DVAKRÁT SEMAFOR (1965, Melodie)
Autor: J. P., vyšlo v Melodii č. 9, 1965
Říká se, že opakovaný vtip přestává být vtipem, ovšem toto pořekadlo neplatí v případě druhého Recitálu v Semaforu. Hledání, jak uplatnit dva „Zlaté slavíky“ - členy divadla, vyústila v nápad opakovat typ pořadu, v němž v minulé sezóně sklidili úspěch Jiří Suchý a Šlitr. Přirozeně, že repertoárovou sféru takového pásma určuje založení a záliba sólistů - v tomto případě Evy Pilarové a Karla Gotta, abychom konkretizovali souhrnné označení „zlatých slavíků“, oba jsou dokonce několikanásobnými „laureáty“ této ceny Mladého světa - proto i zájem je úměrně vysoký. Objevují se tu skladby jazzové i z okruhu beatové hudby, western, parafráze synagogálního zpěvu - prostě pestré pásmo, v němž mohou oba protagonisté ukázat své umění z nejrůznějších stran.
Recital
Oba využívají této možnosti podle svých sil, a ty rozhodně nejsou malé, a také podle okamžité dispozice. Gott se vyznamenal po pěvecké stránce, zpíval velmi dobře disponován, s lehkostí svědčící o tom, že pro něj neexistují technické problémy vokálního projevu. Z hlediska stylového však jeho projev měl poněkud uniformní charakter, způsobený právě preferováním hlasového kadlubu i určitým pocitem přítomnosti vzorů, na které Gott navazuje. Eva Pilarová působila dojmem větší samostatnosti, i když k některým výrazovým záležitostem je možno mít výhrady (naturalistické přehánění v Ray Charlesovi), ale i škála nálad, pocitů sdělovaných jejím hereckým projevem byla bohatší než u jejího partnera. Spontánním projevem - muzikantským i hereckým - podepřela výkony obou sólistů Havlíkova skupina. Co však dalo celému pásmu pečeť dobré zábavy byl vtipný, zdravě jedovatý - to znamená s přiměřeně dózovaným jedem - spojovací text Milana Schulze a zejména komický talent Vladimíra Hrabánka, technického zaměstnance Semaforu, který dal pásmu písniček kabaretiérský šarm a švih. Recitál II měl úspěch, ale byl jen vyplněním času v době přípravy na významnou událost, na premiéru opery.
Již dlouho dopředu ohlašovali Jiří Šlitr a Jiří Suchý svou jazzovou operu, ale její premiéra v polovině června v Semaforu přišla tak trochu do ticha. Rozhodně se její reklama nedá srovnat s filmovými „Klarinety“, i když zájem byl, byť u mnohem užšího okruhu obecenstva, stejně intenzívní. Nechce se mi však psát běžný referát podle vžitých kritických zvyklostí - bylo těch referátů dost a všechny se shodují, že Dobře placená procházka, jak autoři své nejnovější dílo nazvali, se podařila. Upřímně s tímto názorem souhlasím, přesto však bych chtěl několika glosami poukázat nejen na klady, ale i na některé problémy, které se po třetím zhlédnutí „Procházky“ staly z okamžitého pocitu jistotou, třebaže jen osobní.
Nuže, co je jisté?
Především to, že v součtu kladů a záporů výrazně převyšují první a výslednicí práce tvůrců i interpretů je opravdu dobrá, vtipná a vkusná hudební zábava. Ovšem stejně jisté je, že první část inscenace až příliš očividně převyšuje druhou; jako by se najednou autorům nedostávalo dechu, aby pokračovali v gradaci, charakteristické pro první díl. Domnívám se, že příčina stagnace od přestávky až po závěr je uvnitř díla, v jeho autorské tkáni, a rozpačitost interpretační je jejím následkem.
Tvůrci označili Dobře placenou procházku za „buffoperu“ a už v tomto perziflovaném podtitulu je výstižná charakteristika formy i stylu a tvůrčí metody díla. Tato „Procházka“ má bufózní rysy ve své zápletce (není bez zajímavosti, že tu je určitá analogie s Pucciniho jednoaktovkou Gianni Schicchi) i v jejím traktování. Metoda opery slouží spíš k jakési parodii, jestliže místo árie se tu ozývá třeba blues, fox-polkový kuplet nebo výrazový jazzový šanson. Ctižádostí autorů nebylo, domnívám se, vytvořit operu buffu a konkurovat Pergolesimu, Mozartovi, Puccinimu nebo Martinů, ale pokusili se o svou vlastní podobu žánru - prostě na půdorysu přes dvě stě let starého operního druhu postavit dílo z „vlastního materiálu“. Vlastní dějová zápletka i osoby, které ji spřádají, mi velice často připomněly commedii dell' arte, byť neměly tradiční kostýmy a masky. V Suchého listonošské peleríně ožil Kašpárek italského divadla Pulcinella, v páru mladých lidí Vanilky a Ulliho Colombína s Harlekýnem, pod buřinkou Šlitrova advokáta chvástavý a vnucující se notář a v postavě tety Brockefellerové bohatá neznámá dáma, a hráli nám prastarý příběh o vlivu peněz na lidský „cit" ve vydání roku 1965.
Dobře placená procházka
J. Šlitr měl před sebou velmi nesnadný úkol vytvořit rozsáhlé hudební pásmo a upřímně řečeno obstál dobře. Leckde se však zdálo, že parlandované zpívání prozaického textu poněkud bere dech jevištnímu spádu, že je příliš uniformní a častější střídání s mluvenou prózou by zpestřilo a zvýraznilo hudební stránku díla i jeho vágní formu. Užitý hudebně tematický materiál je dosti různorodý, ale poněvadž jeho zapojení je funkční, je tato rozpornost inspiračních zdrojů přijatelná. Jednoduše řečeno: účel světí prostředky. Nechybí tu však vtip a funkčnost nakonec ospravedlňuje metodu.
Problémů není prosté ani aranžmá, které je sice rutinované - většina plochy partitury pokrývá kostelanetzovská instrumentační sazba - neškodilo by však ostřejší diferenciace vycházející přímo z inscenační potřeby, z jevištní situace, jinak jen zvyšuje pocit zvukové uniformity. V mnoha případech však odvádí pozornost od některých kompozičních „oslích můstků". Dirigent Dalibor Brázda vytvořil pro Dobře placenou procházku solidní základ ve vypracované nahrávce a na něm mohl pak režisér Ján Roháč vybudovat citlivě vyladěnou inscenaci. Výrazně mu pomohl nápaditým scénickým návrhem architekt J. Svoboda i představitelé J. Šlitr a J. Suchý, kteří tu zazářili v plném lesku, a rovněž E. Pilarová s jemnou Naďou Urbánkovou, která napříště zaslouží víc pozornosti, než se jí dostávalo dosud. Jen mladý René Gabzdyl zápasí se svou úlohou až příliš zřejmě a prozrazuje začátečnické obtíže. Jinak je Dobře placená procházka argumentem ve prospěch jejích tvůrců i Semaforu - ti ostatně jsou jeho hlavou i silou.