ZA JIŘÍM ŠLITREM DO SKUHROVA (2009, J.Krám)

Autor: Josef Krám, 2009, převzato z www.seniortip.cz

Našinec jede do Orlických hor, profrčí Skuhrovem nad Bělou a ani ho nenapadne, proč by se měl právě tady zastavit, i když to je obec pěkná a je i nositelem titulu Vesnice roku 2001 v Královéhradeckém kraji. Doporučuju hned za mostem podívat se na tzv. starou Porkertovu vilu vpravo ve směru na Deštné v Orlických horách, byť za minulého režimu přestavěnou a ani park za ní už nenajdeme. Tady ve Skuhrově nad Bělou přece našli Šlitrovi s dětmi Olgou a naším Jiřím bydlení, když museli opustit po mnichovském diktátu svůj domov v zabraném pohraničí. Babička Jiřího Šlitra Anna Porkertová (1868 – 1911) byla totiž dcerou zakladatele skuhrovské firmy Josefa Porkerta, takže azyl našli u vlastní rodiny.
Pokračujme ale dál - tato Anna si vzala za manžela inspektora tabákové režie v Sarajevě Rudolfa Janiczka (1860 – 1901) a měli spolu dcerku Pavlu. Nu a tato Pavla Janiczková se vdala za učitele Josefa Šlitra ze Zálesní Lhoty na Semilsku, v níž se jim roku 1924 narodil syn Jiří. Nenápadný secesní hrob Anny a Rudolfa Janiczkových, babičky a dědečka Jiřího Šlitra, najdeme na skuhrovském hřbitově v sousedství hrobky Porkertových.
Pokud Vás to neunavilo, pak Jiří Šlitr po maturitě 1943 pracoval do roku 1945 ve skuhrovské Porkertově továrně ve skladu modelů a mj. tam vytvořil padesátku karikatur svých spoluzaměstnanců. Víc najdete v powerpointové prezentaci Osobnosti – Jiří ŠLITR na mém DVD průvodci Rychnovem nad Kněžnou.

Šlitr byl Svěrákem

Žádné urážky, prostě studentská recese. Sebranka si říkala třída, která odmaturovala na reálném gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou roku 1943 a pro niž vytiskla vlastním nákladem Násobilka s.r.o. VII. B kroniku třídy od primy do septimy. Na začátku oné knihy se zažloutlými listy ve formátu A4 se o této s.r.o. píše ne jako o společnosti s ručením omezeným, ale o společnosti výpomocné. To dílko, rozmnožené na blánách, vytiskli ve 30 exemplářích – pro každého spolužáka, třídní profesorku Kateřinu Dostálovou i profesory a ostatní zůstaly v rezervě pro dobu příští. Jednu z těch Sebranek tak dostal po návratu z koncentračního tábora jejich profesor češtiny a francouzštiny Václav Hejn. Jako autoři této 107stránkové publikace Sebranka s podtitulem 1935 – 1943, vydané 30. dubna 1942, jsou na titulním listu uvedeni Telecký – Šlitr.
Kdo to byli? Josef Telecký, který stál za texty i snímky, zůstává ve svých 84 letech – je rok 2008 – mimořádně aktivní. Tehdy byl dirigentem třídního sboru, fotografem amatérem a modelářem. Mailuje si se mnou a píše na notebooku. No a Jiřího Šlitra, který tuto třídní kroniku ilustroval kresbami, zná každý. Jeho kreseb a karikatur spolužáků je tam skutečně dost, mezi nimi i jeho vlastní.
Buďme s Janem Ámosem názorní a komentářem Josefa Teleckého ze strany 51 citujme o Jiřím Šlitrovi: Už v kvartě, když k nám Jirka Šlitr přišel, nám ukazoval své umění. Sejkora, Neřold a Šedivý dostali nebezpečného konkurenta, tak nebezpečného, že první dva se dnes úplně vzdali malířské činnosti. Nemohli v jeho soutěži obstát. Zbyl jenom Šedivec a Jirka. Náš Jirka opravdu všecko skreslit umí, a kdo byste to do něho řekl, když k nám přišel? Asi tak dva tři dny se zdál nějaký divný, takové děťátko tiché, do tří neumí počítat. Tichá voda břehy bere. Poznali jsme brzy, kolik pravdy je v tomto přísloví. Jirka se pomaloučku ukazoval, nám se líbí takový, jaký je. Těžko ho charakterizovat, co bych měl o jeho povaze říkat – kluk veselá, pro každou švandu ušitá, žádný sígr. Mně nezbývá nic jiného než si všimnout, jak Jirka Šlitr vypadá, když se na něj díváme zvenčí - není malý ani velký, ani tlustý ani tenký, není hloupý. Založil třídní orchestr, napsal mnoho tanečních skladeb, které budou s oblibou hrány a zpívány. Kreslí non plus ultra. Jeho první láskou je jazz, pro ni trpí, za ni bojuje, druhou láskou je sníh - lyže, kristiánky, patičky. Rychlost! Na podzim cvičí při tělocviku nákleky. Třetí jeho láskou? Non audeo dicere.

Zatímco student Josef Telecký měl přezdívek pět, Jiří Šlitr dvaatřicet. Cituji z mailu, který mně pan inženýr Telecký v srpnu 2004 poslal: Profesor Václav Hejn měl pozoruhodnou vlastnost, že nikoho neoslovoval jeho jménem, ale přezdívkou. Čím kdo víc vyčníval z průměru, tím měl přezdívek víc. Jirka si pečlivě vedl jejich seznam, a tak ještě dnes za něj mohu hrdě oznámit, že jich měl ze třídy nejvíc – 32: Svěrák, Číňan, Šibal, Šilhák, Sládek, Šídlo, Šuman, Stěhule, Koďous, Špilar, Šmilovský, Střípek, Šlitrák, Šlitřík, Šlitras, Šlejška, Skřivan, Syrovátka, Souček, Stýblo, Stejskal, Štichauer, Švihák, Zrubčák, Trdlík, Lump, Lotr, Zločinec, Sluka, le Souffleur, Trucovník a Lžíčař.
P. S. Pro ty, kdo neumějí francouzsky: le souffleur [čteno suflér] = foukač skla; přeneseně nápověda, našeptávač.

Šli 2 šli 3. Kolik jich šlo?

Samozřejmě dětská hádanka – šli dva Šlitři, tedy Šlitrové, jeden z nich byl nositelem jména Jiří, má v únoru výročí, narodil se 15. 2. 1924 na Semilsku v Zálesní Lhotě, místní části obce Studenec. Na domě, kde spatřil světlo světa, je pamětní deska, odhaloval ji Jiří Suchý. Tolik úvod č. 1.

V Rychnově nad Kněžnou byla slavnostně osazena na vile nad parkem na rohu ulic Smetanova a 5. května, v níž měli Šlitrovi svůj první rychnovský byt, pamětní deska Jiřímu Šlitrovi. Stalo se tak na jaře 2003 v rámci 10. ročníku festivalu Šlitrovo jaro. Tehdy mezi stovkou přítomných byli i sestra Jiřího Šlitra Olga Mroženská s manželem a životní Šlitrova partnerka Sylva Daníčková, z dalších hostů pak mj. Jiří Datel Novotný z divadla Semafor. Vlastního odhalení dvoudílné pamětní desky – jedné části textové a druhé s motivem buřinky a klaviatury - se tehdy ujala sestra Šlitrova Olga a Jiří Datel Novotný. Ta deska měla smůlu už při odhalování - látka, již byla zakryta deska, spadla při slavnostním okamžiku jen z textové části a pro zbytek se muselo vylézt po žebříku. A v listopadu stejného roku 2003 byla deska sejmuta kvůli neutěšené fasádě onoho domu ve spoluvlastnictví několika rodin a převezena do ateliéru jejího tvůrce Zdeňka Kolářského v Kostelci nad Orlicí. Což se stalo v roce 60. výročí Šlitrovy maturity na rychnovském reálném gymnáziu. To je úvod č. 2.
Vlastní stať: Starosta Studence mně přeposlal 8. března 2006 tento mail:Vážení, hledáme umístění pro pamětní desku Jiřího Šlitra. Díky grantu, který udělila městská část Praha 2, vznikla pamětní deska, kterou měl příjemce grantu umístit na domě v soukromém vlastnictví na území Prahy 2 v místě, kde Jiří Šlitr bydlel. Mezi příjemcem grantu a vlastníkem domu však nedošlo k dohodě o umístění desky. Deska zatím nemá nápis). O vhodném nápisu bychom jednali dále podle umístění desky. Pamětní desku poskytne příjemce grantu zdarma. Máte-li prosím nějaký námět na umístění desky (nemusí to být rodný dům, může to být například škola, kterou Jiří Šlitr navštěvoval), dejte nám prosím vědět. S pozdravem Martin Bradáček, vedoucí odboru kultury a informací ÚMČ Praha … Na kamenné desce, která představuje otevřenou desku koncertního křídla, je silueta hlavy Jiřího Šlitra v typické buřince. Deska má rozměry - šíře 910 mm, výška 1280 mm, hloubka 50 mm. Váha je kolem 110 kg.

Je milé, že ausgerechnet na mě se studenecký starosta Tauchman obrátil (předtím jsem do Zálesní Lhoty vedl zájezd rychnovských seniorů a on nás tam velmi mile přijal). Mail jsem předal rychnovskému starostovi Jiřímu Roklovi, jeho třem náměstkům, vedoucímu odboru kultury a řediteli Gymnázia F. M. Pelcla. A taky starostovi Skuhrova nad Bělou Vladimíru Bukovskému – ostatně právě v této vesnici našli Šlitrovi útočiště po mnichovském diktátu..
A to je všecko na závěr, vlastně zůstává otázka: Že by jen dětská hádanka? A jaký je konec oné desky, taky nevím.

P.S. To bolí, že se nedovedeme postarat o vlastní kulturní dědictví. Na všelijaké megalomanské akce jsou miliardy, ale na tyhle věci není. Vidím to i z hudby, kdy zapomenutí čeští skladatelé jsou známí v cizině a u nás absolutně ignorovaní. U Šlitra mě ten nezájem překvapuje, protože ještě je v živé paměti mnoha lidí. TJ. Toto mně k tomu napsal v mailu Tomáš Jelinowicz, vnuk Karla Poláčka.