NEJVESELEJŠI POHŘEB

Napsal: Jiří Suchý

- převzato z knihy Třetí knížka
(vydal Primus, 1999)


V krajském městě L. zemřel kdysi vysoký funkcionář R. Z. a schylovalo se k pohřbu. Vedoucím pohřebního ústavu v tomto městě byl tehdy můj přítel Josef Pšenička, tichý a poctivý muž, jehož plaché chování velmi pěkně korespondovalo s jeho smutnou profesí. Vědělo se o něm, že neměl onoho zesnulého funkcionáře příliš v lásce - ostatně v lásce ho neměl nikdo, ale o to víc mu záleželo na tom, aby rozloučení proběhlo důstojně a nedalo se mu nic vytknout. Proto osobně dohlížel na přípravy, všechno kontroloval a nakonec asistoval i při přibíjení víka rakve. Což se mu stalo osudným. V rakvi totiž zůstaly oba konce jeho černé vázanky a zřízenec je dokonce probil posledním hřebem.
Pšenička chtěl ihned nechat rakev otevřít, ale bylo pozdě - v tu chvíli totiž začala hrát venku hudba a čtyři muži přistoupili ke katafalku, aby si vložili rakev na ramena. Pšeničkovi nezbylo než učinit totéž - byl tedy pátý. Pravda, lichý počet rakvonošů nepůsobil dobře. Ale nedalo se nic dělat. Pšeničkovi bylo jasné, že vzdálit se od rakve nelze.
Pohřební průvod se dal na pochod.
Cestou k rodinné hrobce můj přítel usilovně přemýšlel, co se stane, až tam dojdou. Tím, že si vzal rakev na rameno, problém nevyřešil, jen ho oddálil. Získal sice trochu času a trochu naděje, že ho cestou něco napadne, ale když došli na místo, zjistil, že ho nenapadlo nic.
Čtyři rakvonoši plus pátý Pšenička sňali břímě z ramen a položili je před zející hrob. Ti čtyři se zase vztyčili, pátý Pšenička zůstal sedět vedle rakve na bobku a předstíral pohnutí. Mezi smutečními hosty to zašumělo. Ozvalo se dokonce i uchichtnutí. Pozůstalí znervózněli. Věděli dobře, že Pšeničkův vztah k zesnulému nebyl příliš kladný, a tak viděli v jeho podivném počínání pokus o zesměšnění obřadu. Zatím však se ovládali.
Když hudba dohrála, začal sedící Pšenička apelovat na přítomné: „Přátelé, do obřadu se vloudila chyba: má kravata je částečně v rakvi. Kdyby tak měl někdo z přítomných nůžky, věc by se dala celkem rychle vyřešit...“
Není však zvykem brát si s sebou na pohřeb nůžky, a tak přítel Pšenička seděl dál, aniž by mu někdo pomohl. Pak kdosi navrhl, že by snad šla kravata přeseknout hranou hrobníkovy lopaty. Mezi smutečními hosty zazněl smích.
Hrobník stojící opodál souhlasil, ale když vykročil, bylo náhle jasné, proč se celou dobu opíral o lopatu: byl namol opilý a jen stěží se dokázal udržet na nohou. Když vrávoral k rakvi, dusili se smíchem už skoro všichni přítomní a byli zvědavi, jak se ten člověk chce strefit do onoho krátkého kousku kravaty mezi rakví a Pšeničkovým krkem, když už dvakrát se mu ani nepodařilo dojít ke hrobu - pokaždé jej minul a musel se vrátit.
Když byl konečně za všeobecného veselí doveden na místo a napřáhl lopatu, zkroucený Pšenička propadl panice. „Vždyť mi ten idiot rozpoltí lebku!“
„To doufám!“ řekla vdova.
Smuteční hosté se už vůbec nesnažili skrývat svůj smích a pobaveně sledovali, jak se počínání opilého hrobníka zvolna mění v kabaretní výstup.
Hrobník stál s napřaženou lopatou nad svým šéfem a ten mu domlouval: „Blažku, pamatujte si, že jestli seknete, dostanete okamžitou výpověď!“ Hrobník poněkud zaváhal, ale smuteční hosté ho začali hecovat: „Do toho, do toho...“ A pak lopata zasvištěla vzduchem a její hrana byla skutečně ostrá: od Pšeničkovy vyjevené hlavy odletělo malým obloukem ucho. Kravata zůstala vcelku. Pšenička řval bolestí a smuteční hosté smíchy.
Do věci se vložil přítomný lékař a kategoricky nařídil: „Odvezte ho rychle na chirurgii, než vykrvácí!“ A zatímco balil ucho do kapesníku, několik ochotných mužů se chopilo Pšeničky, ale pak jim došlo, že nešťastník musí být odvezen vlastně i s rakví. Dva tedy popadli Pšeničku a čtyři další rakev a obojí bylo odneseno k pohřebnímu autu. A tak zdrcený Pšenička dojel do nemocnice po boku svého úhlavního nepřítele. Tam teprve ho skalpelem oddělili od rakve a mohl být ošetřen. Hřbitovem se zatím nesl nehorázný smích.
Ano, neštěstí bližního často slouží jako zdroj humoru. A to se ještě nezmiňuji o tom, že chirurg, který zachraňoval Pšeničku, se během operace nepřestával řehtat a nakonec mu přišil ucho obráceně.