala jedno soutěžní kolo po druhém a jako finalistka soutěže se objevila na televizní obrazovce.
V televizi zaujala Ferdinanda Havlíka, který jí pozval na konkurs do divadla. Bylo pár měsíců po smrti Šlitra, Semafor stál na rozcestí, připravovaly se nové pořady, hledaly se nové tváře.

„Přesně si pamatuju, že to bylo 18. května 1970, v 17 hodin, kdy jsem poprvé předstoupila před Ferdinanda Havlíka a Jiřího Suchého a začala nabízet svůj chudičký repertoár. Vzpomínám si, že chtěli, abych zazpívala taky něco rytmičtějšího, ale já nic neuměla."

Na skok se na semaforských prknech objevila v programu Ten pes je váš?, její první větší pěvecko-hereckou úlohou byla Panna v Čarodějkách, ve kterých po odchodu Urbánkové převzala i titulní roli.

„Dost jsem s ní zápasila, nebyla napsaná pro mě, ale poskytla mi příležitost otlouct se na jevišti."

A kromě toho, i přes prorocká slova školního ředitele („Jednou možná budete velká hvězda, ale zatím jste školačka, a proto vám žádné výjimky trpět nebudu!") stačila odmaturovat s vyznamenáním na střední grafické průmyslovce.
Přítomnost Jitky Molavcové je dnes, vedle občasné spolupráce s rozhlasem, gramofonovými závody, televizí a filmem (vystupuje například v povídkovém filmu Lidé z metra a ve filmovém muzikálovém přepisu Tylova Strakonického dudáka hraje Švandovi zpěvákovi jeho Dorotku), především semaforská: Kytice, Zuzana v lázni, Elektrická puma. Její divadelní ambice se tu výrazně vyhraňují ke komickému herectví, a také její pěvecká ctižádost tu směřuje spíše k písním humorného charakteru.

„Teprve v Semaforu mě začali brát jako veselou holku a dali mi možnost zpívat legrační písničky. Předtím si mě všichni pamatovali jako dívku s kytarou, která stojí a zpívá. Je těžké utéct ze šuplíku, do něhož vás zamkla minulost. Podobné je to i v herectví — když je herec zapsán jako tragéd, těžko získá veselou roli. Poslední dobou jsem v divadle všestranně využívána - hraju, zpívám, tancuju - a to mně naprosto vyhovuje, protože mě vždycky lákal muzikál; i když vysloveně činoherní rolí bych taky nepohrdla. Ráda pracuju v partě, nechtěla bych být sólistkou — interpretkou, která má doprovodnou skupinu, jezdí s písničkami a každý den zpívá v jiném městě. To by pro mě byl dost smutný úděl, protože bych musela vymýšlet takový repertoár, aby zaručeně chytl, musela bych shánět hity a na divadlo by nezbyl čas.
Výhradně na veselé skladby se zaměřit nechci. Těšilo by mě, kdyby mě publikum pokládalo za jakousi lidovou šansoniérku, která zpívá skoro všechno — od dramatických písniček, přes legrace až k lidovkám. Mě moc baví, když mohu jeden večer vystupovat nalíčená a v dlouhých krásných šatech v Lucerně a hned druhý den hrát bláznivou Melicharku v brejličkách a v odrbaných kalhotách. Mám ráda lidi, kteří si dovedou dělat legraci sami ze sebe a případně kamarádsky shazovat druhé, takže za nejhezčí lidskou vlastnost považuju smysl pro humor.
Nejsem typ zpěvačky pop music, ráda bych zpěv spojovala s herectvím, tak aby jej provázela taky herecká akce, abych mohla v písničce promluvit nebo zarecitovat anebo nějakým gestem příliš tragickou skladbu mírně shodit. Smutnější a vážnější písně bych se chtěla naučit zpívat s určitým nadhledem, trošku víc v úsměvu. Většinou se do skladby naplno položím a chybí mi mírný odstup, což je asi jednak věkem a jednak tím, že se snažím co nejvěrněji vyjádřit myšlenky v textu. Mně jde totiž vždycky hlavně o text. Hrozně ráda zpívám pro děti, které dost často bývají vnímavější než dospělí, vycítí poetičnost textu a bezprostředně reagují. To se mi pak báječně pracuje. Nedávno jsem dělala před dětským publikem takovou veselou písničku, Několik let jsem čekala, děti se smály snad každému verši a ta písnička najednou získala obrovskou atmosféru. Pak jsem ji natáčela ve studiu, tam na mě za okýnkem mávali a smáli se na mě, ale nebylo to ono."

foto: Taras Kučšynskyj

Schopnost zdůrazňovat text a písničku „vyprávět" Molavcové velice pomáhá, když interpretuje skladby baladického typu, kdy její projev skutečně proniká pod kůži. Horší je, když zpívá nic neříkající, nenápaditý text; to si pak s písničkou neví příliš rady a její zpěv vyznívá spíše unyle než přesvědčivě.

„Já si už dneska uvědomuju, že v těch populárkách nezpívám úplně věrohodně a vím, že je to hlavně tím, že jsem se neměla v textu čeho chytit. Taky proto bych v budoucnu chtěla nahrávat jen kvalitní skladby. Ale nemohu zaručit, že tohle předsevzetí docela splním. Je to doopravdy složité dostávat hodnotné skladby. Měřítkem kvality pro mě bude připravované profilové album - po takové cestě chci v budoucnosti jít. Budu se také snažit systematičtěji spolupracovat s lidmi kolem nahrávání: se skladatelem, s aranžérem - často se mi stalo, že aranžmá bylo neúměrné mému hlasu - a hudebním režisérem."

Ke konci příští sezóny má mít Molavcová v Semaforu recitál, který nejvýrazněji ukáže, nakolik svá předsevzetí zpívat především kvalitní repertoár míní vážně. Chce se v něm představit nejen jako interpretka šansonů, komických popěvků a lidových písniček, ale zejména jako herečka, protože: „Dopracovat se k dobrému herectví - to je můj největší sen."

Otázka z titulu - zdali z ní jednou bude přesvědčivá herečka nebo lidová šansoniérka - zůstává tedy nezodpovězena. Já sázím spíše na herečku, která sem tam zazpívá. Ale kdoví...

foto: Taras Kučšynskyj