DALŠI ZUZANA, TENTOKRÁT V LÁZNI (1973, Melodie)

Recenze Lubomíra Dorůžky z časopisu Melodie (2/1973)

Zuzany měly v Semaforu vždycky dobrou tradici a tahle nová, tentokrát „v lázni", ji nikterak nenarušuje. V popředí stoji nová komentátorská trojice - Jiří Suchý, Josef Dvořák a Jitka Molavcová, která se v komediálních rolích velmi sympaticky zabydluje - a zajímavý a nosný nápad, který jednotlivé hudební scény volně rámuje podle slavných obrazů. To dává dobré možnosti jak režii (Jiří Císler) tak hudbě (Ferdinand Havlík), jak ukazuje hned vstupní číslo Hele, co je v těle aneb Rembrandtova Pitva, traktované jako sborový gospel s pozoruhodným výkonem skupiny C. K. Vokál. Ze sólistů je velmi příjemné slyšet na scéně Karla Černocha (zejména v pomalých, lyrických pasážích je to opravdu pan zpěvák), „nový objev" Petra Janů debutuje úspěšně a Molavcová, Křesadlová i „staronový host" Zuzana Burianová mají jako zpěvačky svůj standard. Podobně jako v Kytici, soubor na scéně je vyrovnaný a lze se od něho nadíti ještě zajímavých překvapení. K několika mírně sentimentálním vzpomínkám ovšem premiéra přece jen dala podnět. Suchého spojovací text je napsán velmi dobře - paměť je sice ošidná věc, ale nepřekvapilo by mě, kdyby to byl po této stránce nejlepší text, jaký kdy která Zuzana měla. Má víc než dost point i vtipných zvratů, které však bohužel při premiéře zůstávaly někdy viset na půl cesty mezi jevištěm a hledištěm. Snad se ještě neusadilo ono nezbytné „načasování“ každé repliky, snad by to chtělo ještě trochu víc režijní práce s nepatrnými změnami tempa a drobnými pauzičkami, které po vyznění point tolik hrají, snad i trochu jiné obecenstvo, než právě premiérové. Také finálová píseň první části, krásný Suchého text k Picassovi, téměř bohužel „spadla pod stůl" - přičemž ovšem je nutno konstatovat, že zpívat téměř celou píseň bez instrumentálního doprovodu je intonační oříšek, na kterém by si mohla vylámat zuby i trojice zpěváků - profesionálů a nejen zpěváků - herců, jací jsou typickým znakem Semaforu.
Větší spád dostane představení v druhé polovině a zejména ve směsi Šlitrových písniček, které (s Hulanem u kontrabasu jako s dalším hostem) opravdu „letí". A tady je čas na další sentimentální vzpomínku, kdy hudební scény nebyly v Semaforu jen dobře udělanými hudebními scénami, ale také písničkami, žijícími pak samostatným životem. Není opravdu fair srovnávat Šlitrovy melodie, které dnes obklopuje kouzelná aura někdejšího hitu z těch „mladších let", s melodiemi, které při premiéře uslyšíme poprvé. Ale gigantický stín semaforské minulosti a Šlitrovy famózní schopnosti strefit se do šlágrovitého nápadu vyvstane nad Semaforem vždy znovu jako to nejpřísnější měřítko každé nové premiéry a písničky. Ne nadarmo prohlásil jednou Ellington, že jako skladatel se bojí jen jediné konkurence - Ellingtona z mladších let.
Bez ohledu na tohle sentimentální vzpomínaní Zuzana v lázni po Kytici jen potvrzuje, že semaforský soubor chytá úspěšně druhý (nebo kolikátý už?) dech a dokáže dát spolehlivé dvě a půl hodiny dobré zábavy. Mají-li v některém pražském divadle předpoklady zvládnout moderní, komorně laděný muzikál, hudebně i režijně nastylizovaný do polohy, která odpovídá tomu, co se dnes na světové pop scéně opravdu děje, pak je to nejspíše právě v Semaforu.

Lubomír Dorůžka