ZPĚVÁCI BEZ KONZERVATOŘE (1966, Ukázka z knihy)

Autor: Jiří ČERNÝ
Ukázka ze stejnojmenné knihy, vydal Československý spisovatel, 1966

JIŘÍ SUCHÝ

Jednou jsem kdesi slyšel, že jazzový zpěvák nemusí mít nijak zvláštní hlas, hlavně když má swing. Protože jsem neměl nijak zvláštní hlas, došel jsem k názoru, že asi budu jazzový zpěvák. A protože jsem si byl vědom, že kdybych chtěl založit svou pěveckou činnost na kráse svého hlasu, dopustil bych se největší pošetilosti v životě, uvažoval jsem jinak. Ignoroval jsem vžité heslo CO ČECH, TO RICHARD ADAM a rozhodl jsem se stavět vše na rytmickém a pokud možno legračním textu a na zdůrazňování té rytmičnosti při zpěvu.
Časopis návštěvníků Reduty, duben 1957



U n-té divize v Čechách sloužil v letech 1952—1954 jako písař vojín Jiří Suchý, povoláním reklamní výtvarník. Chvílemi psal hlášení o stavu vozidel, teplých a studených strav a vojsk vůbec, chvílemi si skládal dadaistické básničky a ne tak dadaistické texty k písničkám — někdy dokonce jeden denně. (Některé se později zpívaly v Redutě, třeba Ryba a papoušek nebo Sardinky.) A na divizním rádiu lovil Luxembourg a AFN.
„Na vojně jsem začal zpívat. Vzpomínám si, jak jsem při jednom vystoupení urazil generála Písní o Golemovi. Když se v textu objevila slova ... na oficíři byla divá..., okázale se otočil a hlasitě se bavil s nižšími šaržemi. Já jsem to pochopitelně, rudý až za ušima, musel dozpívat."
V civilu se naskytla další příležitost: na tancovačce Propagační tvorby, když už nebyl žádný jiný repertoár. Demobilizovaný třiadvacetiletý divizní písař zazpíval americkou lidovou Půl párku. Nato ho Viktor Sodoma starší angažoval, nejdříve jako dodavatele českých textů na americké šlágry, a potom mu navrhl, jestli by nechtěl u nich, u Sodomu v kuchyni, hrát na basu. Tak si Suchý odpoledne koupil basu a dřel a dřel, někdy taky osm hodin denně. Aby si jako vysloužil v nové skupině — Akord-clubu — své místo. Že by tu snad mohl jenom zpívat své texty, to nenapadlo ani jeho.
Co vlastně zpíval, když začal Akord-club působit ve vinárně Reduta? Na počátku roku 1957 je v jeho repertoáru spirituál Go Down, Moses (s anglickým textem), samozřejmě Půl párku, skladby s vlastní hudbou i textem — Blues pro tebe a Zlomil jsem ruku tetičce, Moritat od Kurta Weila a JZD boogie (autoři Philipe, Mosley), obě se Suchého slovy. Nejvíce tehdy v Redutě zpíval Viktor Sodoma, sám i se svou ženou Vlastou, celkem deset skladeb. A také největší „odvazy" z prvního rock'n'-rollového filmu.
Zdálo se, že celá Reduta je jen prima legrace pro několik desítek zasvěcenců. Ale brzy to byly stovky. Jednoho dne dokonce přinesl americký obrázkový týdeník LIFE fotografii mladíka prohnutého dozadu, a pod ní podpisek: Jiří Suchý — český Presley. Bylo to silně přehnané, Suchému to nijak nepomohlo, spíše naopak, ale v něčem se to přece jen blížilo pravdě: narodil se nový zpěvák, tak odlišný od všech ostatních, že si ho nikdo s jiným nemohl splést.
Odlišný už tím, že zpíval „rytmické a pokud možno legrační" texty a že na nich „stavěl vše". Zatímco skutečnému Presleymu stačilo vyjádření rytmické, a na tom, co mu dali textaři, mnoho nezáleželo, tento český chce zároveň přesvědčivě vyzpívat svůj vlastní text, případně obměňovat a rozmnožovat jeho významy. Není samozřejmě první ani poslední zpěvák, který celý svůj hudební výraz zakládá na vlastních verších a jiné v podstatě nezpívá. Třicet let před ním to tak dělali Voskovec s Werichem, a už počátkem století Karel Hašler. Také někteří ze Suchého textařských současníků zkoušeli zpívat své písničky, například Pavel Kohout nebo Vladimír Fux s Vlastimilem Pantůčkem. Pařížané mají Charlese Aznavoura, Moskvané Bulata Okudžavu, Američané Pete Seegera.
Dokud Suchý zpíval v Redutě, říkalo se, že vyhovuje intelektuální společnosti, jaká se tu většinou scházela. Když na něho stály fronty před Semaforem ve Smečkách (ano, na něho
— dřív než do divadla přišli Matuška a Pilarová), ukázalo se, že zájemců je stonásobně víc. Že vedle starších ročníků, uvyklých plynulým melodiím a krásným hlasům, vyrostla další generace, naladěná právě na tu dráždivě obyčejnou vlnu Jiřího Suchého.
Jak tento zpívající básník vypadal na jaře 1961, při vyprodaných Zuzanách?
Pohybově: presleyovsky rozkročený postoj a co chvíli zdvižené, roztažené ruce. Nebo naopak klid, ticho, ostýchavé a rozpačité pohledy, přešlapování na místě, něco z Chaplina, něco z Voskovce; kupodivu vůbec nic z anglického music-hallového komika George Formbyho (který v roce 1946 patnáctiletého Jiřího tak nadchl ve filmu Já nic, já muzikant, že pan Suchý v předtuše další budoucnosti svého staršího syna mu koupil k Ježíšku bandžo). První, a bezesporu největší dojem ze živého Suchého je hurónská radost, chytřejší a rozmanitější než u kabaretních klaunů, ale přesto stále přístupná a nakažlivá i pro nejprostší diváky.
Kořeny jeho zpívání už tak spletité nejsou: líbili se mu jen Voskovec a Werich. Stále je poslouchal a hodně se od nich naučil. Chcete-li se o tom znovu přesvědčit, přehrajte si starou desku s Ezopem a brabencem. Voskovec a Suchý se jako zpěváci podobají jeden druhému téměř vším. I vlastností, kterou lze těžko vysvětlit, která prostě je: oba i při veškerém důrazu na text a při neustálém přerušování melodického proudu zpívají písničku melodicky výrazně. Neužívají ten starokomický, herecký způsob přednesu, kdy sice zpívající klaun poví v písni všechno možné, ale rozkouskuje ji do takových detailů, že si z ní posluchač nezapamatuje ani čtyři noty za sebou. A je téměř nemožné, aby se z takové písničky stal šlágr. (Takhle zpíval kdysi v rozhlase Suchého text Tolikrát jsem dobrou vůli měl Oldřich Lipský, často tak ochuzuje melodie herec Josef Bek, jinak majitel kvalitnějšího hlasového materiálu, než jaký má dobrá polovina zpěváků z této knížky.)
V čem se Suchého zpěv od Voskovcova liší, je celková větší naléhavost projevu. Voskovec byl půlkou pěvecké dvojice; leccos jen nakousával nebo doříkával. Suchý je u mikrofonu většinou sám, co neřekne, to už se nedovíme. Takřka z každé noty je slyšet, jak mu záleží na tom, abychom nic nepřeslechli. Někomu právě tohle připadá křečovité. Mně ne. Jestliže třeba na Olmerové je sympatické, že si zpívá sama pro sebe, Suchý strhuje svou přesvědčovací vervou. Má hudební talent i vkus. Natolik rozumí sám sobě, že ze své — podle vlastních slov — „úděsné neschopnosti cokoliv na jevišti zahrát" udělal další z kouzel své osobnosti. Dnes někoho sotva napadne, že Suchého pravá noha jde vpřed zároveň s pravou rukou jednak pro legraci, jednak proto, že asi takhle nějak se kdysi v Divadle Na zábradlí pohyboval, když se ho tam pokoušeli naučit správně chodit.
Díky svému předkusu nemá dobré d, t, š, č, ž, což v zákulisí odedávna výtečně parodují téměř všichni členové Semaforu.
Jeho hlas je neznělý, drnčivý a bezbarvý, při řeči téměř úřednický. Asi každý druhý zní příjemněji. Suchý sám také s oblibou o kráse svého hlasu vtipkuje. „Mám totiž hlas jako Caruso," říká v Jonášovi, a dodává: „Jenomže ne tak dobrý." Naštěstí s tímto malým hlasovým darem nakládá neobyčejně rozumně. Místo aby se jej snažil nějakým školením „posadit" a docílit správné rezonance, nechává ho, jaký je. Dokonce Suchého podezírám, že ho hlídá, aby nebyl jiný. A on je tak nehezký, až je hezký. Asi jako oprýskaná zeď. I tak přirozený. Když Jiří Suchý zpívá, zní to jako nejpřirozenější věc na světě.
V rozporu s Leo Jehnem („O Suchém suše", Melodie č. 6/1964) jsem proto nepostřehl, že by se „Suchý odvážil vytvořit typ zpěváka, který výrazově staví právě na onom balastu chyb, jež jsou u zpěváků-diletantů tak běžné". A že „vědomě tyto chyby zveličuje a zvýrazňuje, čímž — ať už vědomě nebo nevědomě — paroduje celý typ profesionálně nedokonalého zpěváka — i sám sebe". Nepokládám tedy ani za zřejmé, že „Suchý není zpěvákem v obecném, univerzálním slova smyslu, ale zpěvákem-komikem".
Mezi nejběžnější chyby diletantských zpěváků patří nedbalá výslovnost, seškrcené výšky a afektované, odposlouchané zvuky. Suchý ale, v rámci svých možností, vyslovuje dokonale srozumitelně, jeho hlas je zvukově i barevně v celém dvouoktávovém rozsahu poměrně vyrovnaný, a přirozený, jak jen možno. Suchého pěvecký projev totiž sám o sobě žádnou parodií není, tou se stává až ve chvíli, kdy to potřebuje text a hudba. Suchý skutečně je zpěvák v obecném slova smyslu, třebaže ne podle bývalých norem. Řekl bych — šansoniér, nebýt toho, že se tento pojem chápe většinou „francouzsky", jako název pro interpreta rytmicky uvolněných, rozevlátých písní; a s výrazným rytmem se Suchý (ani Šlitr) asi nikdy natrvalo nerozloučí, ledaže by začal psát texty úplně jinak a zapomněl, že někdy hrál na basu a na bandžo. Označení zpěvák-komik je pro něho příliš úzké i tehdy, rozumíme-li jím zpěv na chaplinovské hranici komika-tragika, například v Tulipánu. Pravda je, že Suchý velmi často jako komik zpívá, ale to jen proto, že si často píše takové texty. A když si napíše text jiný, zazpívá ho stejně dobře, protože Suchý-zpěvák se neustále mění podle Suchého-textaře. Výraz „komika" nemá žádnou souvislost s tím, jak napsal a zpívá Pramínek vlasů, Klokočí, Modré punčochy. Nebo celou řadu blues, např. Blues o stabilitě, Blues touhy po světle. Anebo Ellingtonovu Dívku, kterou zkazil svět.
Nemůže, samozřejmě, zpívat všechno. Třeba písničky s nezajímavým textem, stojící pouze na lehké, příjemné melodii. Tady to bez krásného, zvučného hlasu nejde. Domnívám se, že by pro něho nebyly ani vysloveně dramatické a tragické věci. Takové polohy v jeho textech nejsou, z toho usuzuji, že nejsou ani v něm samém. A protože se do svých písniček „nepřehrává", zpívá je sám za sebe, zdá se mi, že třebas Za svítání z repertoáru Yvese Montanda, jakkoliv prosté a civilní, je pro něho nepoužitelné. Dokázat to nelze — nic takového nezkoušel. Těžko si ho však představit, jak ve svém zpěvu někoho proklává vážným, chladným pohledem; taková reakce na skutečnost v něm zatím, myslím, není.
Kolem Suchého se sice nerodí senzační překvapení, nicméně ty nejlepší věci dělá podle jakéhosi zákona schválnosti právě tehdy, když to s ním (a se Semaforem) nevypadá nejlépe. Tak například Jonáš a Tingl-Tangl vznikl uprostřed šuškandy, že Suchý se Šlitrem jsou u konce. Byla to jejich nejlepší odpověď, Suchý v něm dělal 15 písniček a některé musel opakovat.
Na jaře 1964 zpíval Jiří Suchý společně s Jiřím Šlitrem a Vlastou Kahovcovou v semaforském Recitálu. Předtím filmoval, dost dlouho veřejně nevystupoval a zlé jazyky sem tam něco utrousily o větší a větší konkurenci.
Představení v Městské knihovně začalo tmou. A do ní Suchý zpíval blues. Zpěvák, který údajně zakrývá své chyby mimikou a gestikulací a jehož desky prý nikdy nejsou „ono", si tu zrežíroval největší pozornost, jaká se může k hlasovému projevu upnout. Měl toho tolik co vyjádřit, nezpíval žádnou legraci, nepřekvapil novými hlasovými neobvyklostmi ani provokacemi.
Přednášel své nové Blues touhy po světle a celé hlediště bylo jeho.
Byl to ideální vstup do večera, v němž Suchý zpíval lépe, přesněji a přesvědčivěji než kdykoliv předtím. (Až na několik maličko falešných tónů, kterých se někdy, zejména když je nachlazen nebo unaven, nevyvaruje.) V Člověku z půdy dokázal sdělit deset druhů radosti a zlosti. Dnes jich vyzpívá sto. Vytvořil ze svých malých hlasových a velkých hudebně poetických prostředků novou pěveckou estetiku a přiměl posluchače, aby ji přijali a začali zpěv měřit novými hledisky. Na vrcholu této praktické kulturní výchovy si pak Suchý — určitě se šťastným zadostučiněním — dovolil v Recitálu předvést a vyzkoušet, co všechno se tímto způsobem zpěvu dá říci a čemu všemu už „vychovaní" posluchači rozumějí. Myslím tu na dvě písničky. Především Anna von Cleve.
Písnička beze slov, scat, který Šlitr původně složil pro Evu Olmerovou, když zpívala v Šesti ženách. Exhibice vokálního jazzu, muzikantská pochoutka v rychlém tempu, s těžkými skoky z vysokých tónů na nízké, s přechody do různých hlasových rejstříků, zkrátka úkol pro zpěváka Ia jakosti.
Překvapením už bylo, že to Suchý vůbec zpívá a zazpívá. Jenomže o to mu nešlo, jazzového zpěváka ze sebe nedělá. Vymyslel si pro tento scat děj: seznámení se slečnou, příchod konkurenta-svalovce, přechodné vítězství, porážka. Příběh, jakých je v pantomimě hodně. Suchý však přichází s vlastním objevem, s jakousi zpívanou pantomimou. Jeho hlas pohrdne slovy a pracuje s pouhou změnou úzkého a širokého tónu, barev, hlasitosti a s jakýmisi zvukovými posunky, které dodávají patřičnou náladu jednotlivým částem pohybového textu, asi jako zrychlené magnetofonové cvrlikání postaviček v kresleném filmu.
Ještě názorněji, ba téměř pedagogicky demonstruje jeho pěveckou „školu" písnička Tento tón mám rád.
Suchý, než začne zpívat, oznámí publiku, že sice nemá rozsah jako Benjamino Gigli, nicméně, když na to přijde, může něco zazpívat i bez rozsahu. A vysype ze sebe písničku složenou z jediného tónu: „Tento tón, to je on, tento tón mám rád." Svým bohatým projevem dělá z tohoto čísla něco jako manifest proti obřím, skřivánčím, sametovým, kovovým i jiným hlasům.
Neznamená to, že s existencí Jiřího Suchého jako zpěváka zaniknou hlasy typu Jiřího Vašíčka, Milana Chladila, Rudolfa Cortése. Mají jiné poslání i měřítka, a většinou i jiné posluchače. Jestliže se vedle nich Suchý uplatnil, tedy především proto, že jako zpěvák i textař má jeden neomylný znak vynikajícího umělce: přitahuje k sobě statisíce posluchačů, od kluků z devítiletky až po universitní profesory. Někdo rozumí Jiřímu Suchému všechno, jiný jen rytmickou radost, a někomu třeba zůstane v hlavě jen to „... a nezlobte se, já mám kytky rád".
Nedovedu si představit, že by se oposlouchal. Nezazpívá dvě fráze stejně. Nezobrazuje střídání mód. Nepropůjčuje se plytkostem. I z cizích textů si vybírá jen podle vlastního vkusu. Svými pěveckými prostředky vyjadřuje hudbu i slovo ve vzájemné jednotě. Zpívá poezii.
Mám ho ze všech našich zpěváků nejraději.


JIŘÍ ŠLITR
Doma si zpívám odjakživa, ale jít před lidi, to jsem se vždycky hrozně styděl. Teď, když jsem se osmělil, mám do toho docela chuť. Ono je třeba výborné, jak se lidé při písničce smějí vždycky na stejném místě.
Z rozhovoru u něho v podkroví, září 1964

Podle zákulisních drbů měl by být Jiří Šlitr suchar. Pracovitý, přesný, starostlivý, zádumčivý suchar. Říkal jsem si, proč ne, vždyť tak docela i vypadá. Pokud jsou takoví lidé ještě navíc chytří, je strach s nimi mluvit; máte pocit, že plácáte nicotnosti a oni že to mlčky přezírají... I Jiří Suchý je prý suchar. (Podle zákulisí. „Pořád musím obdivovat jeho výborné texty a divit se, kde se to v takovém sucharovi bere," napsal mi v dopise z Frankfurtu n. M. jeden výtečný kontrabasista.) Ale to sem ani tak nepatří.
Zkrátka — znali jsme ho jen z fotografií. Jednou se také se Suchým objevil na Silvestra v televizi a někteří posluchači telefonovali, jak mohl někdo ty dva „čápky chuligánský" pustit do vysílání. Podruhé to zase bylo se Suchým v televizi, to už vypadal spíš jako skromný pianista-doprovázeč, na něhož slavný zpěvák kyne při potlesku obecenstva rukou, že to patří i jemu, a on se tedy také klaní, aby neurazil.
Zprávu, že v prvním představení Semaforu po odchodu tří zpěváků do Rokoka bude kromě Suchého hrát a zpívat ještě — a jenom — Šlitr, přijala řada diváků s pocitem, že Semafor je u konce. Než se nový zpěvák objevil v pražské premiéře Jonáše a Tingl-Tanglu, vyzkoušel nové múzy na zájezdech v Gottwaldově a v Karlových Varech. O tom, že bude sám zpívat písničku Moje milá dala si, se ale stejně rozhodlo až den před premiérou (na desce ji ještě zpívají se Suchým, a v knižním vydání — Začalo to Redutou, Orbis 1963 — je psaná jenom pro Suchého).
„Úlohu" pianisty Šlitr většinou odehrál na otáčecí židličce, ve strnulé pozici nejhodnějšího žáka ze třídy. Jen ruce neměl za zády, ale na kolenou. A podobně také zpíval svou písničku o dívce, která ho neustále mátla novými přelivy: hodný žák žaluje a svěřuje se. Jednotvárným, vyčítavě posmutnělým hlasem s nepatrně přehnaným nosním přízvukem.
Zpívající prostomyslný pianista okamžitě získal posluchače, zpracované už předtím jeho stále se dobízejícími vzpomínkami na jakousi slečnu (co měla znamínko na tváři, modřinku na rameni atd.) a „dlouhým vedením", jímž soustavně zpomaloval a ničil rtuťovité anekdoty Jonáše-Suchého. Téměř pokaždé musel Šlitr svou písničku opakovat.
Dospělé obecenstvo bylo Jonášem i nečekanou souhrou oblíbené autorské dvojice nadšeno a Šlitrova nehybná tvář slušného a pozorného oxfordského studenta se stala vítanou ozdobou všech časopisů. Mladší příznivci Semaforu oslavili novou osobnost aktivně: když posílali redakci Mladého světa své tipy na pět nejlepších zpěváků, hrdě sem zařadili i Jiřího Šlitra. Tak se stalo, že se ocitl na 20. místě, a v r. 1964 byl dokonce šestý.
Měsíc poté, co byly uveřejněny výsledky ankety, objevil se Šlitr v další premiéře Semaforu. Divadelní noviny o ní přinesly recenzi s titulkem Recitál Jiřího Šlitra, což sice na první pohled neprávem zastiňuje Suchého (který zde většinu písniček zpíval lépe než kdy předtím), nicméně to vystihuje ohlas v publiku.
Celým recitálem se vine Šlitrovo reptání „to jsou pořád samé žebříčky, žebříčky ...". On sám sice přichází na scénu v buřince z Jonáše (která se zřejmě stane jeho odznakem tak jako slamák Suchého), ale v původním hlasu žalujícího hodného žáka je smutek nahrazen neuvěřitelnou energií. Popuzený Šlitr napadá systém i autory žebříčku, a postupně také čelné zpěváky, kteří se z neznámého důvodu ocitli v pořadí před ním. Napadá nejdříve slovem, pak zpěvem. Napodobením drobných pěveckých i pohybových detailů paroduje Hegerovou, Gotta i Suchého, hlavně ovšem sám sebe. Jsou to všechno znamenité komediální výstupy: ve Studentu s rudýma ušima stačí už ono lyrické sdělení „já byla ta dívka, přiznávám se k tomu" a stylizace vzdechu Hany Hegerové, Klokočí zpívá s virtuózní nerytmičností
tvrdošíjně o dobu zpět, jeho pěvecký zápas s Gottem („posuďte sami, je-li rozdíl mezi prvním a dvacátým...") v písni Oči sněhem zaváté jiskří hudebním i mimickým klaunstvím od samého začátku, kdy se Šlitr div neuškrtí, než nasadí v přiměřené tónině, až po konečné gottovské rozpažení.
Šlitrovy mluvené ani zpívané útoky nejsou imitace. Takového hlasového eskamotérství, jaké ukázal třeba Američan Sammy Davis junior, který napodobil na jedné straně velké dlouhohrající desky dvacet světových zpěváků k nerozeznání, není Šlitr schopen. Jestliže však Davis na druhé straně desky zazpívá na důkaz svého umění všechny písničky sám a po svém, pak Šlitr v takovém „srovnání" s Gottem s chutí zesměšní sebe.
Proto nemůžeme mluvit ani o parodii v pravém slova smyslu. Ti, na něž se útočí, jsou raněni jen lehce, zatímco hlavní zásah dostává střelec sám. Gottova síla je pochopitelně v něčem jiném než v šermování lokty. A skutečná parodie zesměšňuje nějaký jev právě v jeho podstatě. Jenomže Šlitr ani v pěveckých soubojích neztrácí úsměv a něhu, potřebné pro styl hodného hocha. (Jen pro zajímavost: Hegerová teď raději začíná Studenta trochu jinak a Gott odložil hru loktů ...)
Jediné místo, kde Šlitr použije zlou, pravou jéerpickovskou satiru, je zvláštní číslo — Kytička světových melodií. Jestliže v Jonášovi jako skladatel jenom laškoval s historií české taneční hudby (nápodoba někdejších orchestrálních aranžmá a vícehlasů), tady se v tangu Len tuto noc mi daj, dievča krásné srdečně vysmívá sentimentální melodice, textům i pěveckému podání, jaké lze dodnes slyšet.
Pak se znovu vrací ke křehčímu humoru a v několika svých překladech Suchého textů do slovanských jazyků navazuje na dávný obor, v němž byl svého času mistrem Vlasta Burian a který spočíval ve stylizované zvukové imitaci cizích řečí, spojené i s nápodobou národních hudebních stylů. (Přesný burianovský styl má stále několik následovníků, ještě „dokonalejších", ale nezajímavých, jako každá kopie. Jednoho perfektního jsem viděl na estrádě v Hradci Králové. Jezdí po republice a docela má úspěch.) Šlitrovy „překlady" vnášejí do zprofanovaného oboru novou, chytrou legraci, více se ponořují do jazykových zvláštností a těží — ve Žlutém tulipánu — třeba i z nesouměřitelnosti Suchého poezie a patetické mluvy sovětských filmových hrdinů z doby před nástupem mladých režisérů. Podobně jako před válkou Voskovec a Werich využili latiny (tehdy na školách povinné) k jazykovým recesím, chytá se Šlitr i vzrůstající „kursovosti" angličtiny a skládá „vlastní" anglický text na známou píseň Big Bad John. Podporován vokálním duem Suchý—Kahovcová, recituje do mikrofonu učebnicové informace typu „How many windows has the class room?" (Kolik oken má třída?) „My brother is a pioneer" (Můj bratr je pionýr), „Mrs Sebesťáková likes to speak English" (Paní Sebesťáková ráda mluví anglicky); přičemž Mrs Sebesťáková je známá lektorka televizních kursů angličtiny. Pouze na konci každé odrecitované sloky temně zazpívá Big Bad John.
Recitál nemůže být pro Šlitra zdrojem nějaké celostátní popularity. Většina čísel se musí vidět; i Klokočí, zpívané o dobu později, potřebuje prosebné pohledy klavíristy Jiřího Bažanta a Šlitrovu dotčenou reakci. Na deskách by to nebylo ono. Ale většinou se to výborně hodí pro vývoz, neboť krátké vložené texty lze snadno a věrně přeložit do cizích jazyků. (U Suchého textů to asi vždy bude kámen úrazu.) Když třeba Šlitr uprostřed ucajdaného tanga povzbudil muzikanty zvoláním „Once more, please!" (A znova!), vypůjčeným od jazzových skupin, zřítilo se smíchy i západoberlínské obecenstvo.
Ve stati o Suchém jsem napsal, že ho nepokládám za zpěváka-komika. Šlitra ano. Toho také lze srovnávat s naším dosud největším zpěvákem-komikem Vlastou Burianem. Burian stavěl na hlasových možnostech (velký rozsah, zvětšený nahoru o další falzetové tóny, koloraturní lehkost) a napodobovacích schopnostech. Otočil na bránici přímo přes sluch. Šlitr útočí i na rozumové frontě. Čím chápavější divák, tím více se při jeho vystoupeních baví. Prvky hudební parodie, které jako skladatel tak často užívá a předepisuje interpretům, uplatňuje teď i sám na sobě.
Zpívá zpěvák-komik také někdy vážně?
Pokud jde o tohoto, zpívá. Doma v pokoji, pro sebe, a někdy i pro známé. V přirozeném, obyčejném hlase má dvě oktávy a v diskotéce spoustu zahraničních hvězd... to pak samozřejmě člověku nedá, aby si to po nich nezkoušel. Suchar Šlitr má jednu výhodu (a partaje i posluchači také) — nikdy nezpívá falešně.