SEMAFOR PĚTAPADESÁTILETÝ ANEB DO DEJVIC JE CESTA DLOUHÁ (I.Kott)

Pro časopis Jonáš klubu, napsal Ivan Kott, 2. listopadu 2014

O tom, že je Jiří Suchý vynikající zpěvák, herec, textař, skladatel, filmař a výtvarník, nikdo nepochybuje. Že však dovede posunout čas o pětapadesát let nazpět a z tohoto výchozího bodu se krok za krokem vracet se svými diváky do současnosti, to je dovednost, o níž se přesvědčí pouze ten, kdo navštíví nejnovější hru divadla Semafor. Protože padesát pět let je dlouhá doba, je i název této novinky dlouhý – NEJVESELEJŠÍ TRAGÉDIE V ČESKU aneb Semafor: 55 let ústrků a slávy. Hra nás vrací do začátků divadla a na scéně zazní píseň o obnošené vestě v podání tří zpěvaček a tří zpěváků. Ty osloví Jiří Suchý v roli prvního tajemníka Ústředí pro regulaci kultury (ÚSTRK) a čte jim hodnocení jejich jevištního projevu z denního tisku. Záhy však tuto roli opouští a četbu útočných i pochvalných kritik přenechá postavě zvané Kronika a její představitelce Zuzaně Maxa. Ta si v úvodu zazpívá píseň o paměti složenou původně v roce 1967 do hry Tak co pane barone, ale do tohoto představení skvěle padnoucí.
Další postavou komentující písněmi probíhající vývoj je Ta která ví, do níž se převtělila elegantní Jolana Smyčková, a reprezentativní ukázkou tehdejších pracovníků hlídajících ideovost veškerých veřejných divadelních a hudebních produkcí je výborně podaná Osvětová inspektorka Olinky Patkové.
V průběhu večera zazní 32 písní nebo jejich úryvků, z nichž valná většina byla součástí her v průběhu oněch padesáti pěti let na scéně Semaforu uváděných. V komedii Taková ztráta krve to bylo v roce 1960 také Melancholické blues, na nějž tehdy Rudé právo reagovalo velmi alergicky. Nejabsurdnější nařčení týkající se této písně přišlo ovšem o devět let později, kdy byl verš o dubu, který zálesáci kácí, považován za provokativní reakci na odvolání Alexandra Dubčeka z funkce, a Jiří Suchý tak byl pasován na jasnovidce vidícího na mnoho let dopředu.
Během představení je sedmkrát zmíněn soumrak legendárního divadla Semafor způsobený vždy nějakým zlomovým momentem. Tím nejsmutnějším byla smrt Jiřího Šlitra, zde připomenutá písní Funebr song ze hry Poslední štace a odletem komikovy buřinky do oblak. Převzetí skladatelského postu Ferdinandem Havlíkem je v závěru první poloviny zdokumentováno jeho písní Nána v povětří podanou zde ve scénickém provedení, podobně jako před tím Balada z mlází.
Druhá polovina večera již představuje éru Jitky Molavcové objevující se tu samozřejmě jako Žofie Melicharová, ale také v roli farské hospodyně Amálie s dobrou pověstí ze hry Jako když tiskne a v převleku za lodivoda Johna McPilbyho ze satirického kabaretu Děti kapitána Granta.
Opomenuto nebylo ani stěhování divadla počínaje vypuzením z ulice Ve Smečkách a kočováním po nejrůznějších sálech, k jehož opakování došlo po katastrofální povodni roku 2002, kdy nastal soumrak Semaforu číslo 5. Naštěstí po každém soumraku se zase rozjasnilo a to i po tom sedmém, kterým strašily jedny známé noviny v průběhu minulé sezóny.
Závěrečnou tečkou za tím složitým putováním ze Smeček do Dejvic je krásná, poetická píseň Krasohled a jako přídavek žertovná říkadla „pro Madlu i pro Kadla“.
Je výhodou, že oslava semaforského jubilea odstartovaná premiérou ve výroční den 30. října neskončí tímto dnem, ale bude pokračovat během dalších repríz tohoto představení, jejichž řada bude jistě hodně dlouhá.

Ivan Kott