HEGEROVÁ, HORNÍČEK A SEMAFOR VŮBEC (1966, Mlad.svět)

Autor: Jiří Černý, Mladý svět č. 16, 1966

My Češi bychom nejraději zmasakrovali vše, co se vymklo průměru.
Titána Zátopka uměli mnozí - i lehkoatletičtí - prosťáčkové vysvětlit pouze jako cvoka,Werichova moudrost hýbe tolikerou žlučí, pro Gotta žádají anonymové práci v dolech.
Nikomu však nevadily tisíce běžců pomalejších než Zátopek,tisíce průměrných herců a zpěváků. Máme tedy vrozený odpor k vyšším výkonům?

Ne. Je úplně fuk, za kolik minut vlastně Zátopek běhal deset kilometrů. Náš hněv budí teprve sláva, jaká mu z toho vzešla. Nikdo třeba nechová nenávist k profesoru Heyrovskému. Aťsi mu patří vynález polarografu a Nobelova cena. Ale nevystupuje v televizi, nemluví se o něm, snad ani nemá takový balík peněz (jako Gott, Werich atd.).
Jak roztomile obludné jsou naše vztahy ...

K tomu, co se vymyká českému průměru, patří i Semafor. Už je populární příliš dlouho, než aby se nenašli lidé, které to „znechucuje“: chce se jim zvracet nad Šlitrovými melodiemi, šíleně se v Semaforu nudí, Suchého knížky jsou pro ně oficialita a podvod a Suchý sám „obyčejný ješitný zamindrákovaný skrček“, jak nedávno ze samého světobolu vyhrkl jistý, kdysi populární filmový herec, který byl už v raném věku laureátem státní ceny. (Což se, pravda, oficiálnímu skrčkovi nepodařilo ani do pětatřiceti.)
Všechny tyto hysterické šprochy se bohužel stávají nebezpečné, jakmile na nich je ta příslovečná trocha pravdy. A to se právě stalo.

Nejsa zhrzený textař, skladatel, zpěvák, herec ani výtvarník, upřímně mohu vyznat, že jsem měl před krátkým časem o Semafor obavy. Hrála se „Sekta“, neživotná směs etud, skic a hříček, v níž Suchý hřešil proti jednomu z bodů Hemingwayova spisovatelského desatera: pokoušel se vysvětlit sám sebe, aniž zvážil, co za vysvětlování stojí. Hrála se opera „Dobře placená procházka“, báječná inscenace, kde ovšem člověk žasl, jak mohou autoři a režisér dát jednu z pěti rolí René Gabzdylovi, muži bez hlasu a bez vtipu. Tento úžas pokračoval ve čtvrté „Zuzaně“ při poslechu snaživějších, ale bezvýrazných zpěváků Niny Hamrlové a Antonína Hrůzy.

Obavy narůstaly, když se na špatném obsazení nic neměnilo a Jiří Suchý na kritiku „Sekty“ odpověděl, v rozhlasovém gramotingltanglu že se prý zachoval jako špatný obchodník, protože místo aby dál dělal úspěšné písničky, dal na trh nezavedené zboží; přesto však „Sektu“ považuje za svou nejlepší věc. - Když považuje, je to jeho záležitost. Pokud však jde o „špatné obchodování“, ztrácí na sympatiích, když je autor sám inzeruje. Nehledě na to, že úvaha je přinejmenším sporná: jednak při dnešní kvalitě autorů a interpretů Apolla a Rokoka už není písničkové představení zdaleka tak předem vyhrané jako dřív, jednak absurdní hra (což přibližně Sekta měla být) není zase tak jednoznačně špatný obchod uvážíme-li, že konzumenty jsou také intelektuálové, u nichž je tento žánr v módě.

Proto jsem si částečně oddechl, když v Semaforu: 1. Stáhli „Sektu“. 2. Horníček uvedl své „Hovory přes rampu“. 3. V „Zuzaně“ se objevil Jiří Suchý. 4. Hegerová po měsících podílnictví v „Šesti ženách“ převzala v opeře roli tety z Liverpoolu. A teď přišel dokonce

RECITÁL

Hany Hegerové a Miroslava Horníčka. Snad s důrazem spíš na Hegerovou; ne že by Horníčka nějak překonávala, ale proto, že překvapením večera je ona. Zatímco tón Horníčkových vtipných moralit důvěrně známe z „Hovorů“ v Semaforu, z rozhlasu i z televize, s pěveckými kvalitami Hegerové nás rozhlas, televize ba i Semafor seznamovaly poskrovnu. A najednou Hegerová zpívá devatenáctkrát za večer, z toho dobré dvě třetiny repertoár téměř neznámý.

Zpívá výborně. Hlasově se nepředvádí, nehýří zvukovou silou ani barvou, třebaže její zdravý, přirozený alt patří k těm nejbarevnějším. Pronikavě zlepšila a rozšířila svou pěveckou techniku, na jejíchž detailech, např. na stahování vysokých tónů do pianissima, je slyšet školu profesora Roznera. (Který mimochodem totéž naučil i Juditu Čeřovskou.) A co je u šansoniérky vůbec nejpřekvapivější - bezpečně cítí rytmus.

Herecký projev byl vždycky předností Hegerové, s tím přišla už do Semaforu. Hegerová hraje s vervou a přesně a mění se od písničky k písničce. V barokně pojaté hudbě Hapkova shakespearovského cyklu jí stačí dvě graciézní úklony a pohyb rukou, jímž obrací trojstěn s názvy písniček, jinde třeba jen pohled a otočení hlavy. Pochopitelně, existuje i něco, k čemu Hegerová přišla bez vlastní zásluhy: přitažlivý zjev. Jestliže třeba Edith Piafová musela handicap své postavy doslova přezpívat, Hegerová vzbudí potřebnou atmosféru už tím, jak se objeví. Jako by s tím architekt J. Svoboda a návrhářka Z. Kadrnožková počítali, jednoduchá scéna a jednoduché kostýmy nechávají všechen prostor zpěvačce. (Podobný smysl pro zdůraznění osobnosti u nás stále není pravidlem.)

Hana Hegerová

Souhrn předností Hany Hegerové vrcholí v jejím umění ostrých náladových změn. V tom je Hegerová typická, a myslím, i zajímavější než mnozí zpěváci světových jmen. Líbil se mi třeba koncert Juliette Grecové; probíhal v inteligentní pohodě, francouzská šansoniérka byla milá a dokonalá. Ale během těch dvou hodin jsem se přece jen několikrát přistihl, že neposlouchám. A ani jednou to se mnou nezatřáslo tak, jako když Hegerová po smutné „Židovské mámě“ bez čekání spustí hravou dívčí „Lavone“ (Noc), nebo po drastickém „Petrovi a Lucií“ okamžitě modlitbu „Mon Dieu“. Její recitál je takových přechodů plný.

Všimněme si také, co Hegerová zpívá. Tolik dobré a autorsky různé hudby a textů v jediném večeru jsme u nás ještě neslyšeli. Senzací v nejlepším slova smyslu jsou Petr Rada a dvaadvacetiletý Petr Hapka, známi víc jako autoři hitů „Malá píseň“ (Bach se mi přes rameno dívá) a „Temný stín“. Z jejich pěti skladeb jsou nejvýraznější Píseň pro Ofélii, Obraz Doriana Graye a konečně Kázání v kapli betlémské, nejsilnější text celého recitálu. Z méně známých zahraničních písní si Hegerová vybrala Madony z repertoáru Ewy Demarczykové (s nezvalovsky laděným textem Suchého), dvě židovské a dvě z repertoáru Edith Piafové; tři otextoval Pavel Kopta, který se od Suchého neliší ani tak kvalitou, jako spíš prostším, mužnějším pojetím.

MIROSLAV HORNÍČEK
spoléhá na rozdíl ode všech našich konferenciérů a filosofujících komiků především na myšlenku. Nemluví legračním hlasem, nedělá směšné pohyby, nevypráví anekdoty o příbuzných. Místo těchto prostředků davového veselí užívá své dušezpytné metody a zkoumá starosti a trapnosti jediného človíčka, skrze něhož se pak strefuje do nemocí a zlořádů doby. Jeho nejlepší číslo v recitálu, monolog diváka, který se „musí koukat na Hamleta a přitom má svých starostí dost“, například barvitě charakterizuje vztah určité, ne bezvýznamné vrstvy
naší společností k umění.

Zda na sebe Horníčkovy monology a písničky Hegerové všude dobře váží, tím si nejsem jist; někde se téma poněkud opakuje a nemohu se zbavit dojmu, že Hegerová i Horníček, každý zvlášť, by vytvořili večery ještě silnější a živější. Horníček je však jako autor i interpret textu znamenitý a celé představení ukazuje, že forma recitálů (předtím Šlitr-Suchý-Kahovcová a Pilarová-Gott-Hrabánek) přináší nejen více myšlenek, ale kupodivu i více zábavy než současná písničková pásma, z nichž trčí slabiny spojovacích textů a nevyrovnanost pěveckého, i hereckého obsazení.

Na tom nic nezmění ani věci, které se po mém soudu v představení nepovedly. U Hegerové jsou to nepřesnosti v intonaci a ve výslovnosti češtiny; u Horníčka trochu kroužící úvaha o bláznu a dítěti; v Roháčově režii - nápadité, ač vkusně nenápadné - křečovitý příchod hudebníků a přehlušující, leč nevýrazný tingl-tangl; v doprovodu skupiny Milana Dvořáka někdy málo citu pro stylové zvláštnosti, například v Písni pro Polonia, kde měly, myslím, improvizace ustoupit baroknímu řádu.

PŘÍTOMNOST SEMAFORU
tedy vypadá dobře. Ovšem říkat tomu „…Vzkříšení a Zmrtvýchvstání Semaforu našeho“ může - v Literárních novinách - snad opravdu jen týž Sergej Machonin, který před čtyřmi lety psal o písničkách z druhé Zuzany: „Mohly vzniknout a mohou se zpívat kdekoliv. Je v nich těch pár hodných zvířátek, trochu pěkné lásky, trochu té nevinné filosofie, že na světě je hezky. Není v nich jedině náš život.“

Miroslav Horníček je samozřejmě ozdobou Semaforu, jako jí byl ostatně vždy, když zde hrál. Ale soustava a soustavnost uměleckého myšlení kotvící ve vztahu divadla ke společnosti sem nepřibyla teprve s ním. Že ji mnozí v Suchého písničkách dříve nepostřehli a družně práskali nad Semaforem bičem, to je jiná věc.

Kdybych neuvěřil Suchému, že tento svět za něco stojí, neměl by pro mne význam ani recitál Hegerové a Horníčka (a Rady a Kopty a dalších); takhle z něho odcházím nejen s hezkými pocity, ale také s chutí se znovu něčemu vzepřít a o něco dál usilovat.

V tom vidím souvislost ve vývoji Semaforu, od „Člověka z půdy“ z roku 1959 až po tento recitál. A proto si myslím, že má-li zůstat Semafor Semaforem, bude tu stále muset být o něco více místa pro slovo zpívané než mluvené, a z toho zpívaného zase dost místa pro tu „nevinnou poezii“. (Proto dodnes považuji za ztrátu odchod individualit, jako byli Pilarová, Filipovská, Gott, Matuška a Sedláček, i „přenechání“ talentů Vondráčkové, Kubišové, Neckáře a Hály jiným divadlům.)

Ledaže by Semafor už nechtěl být, čím je sedmý rok. Ale to by byla škoda, protože lépe a vkusněji u nás nikdy nikdo populární hudbu nevytvářel.