DOBŘE PLACENÁ PROCHÁZKA - recenze (1965)
Výstřižky z dobových tiskovin (převzaté Encyklopedie Jiřího Suchého):
[...] Buffopera J. Šlitra a J. Suchého má, co potřebuje: Nově uchopený stále vděčný námět (sám o sobě na pokraji banality - dědictví bohaté tety), což dává velkou příležitost divadlu „vysmát se“ a divákovi smát se; výborné i působivé melodie, které se jistě stanou populární; v komedii ponechané místo pro parodii i pro lyriku a ve všem pro prostou, nenásilnou moralitu.
[Josef Schnabel: Dobře placená procházka. Mladá fronta, 17. 6.1965]
[...] Libreto Jiřího Suchého má typické znaky rukopisu svého tvůrce. Jsou tu i výborně napsané postavy, zejména advokát a listonoš. O Šlitrově hudbě se dá říci totéž. Je pro svého autora typická. Používá jak ohlasů na tradiční džez, tak i džezově zabarvený šanson, intonaci starých tang i poněkud operetních prvků, prostě, co potřebuje k hudební charakteristice postav. A ta je jeho silnou stránkou.[...] První část opery má vynikající gradaci, škoda, že v druhé, jaksi rozpačité a nedotažené, se již nepodařilo dosaženou náladu stupňovat.
Oba dva protagonisté Suchý a Šlitr mají příležitost uplatnit své specifické komediantství. A využili jí bezezbytku. Velmi sympaticky se uvedla v Semaforu Naďa Urbánková, pro Evu Pilarovou oba autoři roli vlastně psali a ona je nezklamala. Mladý René Gabzdyl sice projevil určité dispozice, musí se však naučit ještě příliš mnoho kapitol povinného katechismu, ať již jde o zpěv nebo o jeviště. Režisérem je Ján Roháč, na jehož práci je výrazně znát citlivost, s jakou přistupoval k osobitým vlastnostem jednotlivých představitelů a ladil je do celkové jevištní kompozice. [...]
[Jaroslav Přikryl: Výrazný úspěch. Večerní Praha, 17. 6.1965]
V umění není nikdy věci na prospěch, když se o ní dlouho mluví a když se na ni dlouho čeká. Představy a naděje mohou být tím snadněji zklamány. Šlitrova a Suchého džezová „buffopera“ Dobře placená procházka je tedy konečně na světě. Nemůžeme ji nadšeně přitakat, jak bychom přáli divadlu i sami sobě, nemůžeme ji kategoricky odmítat, jak by si přáli ti, kteří dodnes nad Semaforem vrtí hlavou. [...] Zápletka je místy operně naivní, místy zbytečně nastavovaná. Má několik vtipných situací, vtipnou a logickou kombinaci postav, několik dobře vymyšlených dějových i režijních gagů, k závěru však kvačí až příliš rychle. A poslání opery? Smíření Uliho s Vanilkou pod dojmem velikého dědictví autoři snad zamýšleli jako satiru na člověka ochotného udělat pro peníze všecko. Snad. Ale většina diváků pochopí závěr jako happyend, v kladném smyslu slova. A pak bychom ovšem tomuto pseudomorálnímu vyznění museli říci kategorické „Ne“. [...]
[Pavel Grym: Ano i ne opeře v Semaforu. Lidová demokracie, 18. 6.1965]
Když po úspěších „Jonáše“ jsme se všichni zamýšleli nad další budoucností Semaforu, shodovali jsme se v tom, že si Semafor dal vysoko laťku, že divadlo písničky nelze donekonečna držet, prostě, že další cesta Semaforu nebude jednoduchá. Nedávné uvedení hry J. Suchého „Sekta“ ukázalo, že lze šlápnout i vedle.
Semafor však - zejména jeho tvůrčí dílna J. Šlitr a J. Suchý - prokázal, že zdaleka není u konce sil. Buffopera Dobře placená procházka, tak dlouho slibovaná, je nesporným úspěchem. Semafor přešel od písniček k většímu útvaru, velmi svébytnému, zvláštnímu. V tomto směru se stává Dobře placená procházka průkopnickým činem, neboť ukazuje nesmírné možnosti vývoje hudebního divadla. [...]
[dk: Semafor od písniček k opeře. Svobodné slovo, 18. 6.1965]
[...] V režii Jána Roháče se hraje na scéně architekta Josefa Svobody, která představuje koupelnu. V této místnosti s peřinami ve vaně a s klavírem u klozetové mísy žije Uli (René Gabzdyl), rozvádějící se a posléze rozvedený manžel Vanilky (Eva Pilarova). Nic kromě zrcadla neruší strohost bíle vykachlíkovaných stěn, ani trojice dveří, jimiž volně vcházejí a vycházejí i další nedomácí postavy hry - liverpoolská teta, advokát a listonoš. [...]
Hlavním přínosem jsou podle mého soudu některé písňové texty, do nichž vložil Suchý lyrickou a něžnou poezii ve správné dávce.
[Olga Lhotová: Dobře placená procházka v Semaforu. Práce, 18. 6.1965]
[...] Po recitálech, obnovených starších hrách a filmech vystoupili konečně oba tvůrci Semaforu s očekávanou novinkou. Předcházel - myslím ne náhodou - samostatný pokus Suchého Sekta, do něhož - vzdor vší nedomyšlenosti - autor náročně vložil velkou dávku básnického kouzla a který zbytečně sám odbyl poznámkou o „básníku na dovolené“.
Odmlčení Semaforu nelze považovat za náhodu. Najít přechod od bezprostředních okamžitých úspěchů k pevnému programovému řádu, bez něhož nemůže žít ani malá kabaretní scéna, není snadné. Časem by se omrzely i sebeúspěšnější písničky, ztratili by přitažlivost i ti nejoblíbenější zpěváci. Suchému a Šlitrovi se podařilo získat - a podtrhuji: ne laciným podbízením - mladou generaci. Obtížnější je ovšem udržet její přízeň.
Dobře placená procházka je v tom ohledu šťastný krok. V jejím humoru není radno hledat etiku, hlubší morálku, satiru, společenskou kritiku nebo cokoli podobného. Je to prostě dobrá, nenáročná zábava, žijící - v tom se opravdu blíží dobré tradici staré buffy - výhradně z vtipné situační komiky a z řady bezprostředních hudebních nápadů, mezi nimiž osobně zdaleka nepovažuji za nejšťastnější ústřední písničku, otištěnou i na programu. Je to současně vkusná zábava nepřeintelektualizovaná, které je u nás zvlášť málo, vyznačující se lehkostí a bezprostředností.
[Antonín Sychra: Buffoopera v Semaforu. Rudé právo, 23. 6.1965]
[...] Je to zábavná poetická groteska, tak trochu upomínající na tradici, na niž se bůhvíproč docela zapomnělo: na tradici vaudevillu. Tím myslím nejen žánr libreta, ale i charakter Šlitrovy hudby. Má především dramatické kvality, výtečně s pomocí parodií a citací (rovnají se slovním black-outům) ozvláštňuje situace, stejně nemilosrdně jako text shazuje faleš a nepřirozenost a nachází pravý tón pro opravdovost - listonošovo blues například. Režisér Ján Roháč (na scéně Svobodově, poskytující ještě další, tentokrát světelný koncert) vytvořil velmi čisté a precizní představení. Ubírá-li mu něco na zábavnosti, není to vážný podtext, ale technická chyba ve stavbě libreta: od krize ke konečné katastrofě (ať mi prominou moderní diváci tyto aristotelovské termíny, když ony ale stále platí) se příběh příliš rychle zřítí. Zájem symetrie by si například žádal, aby se v komedii pěti lidí, kde se střetá každý s každým, teta také střetla s listonošem.
Je to také zájem diváka; v druhé půli totiž postrádá Jiřího Suchého. Je znamenitý - napsal si pro sebe zatím nejlepší roli, našel moderní intonaci pro nezvalovského lyrického hrdinu, který je neodolatelný ve vší skromnosti pošťáckého půvabu. Suchý je na jevišti zosobněním své vlastní poetiky. Také Šlitr zkultivoval další ze svých talentů, totiž talent komika, je švarným a mazaným advokátem se vší potřebnou vážností a dosahuje komického účinu prostě svou existencí na jevišti, jak to má být. [...]
[Alena Urbanová: Osvěžující procházka. Kulturní tvorba, 8. 7.19651
[...] Rozebírat, a dokonce ideově známkovat morálku této moderní bláznivé buffonády, jak jsem to četl v jednom referátě, mi připadá tak pošetilé, že by se to dobře hodilo jako zvlášť zábavný motiv do Dobře placené procházky. Tím spíš, že stačí zdravý rozum, aby každý divák pochopil, že celá tahle operní hříčka zakládá bláznivý, neustále se zvracející chod svých situací na satirickém výsměchu každé měšťanské spořádanosti, jejíž sentimentalita má jako rub zákonitě prodejnost jakýchkoli hodnot. Smysl Dobře placené procházky je třeba hledat jinde: v hudební, libretistické a inscenační vynalézavosti, s níž tvůrci rozvíjejí a rozehrávají dané klasické situace a typy grotesky dvacátých a třicátých let v žánru opery v roce 1965 a v souladu s tradicí Semaforu.
Pokládám v tomto smyslu Dobře placenou procházku za experiment mimořádné průzkumné hodnoty. Šlitrova hudba, Suchého libreto a texty i Roháčova režie postihují výrazně a citlivě něco podstatného z člověka našich let: jeho neustálou souvislost s rozpoutanou a nezadržitelně fungující civilizací; jeho schopnost smát se zblázněnému světu a také sobě v něm; a také jeho smutek pod tímto smíchem, prozrazující hlubokou, často ukrývanou vnitřní potřebu hodnot, v nichž se lze lidsky uskutečnit, například krásy, čistoty, zázraku.[...]
[Sergej Machonin v divadelním sloupku Literárních novin, 10. 7.1965]