Úvod
Novinky
Historie
Osobnosti
Hry
Diskografie
Knihy
Filmy
Texty, básně, povídky
Galerie - video
Galerie - foto
 Články a recenze
Rozhovory
Kontakty a odkazy
 

Články a recenze


POSLEDNÍ ŠTACE - recenze (1968)

Recenze představení uveřejněná v časopise Melodie


NA SEMAFORU se opět rozsvítila zelená: Suchého a Šlitrova novinka „Proč nám říkají poslední štace a mně vrahoun, ptá se pan primář" je zase jednou hra v dobré semaforské tradici Člověka z půdy, s oběma pány řediteli v plné akci na jevišti. Pomáhají jim vydatně Naďa Urbánková, Milan Drobný, Josef Laufer, Evžen Jegorov a další a ozvou se tu dokonce i písničky, které by mohly - jak tomu bývalo dřív - přerůst rámec divadla. „Růže růžová" v podání Milana Drobného odhaluje se zdravým humorem historické kořenv Humperdinckova „Posledního waltzu" a mohla by Drobnému pomoci k podobnému hitu jako „Písnička pro kočku", a milostný duet mezi Naďou Urbánkovou a Jiřím Suchým roste z tradice „Lásky nebeské" nebo „Motýla". Trochu morbidní příběh o klinice, kde se na pacientech vysoce odborně a kvalifikovaně operuje tupou žiletkou, a pan primář, nanejvýš spokojen se stavem svého panství, k tomu s úsměvem tleská, připomíná leccos z minulosti nedávno uplynulé - i když Suchý i tady hájí své heslo, že „do nepravostí rázně tepat“ není jeho jediným a výlučným programem. Přesto však tahle pohotová a zatím první reakce Semaforu naznačuje, že by se nová atmosféra mohla docela sympaticky projevit i v našich písničkách a zejména v našich malých divadlech. „Tak tu máme Šlitra a Suchýho zase zpátky, paní Millerová," povzdychl by si s ulehčením Josef Švejk, „a prej je tam v Semaforu zase vohromná legrace. Tak jen aby je císař pán vochrániti ráčil, aby jim to dlouho vydrželo!“


Výstřižky z dobových tiskovin (převzaté Encyklopedie Jiřího Suchého):


[...] Stručně by se dalo říci, že v Semaforu byla konečně zase jednou pořádná premiéra, premiéra hry, která vychází jednak z tradice semaforské tvorby ve svém humoru, ale že tentokrát jde o hru prokazující zralost a angažovanost autora. J. Suchý se sám ve svém monologu v druhé části představení omlouvá, že nebylo jeho úmyslem psát jakoukoliv dobově střiženou satiru a jestliže se určité věci ve hře hodí na určité situace našeho života, je to vinou právě toho života. Přiznám se, že po první půli jsem měl poněkud rozpačitý dojem. Byly tam některé výborné scény, při kterých sál doslova řve smíchy, ale celek byl poněkud mlhavý a bylo možné klást otázku, „co tím vlastně básník myslí“, nehledě na to, že celá hra se jevila jako šitá poněkud horkou jehlou. Druhá půlka představení však má obrysy daleko ostřejší, pointy a hudební gagy doslova atakují diváka, takže závěrečný pocit je opravdu silný - a člověku, zejména při scéně Šlitrova „léčení hudbou“ a při „operaci“ prováděné asistentem Kroupu - Milanem Drobným - jde trochu mráz po zádech. [...]
Myslím, že ještě před půl rokem by v této podobě [hra] světlo ramp nespatřila. Tím lépe, že přišlo toto podobenství na světlo právě v těchto dnech.
[Jaroslav Přikryl: Zpráva o Poslední štaci. Večerní Praha, 3. 4.1968]


[...] Na režii K. Mareše a J. Menzla lze kromě řady vtipných gagů ocenit, že dovedli rozvinout přirozené komediální dispozice i těch členů souboru, kteří mají menší hereckou zkušenost. K čemuž je zase třeba dodat, že vedle J. Šlitra (primář), J. Suchého (pacient) a N. Urbánkové (vrchní sestra) stejně dobře, ba někdy až překvapivě dobře hrají i M. Drobný a J. Laufer (asistenti), V. Křesadlová a D. Fišerová (sestry), že E. Jegorov (lapiduch) se vyhraňuje v osobitý herecký typ a že k veselému pohřbívání smutku vydatně přispívá i funebrák T. Pudlovského. Se strhujícím temperamentem se tu hraje, zpívá a křepčí a zaslouží-li si něco zvláštní pochvalu, je to „baletní“ kreace primáře a zděšeného pacienta.
[Pavel Grym: O prvních i posledních věcech člověka. Lidová demokracie, 5. 4.1968]


Divadelní kritici i skalní příznivci Semaforu už lámali hůl nad oblíbenou pražskou scénou. Rozpaky nad jejím repertoárem byly premiéru od premiéry větší. Nejnovější představení však naznačuje, že to snad se Semaforem přece jen nebude tak zlé. [...] Po šokující Sektě, nedomyšlené Dobře placené procházce i Panu baronovi je Poslední štace znovu semaforáckým představením, na jaké jsme bývali zvyklí z dřívějška. A tak nezbývá než doufat, že nebude poslední dobrou novinkou [...]
[Jitka Svarcová: Zdaleka ne poslední štace. Práce, S. 4.1968]


[...] Nejde o velkou satiru, spíš - v konečném výsledku – o velkou zábavu, kterou právě v těchto dnech potřebujeme jako nervového léku. Navzdory všem pověstem se tedy základní autorská dvojice málem už desetiletého divadélka znovu přihlásila svým autorským vkladem - a právě v těchto dnech přemýšlí, jak v nové situaci dál.
Poslední štace byla shodou okolností první premiérou bez cenzury; znamená tato skutečnost i zbytečnost satiry? Zdaleka ne - spíš prověří sílu satiriků. A tak věříme, že i v budoucích činech divadélka najdeme všechno to, čím byl až dodnes Semafor silným - osobitým spojením inteligentní satiry, humoru, poezie a hudby.
[Ku: Poslední štace v Semaforu. Svobodné slovo, 6. 4.1968]


[...] K tradici Semaforu patří i role, které si Suchý a Šlitr napsali pro sebe: po neodbytném advokátovi a bezbranném listonoši se protiklad rafinovanosti a prostoty, erotiky a lásky, protřelosti a bezbrannosti reprodukuje nyní v rolích falešného primáře a nebohého pacienta, který i horečce blahořečí, když dává průchod fantazii, první z hodnot, které S+Š vyznávají. Poslední štace, jako už tvorba S+Š nejednou předtím, vede spor o různé podoby štěstí. Když Drobný v musicalu zpívá, že i funebráky o štěstí snít zřel a že „každý má o štěstí vlastní představu, bazén piva chce jeden ročně na hlavu a druhej by rád zastavil stát“, zatímco jemu „stačí píseň ptačí“, i když má „radši věci jinačí“, pak je to jen nová, perfektně zformulovaná varianta programu, který Semafor sleduje od počátku. [...]
[Milan Blahynka: Nový Semafor. Kulturní tvorba, 11. 4.1968]


Během posledních dvou let slavilo v Semaforu úspěchy mnoho známých osobností i nových talentů. Skoro se zdálo, že Jiří Suchý a Jiří Šlitr jim divadlo na chvíli propůjčili a ustoupili dočasně z pozic jeho protagonistů, aby se do něho vrátili pro nové, o to bohatší vavříny. Svou novou crazykomedií nazvanou Poslední štace je skutečně získali, ale zároveň si tak o hodně zvýšili laťku, kterou budou muset napříště zdolávat. [...]
[Poslední štace] má spoustu dobrých trademarků Semaforu. Za všechny bych zdůraznil starou citlivost k individualitám semaforských sil, která kdysi z herečky Filipovské písněmi psanými pro charakter jejího hlasu udělala populární zpěvačku, a tady např. v Milanu Drobném [...] objevuje vzácné struny jemné komiky, takže on z přesně stylizované písničky Já jsem valčíkovej dělá kabaretní číslo k popukání (nebo k zulíbání, jste-li dáma. Jste-li pán, povšimněte si zas, jak tu autoři a režisér pracují s Věrou Křesadlovou, která je patrně nejfantastičtější ženská tvář našeho současného jeviště). [...]
[Josef Škvorecký: Nápady jednoho z publika. Divadelní noviny, 24. 4.1968]
[Josef Váša: Opojení satirou, smíchem. Mladá fronta, 11. 4.1968]

minulý | zpět | nabídka | další