HLEDÁ SE ZEBRA (I.Kott)

Psáno pro časopis Jonáš klubu, květen 2011

Hledá se zebra!

Nová premiéra v divadle Semafor přivedla na jeviště jednu celou rodinu. Je to rodina zpěvačky Zuzany Stirské zahrnující vedle ní dvě dcery, dva syny, fenku Michele a také tatínka Bernyho, objevujícího se na jevišti v závěru představení, v němž zazní celkem 23 hudebních čísel a nějaký ten přídavek. Úvod patří Jiřímu Suchému a Jitce Molavcové, kteří hledají někoho, kdo by je v divadle zastoupil, aby mohli odjet na dovolenou za bratrancem, o němž zapějí známý song. Pak už předají scénu zpěvačce a klavíristce Zuzaně, zpěvačce a kytaristce Vicky, a zpívajícím mladičkým instrumentalistům trumpetistovi Rafíkovi, klarinetistovi Lenymu a harfistce Sany. Ti všichni si na rozezpívání dají Šantánovou myš a pak už se střídají písničky české se zahraničními, mezi nimiž se objeví i jedna čínská, kterou si Vicky přivezla ze svého studijního pobytu v Číně. Sany zazpívala moc hezky píseň 70 hrobaříků, stejně jako Vicky Rozkvetlou zahradu od Jitky Molavcové a Leny známý Šlitrův "polední jídelní lístek". Zazněla tu i mezinárodně proslavená Škoda lásky v podání Zuzany a zpívající doprovodné kapely, ovšem nikoli v polkovém či swingovém rytmu, ale jako pořádná divočina. Před finálovkou první poloviny ještě Leny objasní publiku jak to je s nešťastnými pátky a maskotem v podobě malinkaté zebry, kterou maminka Zuzana marně hledá. A pak už přijde píseň o dítěti s pihou na nose, do jejíhož zpěvu Zuzana vtáhne i publikum.
Druhou polovinu otvírá píseň známá z repertoáru Milušky Voborníkové a Jiřího Grossmanna – Gimmi Det Ding v podání Vicky a Rafíka. Pak přišla ke slovu Sany s harfou a směsí semaforských písniček, na níž navázala Zčervená, v níž si Rafík zazpíval i zahrál na trubku. Následuje další zpívaní i hraní, a posléze se Zuzana zjeví na horním bodu schodiště, tvořícího dekoraci, a začne zpívat známý šanson Non, je ne regrette rien z repertoáru Edith Piaf . Když po schodišti sestoupí a dozpívá, promění se nálada a zazní Píseň o vyšinutém trpaslíkovi ve výborné choreografii a provedení celé rodiny, na nějž naváže Potkan a finálová píseň Jiřího Suchého. A abych nezapomněl – maskot-zebra se najde!
O hudební doprovod i sborové zpívání se stará šestičlenná kapela Fine Time vedená klavíristou a aranžérem Jakubem Přibylem, která se výborně zhostila svého úkolu, když se její bubeník navíc prezentoval i jako výborný tanečník breakdance.
Na závěr jsem si nechal nejmenšího tvora na pódiu, na nějž však byla upřena velká pozornost publika. Je to Michele, čivava béžové barvy, pohybující se naprosto nenuceně po jevišti i v zákulisí, jako by tam byla doma. Prohlédla si diváky v první řadě, prošla se po schodišti, a při zpěvu písně o trpaslíkovi krásně zapadla do rodinné choreografie. Takže suma sumárum – představení VOCAĎ – POCAĎ s podtitulem Zuzana má doma zebru je velmi zdařilý večer, v němž mimo jiné potěší i to, jak si ta nejmladší generace vzala zpěv semaforských písní za vlastní.

Ivan Kott