VLADIMÍR JUST O GRANTOVÉ KRIZI (2008)

BREVIÁŘ LŽÍ PRIMÁTORA BÉMA A RADNÍHO RICHTERA aneb
TRAKTÁT O KRABICOVÉM A NEKRABICOVÉM DIVADLE

převzato z webu www.aktualne.cz

Jsou jen dvě možnosti. Buď je pan primátor Bém naivní a v dobré víře přejímá a na veřejnosti šíří nesmysly, jimiž ho potměšile, snad aby ho zesměšnil a jednou usedl na jeho místo, zásobuje radní Milan Richter. A nebo tyto lži pan primátor spolu s radním sám vědomě prefabrikuje a šíří do světa. V každém případě je nejvyšší čas podobná matení uvést na pravou míru, dřív než se mediální tlach stane obecně akceptovanou skutečností, jíž začnou po obou činovnících přežvykovat profesionální komentátoři, o armádě anonymních internetových kibiců na webu nemluvě. (Bohužel už se to namnoze děje).

FIKTIVNÍ KLUB ELITÁŘÜ

Blud číslo jedna zní: „V Praze je 98 divadel, 427 milionů je rozděleno mezi 18 z nich a 80 zbylých se musí živit zcela samo. Žádné z nich se k protestům nepřipojilo“ (pamatujete Miloušův projev na Červeném Hrádku – „…ti náhodou neprotestovali…“?) Není prý tedy podle primátora nadále možné, aby se „elitářsky přerozdělovaly veřejné zdroje mezi pouhých osmnáct divadel z devadesáti osmi.“ (LN, 25.4.08). Bylo by seriozní, kdyby pan primátor zveřejnil, kolik z celkové sumy – třetinu, polovinu? - spolknou jím hýčkané velké scény typu Vinohradského a Karlínského divadla: („…ty náhodou také neprotestovaly…“, že). Ať ale počítám jak počítám, nevím, jak na 18 protekčních elitářů, kteří prý spolknou veškeré pražské dotace na divadlo, páni radní přišli. Mám spíš vážné podezření, že je takové z prstu vycucané hausnumero naprostým, od boku plácnutým nesmyslem – přesně v Richterově stylu. Nesmyslem asi stejně zlovolným, jako to, že každý den, kdy se Jiří Suchý probudí, najde pod postelí od magistrátu 600 000 Kč (takto záměrně lživé, diskreditující informace o umělcích vypouštěly do českého rovnostářského prostoru zatím snad jenom dva sloupy české žurnalistiky: protektorátní Vlajka a normalizační Rudé právo). Ale zpět k faktům. Upozorňuji tímto pana primátora – můžu mu ty tlusté materiály, vyrobené jeho vlastním úřadem, kdykoli poslat poštou - , že jen v letošním grantovém řízení grantovou komisí prošla a schválena byla větší či menší dotace nikoli 18, ale více než 60, slovy šedesáti regulérním divadelním subjektům (souborům z oboru činohry, loutek, pantomimy, pohybového, hudebního, alternativního či poloprofesionálního divadla). Ostatně jako každoročně. Možná bude na vině to, že pan Richter jako zemědělský inženýr a já jako teatrolog si pod pojmem „divadlo“ představujeme každý něco úplně jiného a že mají na radnici nějakou novou, převratnou definici tohoto pojmu: v tom případě prosím, aby nám ji na katedru divadelní vědy, kde pracuji, obratem poslali a obohatili tím českou teatrologii o nějaký nový, námi netušený rozměr.

Upozorňuji dále, že jen do kategorie víceletých grantů (to je ta kategorie, jíž se pan radní chtěl – naštěstí mu v tom zabránila grantová komise – pro letošek zbavit) přihlásilo 20, slovy dvacet důležitých, dosud městem podporovaných divadelních subjektů, včetně dříve transformovaných scén jako Archa a Semafor. Připočteme-li desítku zatím městem spravovaných příspěvkových divadel, z nichž osm má jít příští rok do transformace, a přidáme-li další dříve transformované scény jimž běží víceleté granty, jako Divadlo Komedie, Činoherní klub, divadla v Paláci Akropolis nebo v Roxy (NOD), pak se nám Bémův virtuální „klub elitářů“ jen v jediné oblasti víceletých grantů rozroste z osmnácti zhruba na dvojnásobek. A přidáme-li scény, dotované jednoročními granty a všechny další scény, jež magistrát každoročně podporuje – třeba formou tzv. spolupořadatelství čili partnerství (čili osobním fondem radních pro spřízněné duše mj. z komerčních divadel, ale též alpinistů, cestovek a modelek) - , pak se nám primátorův elitní klub nenažraných „samozvanců a ztroskotanců“ dokonce rozroste na více než čtyřnásobek. Toto je tedy v praxi matematika zemědělského inženýra Richtera, jíž ku škodě na své soudnosti i pověsti přebírá pan primátor.

ZASE TI ZTROSKOTANCI A SAMOZVANCI?

Blud číslo dvě: proti radnici protestují pouze divadelníci (a z nich pouze ti „privilegovaní“, co si léta zvykli na „socialistické“ pohodlí stálého přísunu peněz a „bojí se konkurence“). A je to jen jejich malá, “elitářská“, „nátlaková skupina“, která dělá “zbytečný povyk“, bojí se „dynamických změn“ a chce „zakonzervovat“ dosavadní stav. Přitom, považ lide český, úpící pod reformami, tito „privilegovaní elitáři“ pobírají z veřejného rozpočtu takové a takové peníze! To je nejen sprosté matení, to je i typické verbální haraburdí, o němž jsem se před devatenácti lety naivně domníval, že vyhynulo spolu s jeho uživateli. Mýlil jsem se, na pražské radnici bují dál! K tomu je nutné uvést dvojí: především prostý fakt, že radními Milanem Richterem a Ondřejem Pechou (Výbor pro kulturu, který rozhoduje o tzv. „partnerství“) se právem cítí být poškozeni i výtvarníci (Galérie kritiků, Galérie Futura aj.), tanečníci a hudebníci (Tanec Praha, Pražský podzim, Maratón soudobé hudby, Free jazz festival) či filmaři (Dny evropského filmu) a že právě výtvarné a multimediální projekty (MeetFactory, Kultura v Jižním městě) měly být vynulováním víceletých grantů drasticky zlikvidovány. K nahlédnutí do hloubky radniční arogance stačí však pouhý pohled na jména pod peticí Za Prahu kulturnější, kterou v rekordně krátkém čase podepsalo 15 tisíc signatářů. A přesto se k petici patnácti tisíc občanů, s níž se – ač ji měli úředně k dispozici již deset dní - narychlo seznámili, až když jim 24. 4. vážně hrozila od naštvaných Pražanů defenestrace, vedoucí magistrátní činitelé zatím staví se stejnou arogancí a dokonce i s přesně stejným slovníkem a stejnou demagogií, jako komunisté k Chartě, k Několika větám či k Petici za propuštění Václava Havla. Za „elitářskou“, „nátlakovou skupinu“, prý bez výjimky závislou na divadelních grantech, drze označují nezávislé osobnosti, jako hudebního publicistu Jiřího Černého či Pavla Klusáka, výtvarníka a spisovatele Petra Nikla, skladatele a dirigenta Marko Ivanoviče, překladatele Martina Hilského či Danu Hábovou, písničkáře Vladimíra Mertu, úřadujícího rektora AMU Miloslava Klímu a prorektora AMU Ivo Mathého, filmové režiséry Bohdana Slámu, Vladimíra Michálka, Alenu Činčerovou či Olgu Špátovou, filmového producenta Čestmíra Kopeckého, spisovatelku Terezu Boučkovou či Violu Fischerovou, spisovatele Jiřího Stránského a celého Výboru Českého centra PENklubu v čele s Jiřím Dědečkem, vedení Orchestru Státní opery, vedoucího katedry teatrologie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy Petra Christova a univerzitního profesora Tomáše Halíka, umělecké kritiky Vladimíra Karfíka, Jiřího Peňáse. Jana Folla, Věru Jirousovou či Jana Rejžka, fotografa Bohdana Holomíčka, na pražských grantech věru nezávislého Bolka Polívku a desítky dalších. Co jméno, to důkaz lživosti výroků, padajících ze stále nervóznějších magistrátních úst!

KVANTITA PŘEDEVŠÍM!

Nejde však jen o slovník, jde o způsob myšlení, mentalitu. Páni radní za pravicovou ODS si patrně vůbec neuvědomují, jak hluboce vězí v bolševickém myšlenkovém schématu: prvotní je ekonomická základna, kultura je druhotná, pouhá nadstavba („šlehačka na dortu“). Základna určuje nadstavbu, ne naopak. Nejprve kvantita – potom kvalita. Základní otázka zní: kolik má papež divizí? (J.V.Stalin). Nejdřív hmota – rozuměj „hmotný prospěch“, „výnosy“ - potom duch (morálka, právo). Nejúspěšnější je ten, kdo dosáhne největších výnosů s co nejmenšími náklady. Převedeno na divadlo: žádný experiment s nejistým koncem - vždy hra na jistotu. Žádné riziko hledání – vždy přijít k hotovému. Žádné hledání nového divadelní jazyka, žádné složité metafory - vždy doslovnost a „lidovost“. Žádný jinde nevyzkoušený text (herec, skladatel, režisér) - vždy jen prověřený, dobře prodejný artikl. Žádná složitá scénografie - výtvarný polopatismus vyjde levněji. Žádný živý orchestr, žádné velké sbory a zpěváci - vždy jen playback. A proboha žádný velký ansámbl, který po desetiletí kontinuálně zraje na náročných úkolech i protiúkolech, až se propracuje k originální poetice, ke stylu - vezmi dvě tři momentálně letící seriálové hvězdy, na každé šou jiná parta. Lidé chtějí vidět i v divadle tu svou televizi! Nejprve kultura pro lid (dříve „pro pracující“), pak

Blud číslo tři tedy zní: úspěch v divadle = počet diváků (potažmo velikost sálu). Spravedlivou plošnou dotací na vstupenky podporujeme tedy ty úspěšné, co je na tom špatného? Ti s malými sály („neúspěšní“) mají holt smůlu – a proto teď křičí a „bojí se konkurence“ (Milan Richter). Podle téhle železné logiky by tedy měl stát respektive občané (daňoví poplatníci) nejvíc dotovat televizi NOVA - má prokazatelně nejvíc diváků, je nejúspěšnější, tudíž jí přisypme, zatímco ČT 2 dostane od Richtera o to míň, oč méně má diváků. Ať se příště víc snaží! To je nejen absolutně spravedlivé, to je i průhledné a účetně čisté. Myslím, že v tomto zdánlivě neprůstřelném způsobu myšlení se kromě reziduí komunistického vulgárního materialismu zračí i fatální, až školácky mylné nepochopení základního smyslu grantů (= podpory vědy a kultury z veřejných zdrojů) kdekoli ve světě. Smyslem grantové či jakékoli jiné podpory z veřejných zdrojů nikde na světě není podporovat podnikatelskou sféru a z ní ještě „po richterovsku“ nejvíc ty nejbohatší (podle biblického: „Kdo má hodně, tomu bude přidáno, kde nemá, ten přijde i o to málo, co má“). Smyslem je přesný opak: zasahovat všude tam a pouze tam, kam „neviditelná ruka trhu“ nedosáhne, o co se jinak všemocný trh, jehož kult už devatenáctý rok pěstujeme s pravověrností nejdogmatičtějších marxistů, postarat neumí, co by bez dotací zaniklo: ve vědě, v základním výzkumu, v nekomerční kultuře a jejích menšinových žánrech atd.

MALÉ TEATROLOGICKÉ ŠKOLENÍ PRO PANA RADNÍHO

Tím, že pan primátor svěřil péči o pražskou kulturu Milanu Richterovi, těžce ji poškodil. Dokonale tím totiž naplnil pořekadlo o kozlovi zahradníkem. Od dob Milouše Jakeše jsem ve veřejném životě opravdu neviděl škodit druhého takového nešťastníka, který by se tak beze zbytku míjel se svou funkcí, který by se tak beznadějně nevyznal ve sféře jíž řídí – a který by zároveň trapnost svého počínání nebyl sto nahlédnout. Snad jenom u nás v Kocourkově může o kultuře na vrcholné úrovni rozhodovat umělecký analfabet, který – namísto aby se radoval, že mu jeho milí, vzdělaní a uměnomilovní Pražané tolik chodí do divadla (a v Praze jako všude na světě bude vždycky tolik divadel a galérií, kolik bude diváků) - stěžuje si, že je v Praze toho umění nějak moc. A je třeba tomu učinit přítrž. Hlavně je třeba plošnou dotací na vstupenku uchovat při životě, už kvůli turistům, černá divadla, komerční loutkáře, velké muzikály a arény - a čert, pardon: trh vem intelektuálská divadélka či galérie, které pan radní k životu nikdy nepotřeboval a nepotřebuje, které v životě nenavštívil a proto usoudil, že je nenavštěvuje ani nikdo jiný.

Pane radní přes kulturu, až jednou navštívíte – a já věřím, že ten čas přijde - takové Dejvické divadlo (pro Vaši orientaci, je to zhruba napůl cesty mezi „kulaťákem“ a bývalým „Internacionálem“), snad sám nahlédnete hloupost Vašeho utkvělého bludu, že proti pražskému grantovému trakaři protestují pouze „neúspěšní“, na které „nikdo nechodí“. A že Vaši oponenti chtějí jen „dotovat prázdné sály“, zatímco Vy jste objevil, že „divadlo je pro lidi“. (Ještě před devatenácti lety byste nejspíš tvrdil, že „divadlo je pro pracující“). Oznamuji Vám, že Dejvické divadlo – podobně jako Ungelt, Činoherní klub, Studio Y, Farma v Jeskyni, Buchty a loutky aj. - je úspěšné dokonce i podle Vašich měřítek: je už léta plné a vyprodané. Kdybyste do těch divadel, o nichž tvrdíte, že jsou prázdná, někdy zavítal, možná byste se divil, že pro vás v hledišti už nezbylo místo – zkuste si takto někdy „naslepo“ zajít do Ypsilonky (je to asi 200 metrů od nové budovy magistrátu), zkuste se vypravit na Udolí včel do Strašnic nebo na Proces do Komedie! Ale vraťme se pro náš závěr do Dejvic: tamní divadlo je nejen umělecky (viz prestižní ceny, festivaly atd.) ale i divácky úspěšné – a přesto se bez dotací neuživí. A budou-li tyto kráceny, zanikne. Tečka. Vaší zásluhou. Vykřičník. Podobně je na tom ostatně i sousední SEMAFOR, jemuž jste připravil svévolným krácením víceletých grantů na nulu věru pěkný dárek k 50. narozeninám…

Vězte tedy, že úspěšnost divadla (umělecká i divácká) není v jakémkoli vztahu k velikosti sálu či k počtu prodaných vstupenek. Divadlo, pane radní, opravdu nemá nic společného s Vaším oblíbeným rohlíkem, jímž jste se nechal tak snadno a lacino – jako metaforou – před časem opít. Vězte dále, že nejvýznamnější divadla šedesátých či sedmdesátých let – Semafor, Divadlo Na zábradlí či Divadlo Husa na provázku – byla divadla co do počtu míst malá, ba nejmenší, srovnatelná spíše s dnešním dejvickým, než karlínským divadlem – co do významu pro českou a evropskou kulturu znamenala ovšem víc než sto Karlínů a Kleopatra-muzikálů dohromady! Podobně i slavná Vest-pocket revue, která založila slávu divadla ve 20. století snad vůbec nejslavnějšího, vznikla opět v malém, granty na vstupenku ošizeném prostoru dnešního Divadla Na prádle. Velké inscenace, významem mnohonásobně přesahující region i zemi, vznikaly samozřejmě i v sálech větších, ba největších (Komorní divadlo, Divadlo Za branou, Národní divadlo v éře Krejči a Radoka). Nikdy však toto kvantitativní hledisko nemělo sebemenší vliv na uměleckou kvalitu produkce. A ta, nikoli velikost sálu, by měla být jediným relevantním kritériem: Vy, jak jste se několikrát vyjádřil, ji posoudit a rozlišit nedovedete. Rád Vám věřím: jak byste to poznat mohl, když jste žádné představení z 6 kontroverzních divadel nikdy nenavštívil. Nedokážete v oblasti divadla poznat – obrazně řečeno – víno krabicové od jakostní odrůdy z Bordeaux či z Velkých Žernosek. Dovolím-li si Vás dále parafrázovat, víno se přece také „vyrábí pro lidi“ , a ne „pro pár elitářů“, takže to, kterého se vypije nejvíc, je třeba plošně podporovat. A vida – přece o jakosti vína v soutěžích rozhodují a oceňují ji odborníci a degustátoři, nikoli množství vypitého moku. Kvalita, nikoli kvantita! Každý z posuzovatelů má jistě svůj subjektivní „vkus“, ale lze se nadít, že deset subjektivních odborných soudů bude blíže k objektivní pravdě, než soud jediný, notabene ten laický. Váš nebo můj. Nechte tedy i posuzování divadla (výtvarného umění, hudby a filmu) na odbornících a oháníte-li se jimi, zvlášť když Vám teče do bot, dejte konečně na jejich jednotný názor, že Váš pilíř „plošné dotace na vstupenku“ je pitomost a měl by být zrušen (viz zápis z jednání grantové komise z 31.1. 2008). A na příště jim proboha dopředu nepředepisujte, komu MUSÍ dát 50 milionů (bez ohledu na kvalitu – viz Váš nedotknutelný 1. pilíř) - a komu NESMÍ dát naopak ani korunu (např. víceletým grantům – Váš prázdný 4. pilíř). Až přestanete takto dopředu odborníkům předepisovat, koho smějí a koho nesmějí odměnit, a až si z grantové komise, z veřejnosti i z žadatelů přestanete dělat legraci tím, že vyhlásíte grantovou kategorii a v rozpočtu ji už dopředu vybavíte nulou, pak budete mít jakž takž právo alibisticky říkat: to ne já, to odborníci rozhodli. Do té doby, prosím, tuto lež nikde nešiřte. I když ji budete po goebbelsovsku opakovat stokrát, nežijeme ve III. říši a ona se, věřte mi, nestane pravdou…

Vladimír Just, teatrolog, VŠ pedagog a člen Grantové komise

4. 5. 2008

2X VLADIMÍR JUST O GRANTOVÉ KRIZI

GRANTOVÁ KOMISE NENÍ ÚSTNÍ VODA
V nesčetných rozhovorech, kterými radní Milan Richter zásobuje média (naposledy LN z 3. 5. 08) se pan radní, kdykoli mu dojdou argumenty, neustále alibisticky odvolává na „odborníky v grantové komisi“. To ne já, to „odborníci rozhodli“, „obraťte se na odborníky“, vzkazuje pan Radní nespokojeným divadlům a galériím (na ty druhé ale v rozhovorech – a nejen on - soustavně zapomíná). Tvrdí přitom, že za plošné dotace na vstupenku, mj. i za dotace pražským turistickým atrakcím (nechutný byznys zvaný „Mucha muzeum“, loutkáři z Karlovky, černá divadla – jen Ta Fantastika, vedle menšinového seriozního repertoáru, jich pro turisty odehraje cca 50 do měsíce!) nemůže on – ale odborníci, kteří prý těmto opičárnám udělili tzv. akreditaci. Jaká je skutečnost? Odborníci, na něž se pan Richter tak rád odvolává, se všichni, jako jeden muž a dvě ženy, shodli na něčem úplně opačném - chtěli totiž Richterův podpěrný pilíř turistickému byznysu od počátku zrušit: „V této grantové skupině je dle komise přidělení dotace neprůhledné a neúčelné z odborného i ekonomického hlediska. Členové komise proto grantovou skupinu č. 1 zásadně odmítají, jsou proti mechanickému přidělování grantové podpory a navrhují, aby v příštím grantovém řízení byla tato skupina zrušena.“ (všemi členy komise autorizovaný Zápis z 31.1.08).
Později chtěla GK tento absurdní pilíř – aby neohrozila nikoho z cca 700 ostatních žadatelů, netrpělivě čekajících na dotace – alespoň omezit a přesunout z ušetřených zdrojů tyto korupční peníze do potřebnějších kategorií. I to nám pan Richter hodil na hlavu – s tím, že „jeho“ pilíř je nedotknutelný, že od boku vystřelených 25% z celkové částky, tj. 50 milionů, musíme „utratit“ tak jako tak, a když někoho vyškrtneme, o to víc v tomto pilíři dostanou ostatní. Teprve potom, co se to ukázalo „politicky neprůchodné“, mávli někteří členové komise nad touto skupinou rukou – aby neohrozili proces dotací pro zbývající subjekty. A přesunuli do důležitého „pilíře“ víceletých grantů, na něž radní zapomněl, prostředky z jiných skupin. I to stálo komisi zhruba měsíční boj s radním…
Prosím tímto radního, aby lež o „odbornících“ už nikdy neopakoval. Grantová komise není ústní voda, aby si s ní pan Richter neustále vyplachoval ústa! Měl by být vlastně komisi vděčný, že za něj – proti jeho vůli - vytáhla horké kaštany z ohně. Vyhlásit pro pražskou kulturu nejdůležitější kategorii víceletých grantů, nechat do ní přihlásit více než tři desítky žadatelů a dopředu nevybavit tuto kategorii ani jedinou korunou, to totiž i v obchodním světě zavání záměrným klamáním veřejnosti, a na to jsou paragrafy. Možná je petice, v níž přes 15 tisíc lidí požaduje Richterovo odvolání, ještě příliš mírná: radní Richter není z hlediska oklamaných žadatelů zralý jen na odvolání, nýbrž i na trestní oznámení.

Vladimír Just,
Člen Grantové komise

Vladimír Just
(foto Hynek Glos)

LITERÁRKY SPOJENCEM RADNIČNÍ ODS?
(Fakta a mystifikace o jedné demonstraci)
Všechno jsem čekal, ale tohle ne: že tak nečekaného spojence najde radní Milan Richter v mých oblíbených Literárkách. Jak jinak než fakticky podanou ruku tonoucímu z nejpřekvapivějších míst si mám vysvětlit zavilý a místy prokazatelně nepravdivý článek Romana Sikory Ztělesněná bezmocnost (Pražská divadla sklízejí odměnu za svou mnohaletou politickou sterilnost a konformitu…) v LtN č. 18/08? Sám pan radní Richter by to lépe než Sikora nenapsal! Jak jinak, než účinnou podporu nejmilitantnější bašty ODS, „opozičně-smluvně“ uhnízděné na pražské radnici, si mám vysvětlit formulaci, že „při míře amatérismu, jakou divadelníci při organizaci demonstrace prokázali, si skutečně žádnou podporu nezaslouží…“, neboť je to jen „spolek úctyhodných a usedlých měšťanů“ (kde jinde než ve městě se hraje divadlo? pan Sikora snad žije na vesnici?), kteří se „vznešeně přišli domáhat svých práv ´na přirozenou státní podporu“? Přesně takto divadelníky – jindy zase filmaře a ještě jindy občanské iniciativy – ironizuje a peskuje pan profesor Václav Klaus. I dál se úvaha vine v klasicky „ódeesovém“ myšlenkovém schématu: „Za co by pak divadelníci vlastně měli od města peníze dostávat? Když se ani neobtěžují strhnout na svou stranu širší veřejnost...?“ Závěr: „Radní Richter by byl blázen, kdyby po tak mizerně odvedeném špektáklu odstoupil.“ Takže, milý čtenáři, to ne radní Richter, to ne radní Pecha, Kněžínek, Stádník, Bednář a spol., to sami divadelníci si za všechno můžou sami. Přinejmenším svou „bezideovostí“ a malou „politickou angažovaností.“ (Tady na mě dýchl pro změnu slovník minulého režimu, který ovšem bezděky sám používá i Sikorou chráněný radní. I míra nepravdy, uložená v té větě, dosahuje hodnot populární Richterovy stupnice: tvrzení, že se pražská divadla nevyjadřují k politice, může napsat buď notorický lhář a nebo někdo, kdo v posledních 5 letech nikdy nebyl ani Na zábradlí, ani v Arše, ani v Alfrédu ve dvoře, ani v Dlouhé, ani v Rokoku, ani v La Fabrice, ani v Kolowratu – obávám se, že v případě divadelníka Sikory druhý případ je málo pravděpodobný).
Jako účastník téže demonstrace, na níž – možná? – byl i pan Sikora, cítím povinnost čtenáři LtN, který v inkriminovanou dobu na Mariánském náměstí nebyl, vyvrátit alespoň ty nejhrubší mystifikace. Ad 1) Nejde v žádném případě jen o „divadelníky“, jak mate čtenáře Sikora. x) Shromáždění iniciovali, na shromáždění mluvili i petici Za Prahu kulturní iniciovali a následně podepsali zástupci celé kulturní obce, kteří se právem cítí být grantovou politikou pražského magistrátu poškozeni (nekomerční galérie od Futury až po Galérii kritiků, filmaři – viz cílenou radniční likvidaci Dnů evropského filmu plus následné podpisy významných režisérů od Vladimíra Michálka či Bohdana Slámy až po Alenu Činčerovou, Olgu Špátovou či filmového producenta Čestmíra Kopeckého, spisovatelé – celý Výbor Českého centra PEN-klubu v čle s Jiřím Dědečkem, hudebníci – viz vedení Orchestru Státní opery, skladatel dirigent Marko Ivanovič, hudební publicisté Jiří Černý, Pavel Klusák či Jan Rejžek, rektoři a prorektoři AMU atd.atd.). Ve skupině víceletých grantů, kterou radní Richter vyhlásil a pak do ní nepřidělil ani korunu, ostatně figurují více než „klasická“ divadla multimediální projekty typu Kulturní Jižní město, MeetFactory, Alfréd ve dvoře, Ponec, Archa, Tanec Praha aj.
Ad 2) Druhou mystifikací je samotné líčení průběhu demonstrace. Jako největší a jediný argument proti ní Sikora neustále opakuje, že její „diletantští“ organizátoři měli mizerné ozvučení a „kreativně“ či „komediantsky“ neovládli prostor náměstí, zatímco se špatně skrývaným, místy ovšem i nepokrytým obdivem vzhlíží k profesionalitě jejich protivníků (řiditelné vzducholodě a další vymoženosti „Kratochvílova“ tábora). Záměrně přitom zamlčuje fakt, že organizátoři – zejména díky pohotovosti moderátora Miroslava Táborského – dokázali i tento fakt vzít do hry a pohotově jej využít pro svou argumentaci („tady názorně vidíte, že neziskový sektor nemá prostředky na řiditelné vzducholodě, francouzská vína a chlebíčky“ atd.). Právě „chudoba“ technických prostředků byla semioticky mnohem výmluvnější znakem smyslu celé akce než „dokonalé“ transparenty profesionálně najatých nosičů názorů „komerční“ sféry, kteří – jak jsem se osobně přesvědčil – vůbec netušili, proč a co nad hlavami nesou.
Ad 3) Neprofesionalita článku je i v tom, že autor se a) buď nezúčastnil nebo b) opět čtenáři záměrně zamlčel druhou, možná podstatnější část demonstrace. Totiž naprostou argumentační a názorovou převahu organizátorů demonstrace, jakou projevili uvnitř magistrátu, který k vyděšení činovníků obsadili takřka způsobem „přímé revoluční akce“: zde měli nejen početní převahu, ale dokázali i v pohotových reakcích na mikrofon postupně vyvracet jednu Richterovu lež za druhou (mj. ukázali skandální fakt, že petici, o níž mají jednat a hlasovat, radní v drtivé většině vůbec neznají, ač byla dodána na magistrát už před 10 dny – a na příkaz primátora ji urychleně a zmatečně teprve na místě množili a rozdávali: výmluvnější a na místě zveřejněný doklad profesionality práce magistrátu snad ani neexistuje). Jelikož se blíží volby, zmiňme na tomto místě a dobře si zapamatujme jména čtyř osamělých magistrátních bojovníků ze dvou menších stran (Evropští demokraté a Zelení), kteří nejenže petici znali, ale měli odvahu proti svým předem dohodnutým opozičně-smluvním kolegům se za ní kvalifikovaně postavit (Rišlinková, Kolínská, Jech, Witzany). Zejména v souvislosti s podporou petice Jiřím Paroubkem se jako stále trapnější fakt ukazuje postoj sociálně demokratických zastupitelů, buď nepokrytě podporujících nebo zarytě mlčících k aroganci kolegy Richtera.
Ad 4) Fakt, že petici Za Prahu kulturní podpořilo už přes 16 tisíc Pražanů – a každým dnem podpora po stovkách a tisících narůstá – už sám o sobě dostatečně výmluvně svědčí o „pravdivosti“ Sýkorova tvrzení, že její organizátoři „neobtěžují strhnout na svou stranu širší veřejnost“.
Prosím tímto Literární noviny, aby až budou referovat o chystané akci 29. května 2008 u ND, která má být pokračováním demonstrace na Mariánském náměstí, psaly tentokrát pravdu a nic než pravdu, k tomu nám dopomáhej Dionýsos.
x) O tom podrobněji viz Breviář lží primátora Béma a radního Richtera aneb O divadlech krabicových a nekrabicových

Vladimír Just,
VŠ pedagog, teatrolog a člen Grantové komise MHMP

GRANTOVÍ KARDINÁLOVÉ

(Další zpráva o tom, jak opít radního rohlíkem)

Zdánlivě má celá grantová „kauza“, jíž v médiích už někdy před rokem rozpoutalo divadlo Ta Fantastika, racionální jádro: nerovné podmínky soutěže, zvýhodnění konkurence. Odtud i později stažená žaloba u Evropského soudu. Zopakujme si výchozí argumentaci: jsou-li v jednom městě dva pekaři a nabízejí rohlíky, nelze jednoho zvýhodnit dotacemi a druhému nedat nic.Tato fascinace rohlíkem učarovala tehdy Petru Kratochvílovi: ten měl zajisté právo zásobovat média zábavnými nesmysly, zvláště, když si to zaplatil inzerátem. Koneckonců kromě „rohlíků“ (rozuměj černé divadlo pro cizince) dělá i kvalitní „pekařský nadstandard“ (rozuměj činoherní a muzikálové „bonusy“). Horší je, když rohlík jako umělecké kritérium přijme nejvyšší pražský radní pro kulturu (nikoli pro pekařství) Milan Richter. Ten totiž, na rozdíl od právem či neprávem ukřivděných divadelních pekařů, nemůže přehlížet maličkost: divadlo (galérie, koncertní síně) nejsou rohlíky. Uměleckou (vědeckou) hodnotu nikdy neurčoval a neurčuje trh. Pro udělování dotací na pečení rohlíků netřeba grantových či jiných komisí, pro kulturu (vědu) žel ano: podpora projektů z veřejných zdrojů v civilizovaných zemích proto zasahuje - tam, kam nedosáhne trh. Dotovat díla s masovou odezvou znamená v době vysokorychlostní komunikace vynalézat český trakař: jde o popření samotného smyslu grantů. (Ničím jiným dotace dle počtu prodaných vstupenek není: nejvíce bychom se měli všichni podle trakaře a´la Richter skládat na TV Nova – má přece nejvíc diváků; ČT 2 nebo ČT 24 ať se příště víc snaží, nebo ať jdou k čertu; nejspravedlivější nárok na dotace má přece Karel Gott – a ne třeba Panochovo kvarteto, Kameňák 5 – a ne nový film Jana Švankmajera!). Ale i kdybychom připustili toto rohlíkové myšlení a pominuli, že v názoru na srozumitelné „umění pro lid“ se „pravicový“ Richterův postoj podezřele shoduje s názory takového N. S. Chruščova, jeho neudržitelnost lze prokázat i v rovině pekařské metafory.

V jedné a téže ulici je supermarket, jehož billboardy svítí po celém městě a reklamy září z magazínů - a zastrčené pekařství s minikavárničkou, kde je možné si k voňavému, teplému domácímu rohlíku dát i nekelímkové kafe. V tom prvním je anonymní, 4x „alternovaná“ obsluha v zaměnitelných firemních kostýmech, v tom druhém neopakovatelný strejc s čilou vnučkou, čtou se tam kulturní časopisy a scházejí se u kafe umělci: majitelé malého neanonymního pekařství jsou kdykoli ochotni vyprávět vám o rodinném tajemství výroby domácího pečiva ze speciální, na kameni mleté mouky či o obřadu vaření kávy v džezvě. Jelikož máme osvícené radní, usilující o zachování kulturní rozmanitosti, nikoli zaměnitelné uniformity města, ti dotacemi zvýhodní rukodělnou pekárnu s nadstandardními službami a ne nadnárodní korporaci. To, zda je to spravedlivé, ponechávám na čtenáři.

Potíž je ale v tom, že uměleckou hodnotu díla nemohou posuzovat sebeosvícenější radní. Vždy jde o soud subjektivní. Lze se však nadít, že 12 subjektů = odborníků vynese verdikt 12 x objektivnější, než posoudí-li umění politici: z těch stejně politickou odpovědnost při finálním schvalování veškerého rozdělování peněz nikdo nesejme. Na pražském magistrátu však zkraje tohoto roku usoudili, že rady odborníků, přestože se na nich shodne třeba všech 12 v grantové komisi, jsou k ničemu. Je třeba je zamknout jako sbor kardinálů, volících papeže, do „konkláve“ - rozuměj uzavřené místnosti, a držet je pod zámkem tak dlouho, dokud z nich nevypadne to, co chtějí radní: mechanické rozdělení peněz do předem, bez znalosti projektů vytvořených administrativních šuplíků. Z toho zejména ten šuplík první, Richterův (plošná dotace: bohatým přidáme, chudým vezmeme) je svatý a nedotknutelný. A do posledního (víceleté granty) nesmí dát „svobodní kardinálové“ nic. Taková je vůle boží, totiž konklávní, totiž radní. Tento byrokratický přístup a ignorance k odborníkům je první systémová vada. Druhou je přežívající pokoutní, neveřejné rozdělování veřejných peněz tzv. „spolupořadatelstvím“, jež se občas maskuje jako „běžná koprodukce“ a prý nepatří do skloňovaného pravidla de minimis. Samozřejmě že patří, a že se tu „koprodukuje“ nikoli se soukromými, ale veřejnými penězi! Touto pokoutní cestou se však pravidelně dostávaly a dostávají k penězům mj. i spřátelené modelingové a cestovní agentury, festivaly alpinismu, večery se sombréry a podobné. Že nejsou na radnici peníze ani na zdravotnictví, dopravu či kanalizaci (zvláště milovaný obor pana radního pro kulturu) a že všichni musí šetřit, i kultura? A co osm milionů z veřejných peněz, vyhozených na kýčovitý klip, v němž vlněním boků odrazují kulturymilovné turisty od návštěvy Prahy modelky Kuchařová a Němcová? A co desítky milionů, dosud vyhozené na kolosální „nonsens bez konsensu“ zvaný Olympiáda v Praze? Tyto příklady jsou opravdu „za všechny peníze“. Třetím a možná největším manažerským pochybením, na nějž doplácí už i Pražské jaro, je to, že ještě celý první květnový týden nedostal nikdo z žadatelů o jakoukoli formu dotace v Praze ani korunu! Grantová komise svůj verdikt – kde v zájmu urychlení procesu respektovala často i problematické podmínky radních stran nedotknutelných pilířů - odevzdala už 11. února. Schválen byl až v březnu (sic!). Máme pomalu půlku května – a peníze pořád někde váznou. Divadla, koncertní tělesa, galérie jsou nuceny se stále více zadlužovat. Kde to vázne, páni radní? Dovedete si představit ten povyk, že by někdo vám blokoval 5 měsíců vaše, zajisté poctivě vydělané, peníze?

Nastal čas, aby nejen pan radní, ale i ti, kdo Jakeše pražské kultury do funkce, na níž zjevně nestačí, instalovali a kdo jej dodnes politicky podporují, přestali kultuře škodit.Všemi zmíněnými likvidačními kroky pan radní a jeho spolupracovníci dokázali, že na svou funkci nestačí, a měli by se věnovat řízení jiného než kulturního rezortu: třeba kanalizaci. Nebo pekárnám.

(Psáno na podzim 2007, aktualizováno v květnu 2008)