ČERVENÁ KNIHOVNA S OTISKEM 21. STOLETÍ (I.Kott)

Pro časopis Jonáš klubu, napsal Ivan Kott, 4. května 2016

Když se Jiří Suchý s předstihem vyjadřoval o připravované hře ZLOMENÉ SRDCE LADY PAMELY, charakterizoval ji jako vlídné ohlédnutí za naivními milostnými románky Červené knihovny. Při pozorném sledování děje však zjistíme, že autor při psaní sáhl také do slovníku zcela současného, když zaoceánská loď, o jejímž ztroskotání se tu hovoří, nese název Wikipedia a její kapitán se jmenuje Zeno Google. V průběhu hry se ocitneme dokonce v bahamském daňovém ráji, o němž se ve svazcích Červené knihovny zřejmě také nepsávalo. Ale i ostatní dění svým způsobem osciluje mezi záměrnou naivitou oné kýčovité literatury a poněkud drsným pojetím současné morálky, o čemž se mělo možnost přesvědčit ve čtvrtek 28. dubna 2016 premiérové publikum divadla Semafor.

První část představení se skutečně nese v duchu oné odpočinkové literatury, kdy lady Pamela prožívá chvíle štěstí i smutku ve svém přepychovém sídle. Když ji ovšem o něj připraví její druhý manžel Francesco Lozorno, nastane tvrdá realita – Pamela se společně se svojí přítelkyní Beatou a věrnou služebnou Dakotou octne na ulici. Tam se toto zdrcené trio setká s dobrosrdečnou dívkou šlapající chodník, a ta je dovede do sídla manželů Mariášových, honosících se péčí o osoby postižené zlým osudem. Je nasnadě, že skutečnost je jiná a ona péče spočívá v drsném využívání těch, které opustilo štěstí, což postihlo i trojici lady Pamely. Ona sama je poslána na ulici, ale její snaha o ulovení zákazníka doprovázená hezkým popěvkem se dlouho míjí účinkem. Ale posléze se jí podaří zaujmout vysokého muže s plnovousem a s ním odchází do hotelového pokoje. Tam postupně vychází najevo, že onen gentleman je její první muž, kapitán Zeno Google, pokládaný za mrtvého. Je sice živ, ale při tragickém ztroskotání lodi Wikipedia ztratil paměť, takže svoji ženu nepoznává. K tomu dojde až při dramatické situaci u Mariášů, kdy po ráně do hlavy kapitán paměť znovu nabude a s lady Pamelou odchází, aby se s ní posléze vydal potrestat zlosyna Francesca, užívajícího si nakradený majetek na Bahamách. To je sice kýžený happyend, ale ještě tu jsou Mariášovi, toužící vstoupit do dějin nějakým mimořádným činem. Vyberou si k tomu založení požáru známé budovy skrývající se pod iniciálami ND, takže závěr představení provází kánon o linoucí se červené záři.

Při obsazení hry vsadil autor a režisér Jiří Suchý na osvědčené interprety, ale dal také příležitost několika novým tvářím. Představitelka titulní role, Jolana Smyčková, hraje lady Pamelu s noblesou neodkládanou ani při častém omdlévání, zatímco její přítelkyně Beata je v podání Dagmar Zázvůrkové osoba velmi praktická, v jednom momentu osvědčující dokonce vlohy téměř kaskadérské. Oddanou služku Dakotu, nucenou u Mariášů hubit potkany, hraje úžasně Marta Falvey Sovová a stejně výborná je i Lucie Černíková v roli lehké dívky Casablancy. Lucie Chlumská alternovaná Barborou Šedivou se vedle žebračky Lídy stává na okamžik starostlivou manželkou muže dláždícího chodník. Roli padoucha Lozorna si na premiéře s gustem a přesvědčivostí zahrál Lukáš Kunst, s nímž bude alternovat choreograf představení Petr Šudoma. Postava kapitána Zeno Googla nemohla být svěřena nikomu jinému než Jiřímu Stědroňovi a dvojici manželů Mariášových si těžko představit v jiném obsazení než Jiří Suchý a Jitka Molavcová. Vedle osvědčených členů soboru se ve hře objevuje trojice mladých mužů, pro něž je hra prvým vstupem na jeviště Semaforu. Jan Fanta a Martin Hubeňák se střídají v roli sňatkového podvodníka Vilibalda a jsou v ní tak elegantní, že by snadno přesvědčili mnohou dámu i v reálném životě. Třetí novou tváří je Michal Merhaut, zastávající pod stručným označením „Lid“ tolik rolí, že stěží stíhá všechny převleky. Také velmi roztomile na předscéně vysvětluje, co na divadle znamená slovo přestavba. Barbora Šampalíková se na semaforském jevišti sice už objevila v prosinci loňského roku při vánočním představení, ale skutečná role ve hře, ta je zde také premiérová. Jako Mariášova sekretářka Ella tu nejen pěkně zpívá, ale také skotačí s kolečkem používaným k odvážení mrtvol do tůně.

Ke hře samozřejmě patří i hudba a písničky Jiřího Suchého. Ty lehce sentimentální, sladké i plačtivé, patří lady Pamele, s níž má soucit služebná Dakota zpívající píseň K té svatbě dojít nikdy nemělo. Pamela pak společně s Beatou vylíčí Casablance prožitou tragedii v písni Ještě včera žily jsme šťastně, na což jim dobrosrdečná šlapka odpoví písní a své profesi a ulici, na níž ji provozuje. Zlotřilý Lozorno nejprve milostným songem zlomí srdce domněle ovdovělé Pamely, aby si pak na Bahamách prozpěvoval ódu na svůj pohodlný život. Zhudebněný návod jak úspěšně provozovat své řemeslo přednesl manželům Mariášovým sňatkový podvodník Vilibald a kapitán Google po nalezení cesty k zapomenuté minulosti se snaží své zážitky vyzpívat. Zpívá samozřejmě i Hubert Mariáš a jeho žena Klára, když se svým kupletem snaží představit v tom nejlepším světle. V další písni pak pějí o humanistickém zaměření své firmy, načež k tomu po každé sloce sbor dodává: „Věř tomu kdo chceš, všechno je to lež!“ Na začátku druhé poloviny představení zpívá na předscéně pánské trio výborný kuplet o době Červené knihovny a Rodokapsů, kabaretů, Hašlerových písniček, orchestru R. A. Dvorského a dalších atributů první republiky. V závěru představení, před ohnivým kánonem, je sborová píseň na rozloučenou a pak se každý z účinkujících krátkým popěvkem vrací ke své roli a její perspektivě do budoucna. Jako poslední přicházejí Mariášovi s kanystry a písní o tom, jak jim přítel Karel věnoval barel – samozřejmě plný benzínu.

Na závěr ještě pár slov ke kostýmům, o nichž jejich návrhář Jiří Suchý píše, že se tu prolíná několik období. Většina obleků a šatiček zhruba odpovídá 30. letům 20. století, v nichž se děj odehrává, ale oblečení Mariášů připomíná konec století devatenáctého, zatímco Ella by ve své minisukénce mohla běhat po ulici i dnes.

O hudební stránku představení se stará orchestr ve složení Jakub Přibyl (piano, foukací harmonika, akordeon), Jiří Svoboda (piano), David Vrobel (saxofon, klarinet), Eliška Hurábová (akordeon), Vít Fiala (kontrabas) a Vratislav Placheta (bicí). Asistentem režie byl Martin Weigert.<

Ivan Kott