TEN PES BY MĚL BÝT NÁŠ (1970, Jonáš)

Recenze představení Ten pes je váš? Napsala Zdenka Tichá, vyšlo v časopise klubu Jonáš č. 29 (1970)

TEN PES BY MĚL BÝT NÁŠ
Nové pásmo uvedené v Semaforu ukazuje svého autora Jiřího Suchého na jevišti trochu jinak. Je to doslova básnické představení, tj. představení se J. Suchého jako básníka před divadelním publikem. Pásmo "Ten pes je váš?" zachycuje celou škálu uměleckého projevu a bez znalosti autorova díla nejevištního je nelze dobře pochopit. Jde vlastně o pohled do básnické dílny J. Suchého: ukazuje jeho inspirační zdroje a jeho originalitu v rozvíjení jejich podnětů, v jejich tvůrčí aktualizaci. Proto zřejmě je motem představení píseň o kamarádech, proto se v programu píše o "splácení dluhu" těm kamarádům, kteří se do písně "nevešli".
Co tedy sděluje nové pásmo o tvůrčích postupech svého autora? Především to, že způsob tvorby J. Suchého často spočívá na volné asociaci představ (jejím důsledkem je i celkové skloubení "hry"). Tento postup klade ovšem dost vysoké požadavky na publikum, neboť je nutno umět odhalit podtext, nebo lépe, druhý významový plán díla. Metaforičnost, která ještě umocňuje účinnost takového uměleckého sdělení, nedochází bohužel u diváka vždy náležitého pochopení, podobně jako alegorické (nebo potenciálně alegorické) vyjádření. Ke "kamarádům" z oblasti literatury se dále hlásí J. Suchý důrazem na zvukovou stránku slova nebo i delšího úseku promluvy a zálibou ve slovních hříčkách. Jak bylo výše naznačeno, jsou tyto prostředky známé z nejrůznějších literárních -ismů (našli bychom je už od antiky přes středověk a baroko, odkud putují až k "moderně"), což však není podstatné: podstatné je to, že J. Suchý tyto prostředky nepřebírá mechanicky .ale aktualizuje je jak tématy svých skladeb, tak kontextem, do něhož jsou vsazeny, a samozřejmě také i ostatními "básnickými ozdobami".
Dále je třeba si všimnout toho - a tu je J. Suchý originální už od počátku své tvorby - že zvuková stránka sdělení je podtrhována i v písňových textech, kde bychom čekali, že úlohu podtrhovat zvukové kvality sdělení přebere melodie, a že tedy budou v textu potlačeny. Pro pochopení nového pásma J. Suchého je však třeba si uvědomit ještě jeden podstatný rys jeho díla: je to záliba v kontrastu a přímo rafinované (v dobrém smyslu!) využívání efektů plynoucích z užívání tohoto prostředku, které se projevuje nejen v kompozičním plánu, ale zasahuje i do stylistiky, do volby slov atp. Na divadle dosáhl J. Suchý užitím kontrastu zvláštního účinu nejen například volbou malé partnerky, ale hlavně tím, že jí vkládá do úst slova, která bychom čekali především od dospělých herců, což umocňuje výsledný dojem. Kontrast jako jeden ze základních principů tvorby J. Suchého se uplatňuje v novém pásmu hojnou měrou, ať už připomeneme jeho nejmarkantnější projev, kterým je evokace starší doby, k níž má autor sympatie, novými prostředky či spojení dobromyslného, ale také ironického a sebeironizujícího úsměvu s jemnou nostalgií a až chlapecky rozpačitou lyričností, nebo různé odstíny tohoto uměleckého prostředku (například scénka, v níž autor zpívá "svá" slova k melodiím starého hracího strojku, nebo rock’n‘roll na scéně vybavené antikvárními rekvizitami atd.). Proč to připomínám podrobněji? Protože uvědomění si tohoto důležitého principu Suchého tvorby pomáhá publiku (a ovšem i čtenáři) poznat, kudy vede hranice mezi legrací a vážně míněnými slovy v díle J. Suchého, a spolu s pochopením jeho metafor a vůbec vytváření uměleckého obrazu pak poznat i to, že rovnice "J. Suchý = legrace (nebo dokonce legrace pro legraci)" je neplatná.

Zdá se, že autor si sám dobře uvědomuje toto možné zkreslení a pohodlné chápání jeho díla publikem, neboť právě u pásma "Ten pes je váš?" vysvětluje v úvodním slově název pásma, a tak upozorňuje, že je třeba dešifrovat (a tedy myslet!), ale také že jde o "hru" nejen pro publikum, ale i s publikem, že totiž publikum se stává objektem "hry". Je to po této stránce opět jeden sui generis experiment J. Suchého. Kdo tohle nepochopí a kdo nepochopí, že nejde o divadelní hru v tradičním smyslu, může snadno dojít k názoru, že "hra" je nedopsaná. Ale moderní divadlo, tj. i nové "básnické představení" J. Suchého, nejen může, ale dokonce musí pracovat se stále novými prostředky, musí chtít, aby divák byl aktivní už tím, že přemýšlí. Tam, kde jde o polopatismus, přestává opravdové umění.

A ještě jeden postřeh nakonec: je s podivem, jak vynalézavě dovede J. Suchý vést sám celé představení jako hlavní herec, nebo lépe, "herec". Vždycky přesně ví, kde je třeba improvizovat a popovídat si s publikem, kde je třeba "hrát divadlo", kam patří hudba atd. Jestliže publikum ještě nepochopilo tvůrčí postupy v uměleckém díle J. Suchého, zdá se, že tohle pochopilo zřejmě dobře., a to je v pořádku. Odtud je totiž také cesta k ocenění a docenění osobnosti, především básnické, Jiřího Suchého.

Dr. Zdenka Tichá