OD RÁNA DO VEČERA S JS (1970, Melodie)

Napsal Jiří Suchý, foto: Pavel Vácha, Melodie 7/1970

Jestliže mám psát o sobě, musím se nutně v takovým článku napadat a stírat, urážet a zesměšňovat. Musí to být zkrátka článek namířený proti mé osobě, nemohu se přece vychvalovat a rozepsat se na stránkách Melodie o tom, jak jsem fajn chlapec. Kdybych tak učinil, bylo by to rovněž namířeno proti mně, protože kdekdo by mě odsoudil za to, že se chvástám. Zkrátka nezbývá mi nic jiného, než se pustit do toho flagelanství, ke kterému mi alespoň dopomůžou snímky Pavla Váchy. Krásně si na nich připomenu určitý okamžiky a vydám o nich písemné svědectví.

Tak třeba začněme u nás doma Jak račte vidět, píšu na strojí pomocí dvou prstů - osm dalších zůstává nevyužito. Fotografie však dostatečně nezachycuje poměrně slušnou rychlost, kterou tyto dva prsty dokážou, když je třeba, vyvinout. Jsem totiž, jakožto spisovatel, na té rychlosti existenčně závislý. V pozadí lze vidět Charlieho Chaplina, sestupujícího se schodů, kterého jsem si vylepil, jelikož ho mám rád. Dále pak prdelatou slečnu s bicyklem - secesní fotografii, kterou mi přilezla moje žena z Londýna. Proporce té slečny vyvolávají u mých návštěv široký úsměv a já mám rád lidi se širokým úsměvem a proto tu slečnu mám vyvěšenou. Za hlavou mi čouhá Renata Tůmová - je to fotografie z mého režijního debutu, který se jmenoval Sekta. No a nic víc na fotce pozoruhodného není, snad kromě soustředěného výrazu, který ovšem jenom předstírám.

Na téhle fotce jsem právě zaskočen mým tajemníkem, kterému se od nepaměti říká Datel. Koukáme oba do diáře a zřejmě opět nemám na něco čas a vzniká nepříjemnost. V každém článku o populární osobnosti musí být zmínka o tom, že má nedostatek času. Činím tedy tímto zadost této zvyklosti a navíc bych rád nesměle dodal, že opravdu toho času mám nesmírně málo - i když další fotka, jak si v antikvariátě vybírám knížky, jakoby svědčila o opaku. Ale: za prvé nepobývám v tom antikvariátě příliš často, i když bych rád, a za druhé, patří to vlastně k mému povolání. Těžko bych dokázal psát a nečíst.

Vybral jsem si tehdy v antikvariátě, opravdu, dobře jsem si vybral. I zabalit, jsem si nechal vybranou knihu. Ale pak jsem poněkud opomněl zaplatit a slečna (mimo obraz) musela za mnou vyběhnout na ulici. Pan fotograf mě zachytil, jak se pokouším obrátit trapnou situaci v žert. Z této roztržitosti může shovívavý čtenář usoudit, že jsem přepracován, méně shovívavý pravděpodobně prohodí, že mám vylízanou bednu. Nemusím snad zdůrazňovat, že se ztotožňuji se čtenářem prvním.

Ale vraťme se zase k nám. Na téhle fotografii sedím na bobku a prohlížím si obrázky, což se jeví skoro jako zahálka. Není však tomu docela tak, protože ty obrázky jsou od Jiřího Šlitra a já právě provádím jakousi redakční práci. Vybírám kresby pro knihu, kterou o Jiřím Šlitrovi vydává nakladatelství Supraphon. Těch kreseb jsou tisíce a není zrovna nejsnadnější vybrat z nich čtyřicet reprezentantů. Jestli si někdy budete listovat tou knihou, vzpomeňte si prosím na tuhle fotku a představte si, jak mě asi bolelo v zádech, než jsem zmíněných čtyřicet kreseb vybral. Pokud vás napadá, že jsem to nemusel vybírat zrovna na podlaze a že jsem si mohl najít pohodlnější stanoviště, rád bych namítl, že jednak jinde nebylo místo a jednak že podlaha se mi zdá jako stvořená pro práci tohoto druhu.

Teď se ale přesuňme někam jinam. Třeba na nábřeží. Je tam sice zima, fouká vítr a tak, ale čeká tam na mě pan režisér Soeldner se svým pořadem Grandsupertingltangl a se svým tvůrčím záměrem, abych před kulisou Hradčan pohovořil o starých pražských písničkách.
Grandsupertingltangl je pořad, určený pro II. televizní program, takže ho téměř nikdo neuvidí. Přesto však ho dělám s chutí, protože je to pořad o písničkách a to mě baví. Jsou to dějiny pop music, mám-li použít toho soudobého termínu. Pop music od Marie Terezie po Semafor. Ve třinácti zastaveních se zamejšlím nad kramářskými písničkami, nad Karlem Hašlerem, nad Osvobozeným divadlem, nad R. A. Dvorským, R. Frimlem, Karlem Vlachem a nad dalšími a dalšími. Ivan Soeldner pak tato zamejšlení doplňuje vybranými archivními filmy a vzniká tak podívaná nadmíru zajímavá. Další fotografie mě zachycuje při setkání s Oldřichem Novým - tvůrcem významného pražského hudebního divadla, které se uskutečnilo právě v rámci Grandsupertingltanglu. Popovídali jsme si s panem Novým moc pěkně a naše setkání bylo zvláštní tím, že jsme ho uskutečnili na půdě nám oběma blízké. V divadle Semafor - dříve Novém divadle Oldřicha Nového.

No a když už jsme v tom Semaforu, tak už v něm zůstaňme. Natáčíme zde totiž další televizní seriál, tentokráte pro I. program, takže ho uvidí kdekdo. Jmenuje se Plakala panna plakala a vymyslel si ho Jiřík Šlitr. Ten taky podepsal smlouva na třináct dílů seriálu - jedinou smlouvu, kterou nedodržel. Natočil dva pořady a zbytek dotáčím já, aby bylo smlouvě učiněno za dost - přece v tom kamaráda nenechám... No a tady máme pár fotek ze zkoušky na ten pořad. Na prvním snímku jsem se svou partnerkou Monikou Hálovou. Je to slečna kolem deseti a je už třetí generací v dynastii těhle semaforských minislečen. Zuzanka Vrbová, která nazpívala v roce jednašedesátém Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko, je už na vdávání (není-li náhodou už po vdávání - dlouho jsme se neviděli) - to byla první generace. Druhá generace je reprezentována Magdou Křížkovou a Lenkou Hartlovou - to jsou ty, které zpívaly v Benefici že na obloze tetelej se mráčky a že my jsme jen zpěváci toulaví. No a teď, když nastal čas, kdy musím Lenku i Magdu zdravit jako první, je tu tahle Monika. Je suverénní, netrpí trémou ani na jevišti, ani před televizní kamerou, pěkně zpívá a dobře se s ní pracuje. Aby byl její kádrový profil dokonalý, zbývá jen dodat, že v kolektivu je oblíbená a má kladný poměr ke všemu, co za kladný poměr stojí. O příbuzných v zahraničí nejsem zpraven.

Na dalším snímku je mezi námi Ljuba Hermanová. Každá Plakala panna plakala má svého hosta. Teď je tedy hostem Ljuba Hermanová - kromě toho, že v tomto pořadu zazpívala písničku o potopě, zavzpomínala si na doby, kdy v tomto divadle hrála jako subreta souboru Oldřicha Nového. Však jsme si taky o ní s Oldřichem Novým popovídali! Shodou okolností byla Ljuba Hermanová rovněž členkou divadla Na zábradlí, v jehož vedení jsem zpočátku byl, takže jsme si o ní s panem Novým vyprávěli jakožto její bývalí šéfové. Jak je ta Praha malá! Na fotografii je zachycen v pozadí rovněž můj tajemník, co se mu od nepaměti říká Datel. Vidíte ho, jak si Právě přivydělává zpěvem.

S Věrou Křesadlovou, která je členkou našeho divadla, manželkou filmového režiséra a matkou dvojčat, zpíváme právě píseň Vyznání lásky. Píseň Jaroslava Ježka, Voskovce a Wericha, píseň, která navzdory lyrickému názvu se přímo hemží hmyzem - zpívá se v ní o lásce štěnic, blech a ovádů. Vzpomínám si, že tuhle písničku jsem před léty zpíval na horách s banjem pro obveselení rekreantů, nikoliv však jako profesionál, nýbrž jako devatenáctiletý amatér, kterého nikdo neznal a velice mně zalichotilo, když pak jeden rekreant mi projevil uznání tím, že řekl: Ty bys mohl od hodiny zpívat v nějaký kavárně, tak je to dobrý! Koktal jsem tenkrát cosi, že to snad ne a pak, když jsem pár let na to skutečně zpíval v pražské kavárně Vltava a ve vinárně Reduta, vzpomínal jsem na toho pána: myslel jsem si, že by měl určitě ze mne radost. Byl to vlastně můj první fanda.

Dalším hostem v pořadu Plakala panna (to další plakala už z úsporných důvodů vynechám), byl Lubomír Lipský. Zazpíval si píseň V+W o stonožce a pohovořil o hmyzu, jemuž je tento díl seriálu věnován. Na obrázku cosi říkám a Lubomír Lipský jakoby si ťukal na čelo, což ten zmíněný méně shovívavý čtenář bude třeba považovat za odpověď na onu vyslovenou myšlenku. Naštěstí jsou na snímku zřetelně zachycení svědkové (Věra Křesadlová, Datel a Evžen Jegorov), kteří když bude třeba, dokážou, že nic takového se během natáčení neuskutečnilo.

No a teď bych mohl ještě napsat pár řádek k poslední fotografii, která mě zachycuje při mé nejoblíbenější činnosti. Nebo lépe při jedné z nejoblíbenějších. Snad protože mě na toto mé původní povolání zbývá dneska nejmíň času, mám ho nejraději. Zdá se mi, že jsem víc tím grafikem, než zpěvákem, básníkem, hercem, režisérem a kdovíčím ještě. Ovšem je zde kámen úrazu. Zdá se mi, že jsem nejvíc tím grafikem, ale zároveň si uvědomuju, že už nestačím držet krok se současnou grafikou, která se neustále vyvíjí. A tak se mi tahle profese smrskla na jakéhosi koníčka. Je mi to líto, ale nedá se nic dělat. Tu kresbu, jejíž vznik je na fotografii zachycen, jsem už nenašel, abych vám ji zde předložil, dovolte mi, abych tedy poskytl několik jiných kresbiček, přibližně z téhož Mistrova období.

No a zbývá už mi jen jedna fotka - ta na druhé straně obálky. Jsem na ní ve společnosti Ferdinanda Havlíka, který kromě toho, že dělá v divadle kapelníka, skládá hudbu k řadě nových textů, hraje nejen na své nástroje, ale i jako herec a vůbec se má k světu. Dívka, která nad námi visí, je na snímku spíš pro ozdobu a nevisívá nad námi pořád. Jen někdy. Když zpívá ve sboru panen v onom zmíněném televizním pořadu. Mohl bych sice tvrdit, že je to tzv. Múza, která nad námi visí kdykoliv se sejdem a zamyslíme se. Možná, že by si nás pak čtenář víc vážil. Ale protože jsem se v tomto článku až doposud neuchýlil od pravdy, nechci se od ní uchýlit ani teď, kdy se blíží jeho závěr. Fotografie jsem už tímto vyčerpal a bude tedy v pořádku, když dospěju k závěru.

Ten výsek z činnosti, který zachytil pan Vácha, je jen nepatrný a mohu zde prohlásit, že jako všichni ti, o kterých se na těchto stránkách Melodie až dosud psalo, i já mám hodně práce, málo času, řadu nerváků a život ne vždy záviděníhodný. V řadě anonymních dopisů, které jsem kdy dostal, mě jeden obzvláště rozesmál. Rozhořčený pán v něm píše, že by taky rád dřepěl celý dny v kavárně a jednou za měsíc zakdákal něco do rádia a shrábl za to balík. Takto si ten dobrý ubohý muž zjednodušil můj denní program a jsem přesvědčen, že té své představě skutečně věří. A že ta nenávist, která z dopisu čišela, je vlastně upřímná a pro jeho pocit zdůvodněná. Pravděpodobně bych taky neměl rád člověka, který by celý den dřepěl v kavárně a jednou za měsíc by šel shrábnout balík za kdákání do rozhlasu. Nepsal bych mu sice dopis - jednak z časových důvodů a potom taky proto, že bych tím nic nezískal. Nejspíš by mi byl takovej člověk jedno.

Místopřísežně zde prohlašuju, že já nejsem ten případ. V kavárnách vysedávám občas a sice služebně - odbývám si tu různé ty pracovní porady a úmorné schůze. Do rozhlasu kdákám rovněž málokdy a honorář za to rozhodně není hodný závisti. Jinak dělám spoustu jiných věcí, o kterých se však nebudu rozepisovat teď, když už jsem se zmínil o blížícím se konci článku. Snad jedině bych mohl podotknout, že stále píšu písňové texty a že vám tu ten poslední předkládám k laskavému posouzení.

DOBRÉ RADY
Komu se klíží oční víčka
Ať běží spát
A kdo má bohatýho strýčka
Ten ať je rád
Kdo chodí s pannou do lesíčka
A komu potmě zhasne svíčka
Nesmí se bát

Růžový kdo má v brejlích sklíčka
Může se smát
A koho hřeje slovní hříčka
Ten se smí hřát
A kdo má doma trpaslíčka
Co krade dráty z paraplíčka
Toho chci znát

Jestliže si vás dosud osud hýčká
Může se stát
Že u žebříčku náhle rupne příčka
Nastane pád
A sličná slečna co si líčí líčka
Zabodne vám náhle do srdíčka
Pletací drát

Ten kdo ukrývá v láhvi od piva docela malýho námořníčka
Tomu chci přát
Aby pro změnu vzal jednou ženu a děti a psíčka
Na Křivoklát
A tam se v restauraci napil mlíčka
A potom pro legraci lapil sýčka
Zastavit stát



Jiří Suchý