VIKTOR SODOMA VZPOMÍNÁ (1968, Tan.hudba a jazz)

autor: Václav Pexa / Viktor Sodoma st., vyšlo v časopise taneční hudba a jazz 1968/1969, 1968

Viktor Sodoma, foto: Václav Pexa

REDUTA SNŮ A SKUTEČNOSTI


Viktora Sodomu jsem zastihl v jeho ateliéru za jednoho velmi pošmourného odpoledne, které se vůbec nehodilo k vyprávění. Přesto však mi ochotně povídal o mnoha zajímavých věcech, souvisejících se vznikem populární Reduty. Byl to právě on, kdo stál u její kolébky. Teprve po delší době se objevila další divadla malých forem, která vycházela ve svých tradicích právě z Reduty. Je tomu již více než deset let, a proto stojí za to vzpomínky pana Sodomy zaznamenat.

„...vždycky jsem si myslel, že jsem zpěvák. Ale když jsem si koupil magnetofon, tak jsem se zklamal. To již ovšem byla Reduta v plném lesku a nemohl jsem toho nechat...,“ říká Viktor Sodoma úvodem svého vyprávění. Jak se to tedy vlastně všechno seběhlo? Nemohu se zbavit dojmu, že ten začátek v roce 1954 měl v sobě více naivnosti než čehokoliv jiného. Už jenom to nadšení z „technické novinky“ - mikrofonu a reproduktoru se zesilovačem - bylo skoro dětské. A byl to vlastně náš první přenos. Mikrofon jsme vzali do koupelny, aby to nerušilo reprodukci. Napjatí posluchači seděli v ateliéru a zažívali první představení. (Stejně si ale myslím, že Jirka Suchý a hlavně já jsme byli rádi s mikrofonem sami, alespoň nás neobtěžovala tréma. Tenhle problém mě stále provázel a nikdy jsem se trémy nedokázal zbavit.) Pro tato představení jsme začali psát texty a předháněli jsme se s Jirkou, kdo udělá lepší. Tenkrát jsem to ještě vyhrával já...

To bylo ještě do Reduty, jak na její podobu vzpomínáme, hodně daleko. Pochopitelně nevznikla jen tak z ničeho nic. Předcházely různé pokusy o cosi vzdáleně podobného, mezi které patřily i oblíbené jam-sessions v Alfě. Tam jsem se také seznámil s Vláďou Linkou (hrál na foukací harmoniku) a spolu s textařem Ivo Rožkem a manželkou Vlastou jsme utvořili malý, zcela amatérský klub. Rožek napsal libreto a začali jsme vystupovat - rovněž v roce 1954 - ve vinárně Hybernii. Sehráli jsme pro návštěvníky asi deset kabaretních představení. Příliš jsme neuspěli, ale to nás nijak neodradilo.

Brzy nato (1955) jsem dal dohromady skupinu, která se stala základem věcí dalších. Byli to: Josef Suchánek, Vláďa Linka, Jirka Suchý a později Franta Šplíchal, manželka Vlasta a já. Měli jsme však nedostatky v obsazení nástroji - chyběla nám basa. Rozhodli jsme se proto, že by bylo dobré, aby se Jirka Suchý trochu zacvičil. Žel, neměl na ni, takže jsem mu ji musel koupit - a Jirka se skutečně hrát naučil. Hráli jsme pak se dvěma kytarami zapojenými na elektronické zesilovače, s basou a rytmikou. (To jsme ještě zdaleka neměli ponětí, že na Západě existují kytarové skupiny.)

Skupina tedy již byla na světě, ale jakákoliv naděje na angažmá byla pochopitelně vzdálená a nereálná. Proto jsme většinou hráli a zkoušeli u nás doma. Je mi divné, že žádný z nájemníků neprotestoval proti rámusu, o uličním výboru ani nemluvě. Toho si cením dodnes: snad tehdy lidé nebyli ještě tak nervózní a něco dokázali vydržet. Vydrželi to bez úhony i moji dva malí kluci, kteří klidně spali vedle v pokoji a nejevili nejmenší zájem nás poslouchat. Teprve až když k tomu sami přičichli (a to pro mne bylo největší překvapení), stalo se to i pro ně vším.

V té době jsme s Jirkou Suchým pracovali v Propagační tvorbě. Jirka byl tenkrát „učeň na výtvarníka“ a k jeho necti dlužno poznamenat, že jako zaměstnanec za stálý plat byl velký ulejvák a moc se k „vytváření hodnot“ neměl. Právě Propagační tvorbě patřil závodní klub Reduta. To mne také přivedlo na myšlenku zahrát tam kolegům, abychom se alespoň někomu vnutili. Ale ty to ani v nejmenším nenadchlo. Personál však zareagoval kladně. Byl to především organizační vedoucí Reduty - pan Kotula, který nás podpořil sice spíše z legrace, ale také i z vážného zájmu oživit ruch v klubu. Snad vytušil, že z našeho snažení může něco vzniknout; dobrým vedením hospodářských záležitostí jak v začátku, tak i později nám ostatně hodně pomohl.

I přes neúspěch u kolegů jsme uspořádali v klubu další představení. Předem jsme pozvali asi padesát lidí. Návštěva byla úctyhodná - přišlo jich pět! Většinou ženy, a aby jim zábava lépe utíkala, vzaly si s sebou pletení nebo spravovaly punčochy. Ani tato zjevná nepřízeň diváků nás však nezviklala. S velkou chutí jsme si zahráli celý program. Příští týden (zpočátku jsme hráli jednou týdně) jsme na představení napočítali dvacet lidí. Suchánek tenkrát hrdě prohlašoval, že se skrze ty davy nemůže ani prodrat. Ale zřejmě se to již některým líbilo a přišli i příště. A co víc, přivedli ještě své známé.

Asi po dvou měsících jsme šli na představení a před Redutou bylo mnoho lidí, ba dá se říci, že tam stála fronta. Začali jsme také ze zvědavosti koukat, na co tam ti lidé stojí. K svému velkému úžasu jsme zjistili, že na nás. To byla asi ta největší injekce, jakou naše snažení dostalo. Říkám snažení, protože nějaký vyhraněný repertoár jsme neměli. Většinou jsem odposlouchával a textoval melodie západních autorů. Později se toho chopil Jirka Suchý a ještě později řadu těchto písní výhodně zpeněžil. Z mých textů se na širší veřejnost dostal pouze jediný: ústy Vlasty Průchové píseň Dej mi jen jedno políbení. Hodně jsme také hráli Armstronga a byli jsme první, kdo u nás začal zpívat rock and roll. Stranou samozřejmě nezůstávala ani vlastní tvorba s experimenty. Výsledkem toho byly i oblíbené „kontramelodie“. Není to ovšem žádné oficiální pojmenování, pouze název, který jsme používali. Zpívali jsme to s manželkou. Pro bližší pochopení snad jen tolik, že je to píseň, kde každý hlas je částečně rytmicky i melodicky odlišný. Je to dost těžký žánr a dalo nám hodně práce, než jsme se secvičili. Naše činnost v Redutě spadala do období od podzimu 1955 do roku 1958. Je zajímavé, že po celou dobu našeho působení jsme nebyli oficiálně jako profesionálové uznáni. Asi čtyřikrát jsme dělali zkoušky na tehdejším HAU (Hudební a artistická ústředna) a nikdy jsme neprošli. Ovšem vzhledem k tomu, že se řada událostí na světě točí kolem peněz - a my měli dobré návštěvy, nechali nás klidně hrát načerno. (Jirka Suchý udělal kvalifikační zkoušky na IV. třídu, až když se osamostatnil. - Byl uznán jako méně schopný zpěvák.) Jako opravdovou perličku bych však uvedl, že jsme dostali od Ochranného svazu autorského výměr na 3600 Kčs autorských honorářů, které máme jako podnikatelé zaplatit z věcí, jež zpíváme. Znamenalo to, že vlastně máme platit sami sobě. Ty peníze jsme ovšem nikdy zpátky nedostali. Inu, cesty administrativy jsou nevyzpytatelné.

Ale to jsem poněkud odbočil od tématu. Po prvních úspěších se v Redutě začali vyskytovat na představeních různí umělci, hvězdy tehdejšího filmového a uměleckého nebe. To již bylo zřetelné znamení, že to, co děláme, děláme dobře. Tehdy se také trochu změnilo obsazení. Přišel Vilda Rogl a o něco později Frantu Splíchala nahradil Míla Hess. Objevil se též Jiří Šlitr, který však hrával zadarmo nebo jen za poloviční honorář, poněvadž jsme pro něho neměli peníze. Po pravdě řečeno, klavír jsme vlastně ani moc nepotřebovali. Ale Šlitrova snaha hrát byla tak velká, že si ho nakonec Jirka Suchý vybral jako kolegu.

Po počátečních nesnázích jsme již v prvním roce naší existence hráli pětkrát týdně před vyprodaným hledištěm. Vešlo se tam úředně asi 130 lidí, ale pořadatelé jich tam často nacpali i 250. Jen na okraj: tehdejší sál, kde jsme vystupovali, není shodný s nynějším jazzklubem Redutou. Později se v něm umístilo divadélko Paravan. V domě byla i vinárna U sedmi trpaslíků a Casino. Je zvláštní, že z Casina, známého jako nejvykřičenější podnik v Praze, k nám jeho hosté nikdy nezavítali. Rozhodně nám to bylo velmi milé.

Jednou ze štací naší skupiny byly Horníčkovy Pondělky s tetou v kavárně Vltava. Tam se jasně projevilo, jak velký je o nás zájem. Bývalo tak vyprodáno, že ani Krautgartner, který tam hrával v sobotu, neměl podobné návštěvy.

V době naší největší popularity jsme měli opravdu hodně práce a všechny nás to stálo mnoho sil. Každé představení trvalo téměř čtyři hodiny - a to jsme měli vždy v rezervě program nejméně na stejnou dobu. Při všem tom shonu jsme navíc ještě zkoušeli a dodržovali zásadu, že každý týden přineseme novou píseň. Tehdy spatřil světlo světa první šlágr Suchého Zlomil jsem ruku tetičce. Ovšem přesto si Jirka musel na slávu ještě nějaký rok počkat...

Třebaže měla Reduta velké úspěchy, oficiálně nebyla nikdy uznána a širší veřejnost ji prakticky neznala. Tehdejší tisk byl díky duchu doby natolik konzervativní, že nás prostě nebral na vědomí. Ani si nepřipouštěl, že by nějaká Reduta mohla existovat. A jako všechno, tak i Reduta se za čas přežila. Jirka Suchý chtěl dělat něco na vyšší profesionální úrovni a já sám jsem nestačil na vlastní grafickou práci, upadal jsem po výtvarné stránce a tyhle okolnosti zavdaly příčinu k rozchodu. Ještě jsme nějaký čas zůstali ve dvou skupinách - Jirka vedl jednu, já druhou. A tím byl vlastně osud Reduty zpečetěn definitivně. Jirka se svému žánru věnoval s plným elánem - až k divadlu Na zábradlí a později k Semaforu. Ale to už je jiná historie.

Podle vyprávění volně napsal Václav Pexa