VEDLEJŠÍ POVOLÁNÍ...(1968, Lidová demokracie)

...ĎÁBLA Z VINOHRAD

Autor: Karel Procházka

Když jsem chodíval do Semaforu za dob studií, stačily mi moje prostředky tak na lístek k stání, do malého prostoru za poslední řadou sedících diváků. Takže tvář Jiřího Šlitra jsem poznal nejdůvěrněji z filmového plátna. Až jednou, bylo to po představení Ďábla z Vinohrad, když jsem odcházel ven a potlesk v hledišti neustával, vrátil jsem se ze schodů na prázdný už balkón nad jevištěm. Tam jsem poprvé uviděl z blízka tvář Jiřího Šlitra. Byla unavená, vypovídala o tom, kolik stojí herce celovečerní představení.
Od té doby jsem se mermomocí chtěl dozvědět, jak tráví Jiří Šlitr svůj čas, který nepatří divadlu, jak odpočívá a kde bere tu věčnou energii, kterou potřebuje k tomu, aby téměř den co den odváděl na jevišti výkony, které dají divákovi tolik smíchu, úsměvu i poezie, tolik zážitků, na které se nezapomíná.
Pak jsem jednou spatřil v jedné knížce, byly to Suchého divadelní texty, zajímavé a milé, klidné a úsměvné obrázky. V tiráži jsem jako autora našel - Jiřího Šlitra, podobně jako v knížce Radoslava Seluckého Západ je západ, ve Škvoreckého Zbabělcích a v Babylónském příběhu a . . . ale výčet není důležitý. Důležité je, že jsem si s Jiřím Šlitrem ujednal schůzku.
Pán, který mě uvítal ve vilce na Malvazinkách, vypadal jako bratr Jiřího Šlitra ze Semaforu, byl mu podobný, ale nebyl to on, byl to „pan Šlitr doma“. Na chvilku se změnil v rychlého číšníka, přinesl kávu, a pak ten herec, zpěvák, textař, komponista a taky trochu klavírní virtuos začal vykládat o svém velkém koníčku - o kreslení a malování.
Vážně, tichým hlasem a pomalu hovořil o tom, že je docela krásné plést dohromady činnost divadelní, shon před obecenstvem, s kreslením a malováním doma.
„Je to vhodná kombinace a příjemná změna. Lidi potřebujou koníčky - pro mě je to ta práce - ta i ta, což je dost ideální.“
„Co jste míval ve škole z kreslení?“
V tom mě Jiří Šlitr zklamal.
„Vždycky jedničku,“ odpověděl.
„Prostě tu byla od maličká schopnost bejt nadprůměrnej.“
(To bylo řečeno s lehounkou ironií.)
„Pamatuji se, jakým bývalo dobrodružstvím, když jsme malovali podzimní listy a museli jsme to dělat za mokra, aby se to spíjelo. Brzy jsem začal kreslit srandální obrázky - spolužáky i profesory. Nakreslit a zesměšnit profesora bylo ve třídě senzací. V gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou jsem se podílel na první knížce, kterou jsme si udělali sami. Jmenovala se Sebranka. Tak nám nadával pan profesor francouzštiny Hejn, výborný pán, tomu vděčím za to, že umím trošku francouzsky. Křičel na nás: „Sebranko mizerná, z vás nikdy nic nebude!“ Knížka byla jakousi kronikou třídy, vylíčením našich příhod a průšvihů a já jsem do ní nakreslil portréty spolužáků.“
Ilustrace knížek je hlavní pracovní náplní malíře Jiřího Šlitra i v současnosti. „Kolem toho je hodně práce . . . mám dost nabídek. Odevzdal jsem Malostranské povídky, dělám knížku o Praze, ilustruji knížku Pavlu Boškovi a taky Grossmannovi a Šimkovi.“
Jiří Šlitr nejen kreslí, ale i maluje a jeho jméno nemá ve světě neznámý zvuk. Několikrát vystavoval v západním Německu, ukázal mi katalog výstavy, které se zúčastnil v Hollywoodu v USA, jeho obrazy procestovaly New York, Montreal, Houston i další města amerického kontinentu. Na podzim se můžeme těšit na jeho výstavu kreseb v Mladé frontě.
Představil jsem si Jiřího Šlitra v plášti postříkaném od barev, kterak se s paletou v jedné a štětcem v druhé ruce dívá přimhouřenýma očima na nedokončený obraz. A napadlo mě, jestli pracuje raději s olejovými barvami nebo s tužkou.
„Rád to střídám. Změna v technikách inspiruje člověka k novejm nápadům. Mimoto po dlouhým kreslení pérem a tužkama člověk rád udělá barevnej flek. I když já mám, myslím, větší smysl pro kresbu.“
Život Jiřího Šlitra se řídí zákonem duševní rovnováhy. Vzpomněl jsem si, co jsem kdysi slyšel.
„Domníváte se, pane Šlitr, že je něco na tom, když se duševně nemocní v ústavech léčí malováním?“
„Existujou knížky sestavený z kreseb schizofreniků. To jsou kresby báječný, někdy až příliš blízko kresbám Kleeovým, Chagallovým. Tihle lidé mají naprosto uvolněnou fantazii, neuvažujou reálně, a proto je v nich víc imaginace, víc poezie než u lidí, který mají mozek v pořádku. Snad to může působit i léčivě…“
„Kterého malíře máte nejraději?“
„To je celá skupina - Kleea, Miróa, Picassa, Dubusseta a z kreslířů Steinberga. Toho jsem několikrát navštívil. Tady visí kresba, kterou mi věnoval v New Yorku. To je vlastně otec moderního kresleného humoru a filozofie, kterého všichni napodobují a čerpají z něj.“
Prohlédl jsem si tu kresbičku, malý a dokonce i trochu ušmudlaný kousek papíru, který Jiří Šlitr počítá mezi nejcennější věci ve svém bytě. Na některých kresbách, například obrázcích pro Seluckého Západ, je vidět, že se u Steinberga opravdu učil.
„Nemám malířskou školu. Ale chodil jsem na kursy v Umělecké besedě, s klukama, co studovali akademii, jsem chodil na večerní akty. Byl jsem posluchač práv, ale ta už mě moc nebavila . . . Mně se to pletlo se vším - učil jsem se i komponovat, takže jsem vlastně univerzální diletant.“
Na to jsem však svůj názor nezměnil. Tento termín a špičkové výkony Jiřího Šlitra v nejrůznějších oborech prostě nejdou dohromady.
„Komu byste rád namaloval portrét a komu karikaturu ?“
Jiří Šlitr nepatrně pokrčil čelo . . .
„Nic mi nebrání, abych nakreslil kohokoliv, koho se mi zamane. Otázka je, koho můžu zveřejnit v tisku, ale podomácku můžu nakreslit i to, co je přísně zakázáno. A čím se zabejvám nejradši? Rád maluju i kreslím lidský obličeje, člověka.“
Naše debata o malování byla dlouhá. O tom, co Jiří Šlitr rád dělá, si i rád povídá. Čas jen letí a jedna z otázek musí být bohužel poslední.
„Jako klavírní virtuos jste projevil přání zahrát si jednou v Rudolfinu. Máte obdobné přání jako malíř?“
„Myslíte, jestli bych chtěl být vyvěšen v Národní galerii…? Já bych to považoval za humor. Ačkoli - třeba tam jednou budu mít známý.“
Počkáme si, co se stane. Já si myslím, že nás. co máme rádi Jiřího Šlitra, by to ani nepřekvapilo.