V CYLINDRU I KOPAČKÁCH (I.Kott)

3. 6. 2008
Ve středu 14. května se nabité hlediště divadla Semafor otřásalo smíchem a potleskem ještě více než obvykle. Konala se tu totiž premiéra nové inscenace nazvané DĚTI KAPITÁNA GRANTA, o níž se už předem vědělo, že je inspirována problémy pražské kultury, především divadelní, které se v posledních týdnech výrazně vyhrotily. Premiéra potvrdila, že Jiří Suchý se ve stresových situacích dokáže vypnout k neuvěřitelným výkonům. Stejně jako v roce 2002, kdy po ničivé povodni v rekordním čase napsal a nastudoval revui To nám to pěkně začíná, tak i tentokrát během krátké doby sestavil a se souborem secvičil výborné kabaretní představení. Další potvrzená pravda je to, že některé písničky Osvobozeného divadla mají platnost v každé době, což si divák uvědomí hned na samém začátku představení. To když při zavřené oponě zazní do zšeřelého sálu první sloka Ježkovy písně Co na světě mám rád v podání autorů textu. Není to samozřejmě jediná píseň V + W + J, která v představení zazní, ale ty další jsou již zpívány živě, z jeviště. Texty Voskovce a Wericha navíc slyšíme v písni Nedostatek z Divotvorného hrnce ve výborném podání Olinky Patkové, a na úplný závěr zazpívá Jiří Suchý s Jitkou Molavcovou píseň Nedáme se otrávit, kterou pro poválečnou Pěst na oko zkomponoval Sláva Eman Nováček. Pravdou je také to, že některé písničky si dovedou počkat na svou pravou příležitost, což zde potvrzuje Velkolepý raut Jiřího Suchého. Poprvé zazněl ještě v Karlínku v představení Galakoncert a jiné ptákoviny v roce 1998, kde patřil sice k těm úspěšným číslům programu, ale to bylo vše. Zde ho zpívá Irena Pospíšilová se Zuzanou Říhovou a v kontextu celého představení najednou vynikne hloupá nafoukanost těch tak zvaných celebrit ocitnuvších se na chvíli v centru zájmu bulvární žurnalistiky.

Po delší době se na semaforském jevišti objevuje také Jiří Just, který ve svém funkcionářském projevu dokáže geniálně propojit současnou mládežnickou i politickou hantýrku s legendární rétorikou soudruha Milouše Jakeše. Výborná je také pohádka o poctivém, leč krachujícím ševci i Poema o kapitalismu s lidskou tváří, vrcholem představení je ovšem oprava Verneova příběhu o kapitánu Grantovi a jeho dětech. Když na jeviště vtrhl Grantův lodivod John McPilby, vybavila se mi věta Bohumila Hrabala, který řekl, že Jitka Molavcová je vlastně tulák Charlie, který se zjeví tam, kde ho nikdo nečeká. Po odhalení Grantových podvodů, kterými okradl o peníze herce své Show Boat, přijde rozuzlení jak získat finanční prostředky zpět. Na scéně se objeví fotbalová jedenáctka v červených trenýrkách Adidas a na zádech jejich žlutých dresů je místo pro reklamu, protože fotbal táhne sponzory víc než kultura. Tato silná sestava pak zapěje další píseň Jaroslava Ježka Ať prší či leje, což je vyjádření onoho optimismu, o němž v úvodu představení trochu neuctivě hovoří redaktorka časopisu Vše pro ženu.

Je to moc hezké představení, které neztratí svůj půvab ani tehdy, až – jak všichni doufáme – pominou důvody k jeho nastudování.

Ivan Kott