ZUZANA JE VŠUDE JAKO DOMA (1966, Melodie)

autor: Nina Dlouhá, vyšlo v časopise Melodie č. 1, 1966, rubrika: Na vlastní uši

Nina Hamrlová

22.11. Semafor - Zuzana je všude jako doma
Po dvouleté přestávce se na scéně divadla Semafor objevila 22. listopadu opět naše „stará“ známá Zuzana. Jmenuje se opět trochu jinak — „Zuzana je všude jako doma“. A poprvé jsme ji také přivítali na scéně v podobě půvabné Zuzany Burianové. Jak už tomu v Semaforu bývá, spolu s ní a ostatními interprety také na dvacet nových melodií, které pro představení napsali Jiří Šlitr, Jiří Suchý, Ferdinand Havlík, Karel Mareš, Angelo Michajlov, Pavel Kopta a další. Zatímco však všechny tři předcházející Zuzany stavěly především na vynikajících interpretačních výkonech, dává Semafor tentokrát příležitost mladým, v několika případech téměř neznámým zpěvákům a zpěvačkám, což se ve výsledku ukázalo dost problematické. A tak jediný obdivuhodný muzikantský výkon spadá na vrub orchestru Ferdinanda Havlíka, který tvoří — jak známo — skupina velmi dobrých, pohotových muzikantů. Málokdo v nich však tušil také možnosti neodolatelných scénických partnerů komiků, kteří své umění dovedou bohatě rozehrát: koncert, nejen v hudebním slova smyslu, který v Semaforu předvede Ferdinand Havlík, Evžen Jegorov i další členové orchestru, je rozhodně nezapomenutelným zážitkem večera.

Milan Drobný

K ostatním interpretům jen stručně: jméno Milana Drobného znají všichni ti, kteří viděli Zuzanu v pořadí třetí. I tentokrát se uvedl dobře a podal také — vedle hostujícího Angela Michajlova v roli imitátora známých světových hlasů jeden z nejlepších výkonů představení. Prozatím jen talent a mladý elán předvedli další z mladých — René Gabzdyl, Antonín Hrůza a Nina Hamrlová. Vzdor svým zkušenostem nepatřil právě k nejlepším Jaromír Mayer: v mnoha případech je jeho intonace pouze přibližná a hodně nejistá, což je v přímém poslechu a za doprovodu malého orchestru zvlášť markantní.
„Zuzana je všude jako doma“ tak trochu postrádá svůj původní jiskřící náboj: přináší však vtipné tvůrčí i režijní nápady, promyšlenou gradaci představení a dále rozvíjí své tendence „dělání si legrace“ z věcí, které si to zaslouží — viz třeba parodii na českou lidovou beatovku „Zasadil jsem konvalinku“, v níž se znovu blýskne Havlíkovo živelné a strhující muzikantství.
Nová Zuzana v Semaforu je tedy na světě. Vedle písniček a jemného humoru předkládá i svěží mládí, nové tváře, jména a hlasy, které se mohou stát tvárným materiálem dnes už osvědčené školy talentů — Semaforu.