POVÍDÁNÍ U KÁVY S JIŘÍM SUCHÝM (2006, Dialog)

Domink Hrodek, duben / květen 2006

„Jsem optimista…a divadlo budu dělat dokud mne nohy do něj donesou…a možná i potom se tam nechám odvést,“ říká o sobě Jiří Suchý (1931), herec, zpěvák, textař, režisér, dramatik, výtvarník a ředitel divadla Semafor. Sešli jsme se v jeho divadle Semafor a šli si povídat do nedaleké kavárny. Pan Suchý vyprávěl o dětské touze být klaunem a komikem, o zálibě v groteskách, klaunech, anglickém humoru a americké hudbě. A jak že se dostal k divadlu…? Přečtěte si náš rozhovor.

foto: Dominik Hrodek

Dominik Hrodek: Náš rozhovor je pro časopis, který se jmenuje Revue DIALOG a vlastně Vaše celoživotní činění je také o dialogu, ať už je to o dialogu mezi Vámi na podiu a divákem v hledišti nebo o dialogu s partnerem na jevišti. V podstatě jste vždy působil s někým ve dvojici, Suchý – Šlitr, Suchý – Molavcová apod., neměl jste někdy nutkání být více solitérem?

Jiří Suchý: Několikrát jsem už do toho byl vhozen. S Jiřím Šlitrem jsme hrávali téměř každý den a jednou jsme si řekli, že když si to rozdělíme, budeme hrát každý svůj program, tak sice budeme většinou spolu, ale také tím získáme více večerů volných, protože bude hrát ten druhý. Osamostatnil jsem se, ale ne tak úplně docela, protože nakonec ten druhý byl stejně přítomen. Třeba jsme si ze sebe navzájem dělali legraci, i když tam ten druhý nebyl. Ve tvorbě jsme také byli stále spolu, já psal texty a on psal muziku. Partnerství stejně ve vzduchu takříkajíc viselo. Ale kolikrát jsem potom sám hrál třeba Sladký život blázna Vincka, když umřel. A nyní si chystám dokonce program s názvem A já sám, vždycky sám. Ten měl premiéru koncem května. Je to z praktických důvodů, neboť Jitka Molavcová, má i povinnosti mimo Semafor, je externistka, a divadlo hrát musí. Tak to řeším svým vlastním programem.

V úvodu jsem vyjmenoval všechny Vaše činnosti, kterých je požehnaně a všem se aktivně věnujete. Říkal jste mi, že připravujete tři nová představení, dalo nám práci, abychom si našli společný čas, působíte dojmem workholika…

Ano, máte pravdu, přiznávám se, bohužel jsem těžkej workholik a je to trochu prokletí, kterého se snažím zbavit. Toužím po tom, abych odpočíval a nic nedělal. Když tu šanci mám, třeba v létě, tak to nevydržím déle než jeden den. Pak musím zase začít něco dělat. (usmívá se)

Kde berete energii? Nebylo pohodlnější pracovat v zaběhnuté partnerské dvojici?

Já vám nevím. Bývám často velice unaven a za bílého dne musím někdy na půl hodiny tvrdě usnout, abych byl zase fit. A k dvojici? Šlitr psal hudbu, dnes si píši hudbu většinou sám. I když poslední inscenaci dělal Přemysl Rut, což není úplně výjimkou. Před několika lety nám dělal vynikající hudbu k Pokušení svatého Antonína Vladimír Franz. Za ní jsme dokonce dostali Cenu Divadelních novin.

Když se vrátím do dávné minulosti, tak Šlitr psal hudbu a do libreta zasahoval jen minimálně. Podobně Jitka přichází s drobnými nápady, především obohacuje svoji roli, což dělal Šlitr také, takže se vlastně ani tolik nezměnilo.

V posledních dvaceti letech jste začínali v Semaforu často znovu… nechtěl jste s tím už praštit a vzdát to?

Já hrozně rád začínám. Když všechno už jede, tak se mi to zdá příliš pohodlné. Považuji začátky za dobrodružství, musím vyzrát na situaci, musím si vymyslet, co a jak podniknout. Když nám voda vzala divadlo, tak třetí den na to jsem psal naší popovodňovou revue, To nám to pěkně začíná se jmenovala, která byla u diváků velice úspěšná. Stoupající voda mne tehdy velice inspirovala.

Co stálo u kořenů Vaší inspirace když jste začínal?

Od svých čtrnácti let jsem chtěl být komikem. Nejprve jsem sice chtěl být chemikem (usmívá se), chemie mne hrozně přitahovala, ale pak… Tři lidi za to mohou: Zaprvé britský komik George Formby, který mne velice oslovil, a pak čeští komici Voskovec a Werich. Tito tři otočili můj život úplně někam jinam. Pak jsem chtěl jeden čas jít ke kreslenému filmu, ale to už jsem volil prakticky. Nemohl jsem přeci po měšťance nastoupit dráhu komika!

Nevzali mne ke kreslenému filmu, šel jsem tedy do reklamních ateliérů, jako jakýsi učeň či elév, protože jsem tehdy vlastně nic neuměl. Něco mne naučili a já jim za to hodil pro svačiny. (směje se) To byla moje univerzita, co se týká výtvarné práce. Divadlo jsem se začal učit sám…

Co bylo prvním Vaším divadlem?

Když jsem byl hned po válce u skautů, tak jsem založil Optimistickou scénu, jak jsem to pojmenoval. No, katastrofa! (směje se) Napsal jsem hru Osmička, která vycházela ze skautského desatera, konkrétně z osmého bodu, který říká, že skaut je veselé mysli. Nic jsme tehdy neuměli a bylo to ryze diletantské. Také to záhy zkrachovalo. Ale lze to počítat jako první krůčky. Měli jsme ale vlastní razítko, což byl první počin, který jsem tam udělal.

Měl jste v rodině někoho, kdo hrál amatérské divadlo?

Tatínek byl fanatikem přes loutky. Jeho divadlo, které pracovalo pro ministerstvo dopravy se jmenovalo Modrá trojka a hrálo na Wilsoňáku cestujícím v čekárně. A taky občas přímo ve vlaku – mělo svůj divadelní vagon.

Mám dojem, že máte blízko také ke kabaretům?

Máte pravdu, že všechny tyto věci mne hrozně přitahovaly a musel jsem se s nimi nějak vyrovnávat... Jistě, kabaret. Vždyť kupříkladu náš Jonáš a tingltangl nebo Jonáš a doktor Matrace byl postaven na kabaretních číslech. Pak kupříkladu u hry Jonáš dejme tomu v úterý, už s Jitkou Molavcovou, jsem hrál starého kabaretiéra, který si neustále vzpomíná a přehrává své hospodyni, co bylo tenkrát, když byl slavném. A ona je jediná, která tomu věří.

Takže nejen Voskovec a Werich, ale také Montmartre s Josefem Waltnerem?

Ano, velice mne zaujala třeba Černá kočka, kabaret Chat Noir, ale musím říci, že Francie byla pro mne zajímavá, ale raději jsem měl anglický humor, tu tradici anglického music hall a potom pochopitelně americké grotesky. To mi bylo bližší než románská poetika humoru.

Někde jsem zaslechl, že jste o sobě řekl, že jste anglofil…

Co se týká humoru jako žánru, tak mi připadá nám, jako české mentalitě, nejbližší. Dnes jsem se zrovna bavil s Jitkou Molavcovou o humoru a shodli jsme se na tom, že je nám ten anglický humor nejbližší. Humor, jaký je prezentován mimo jiné v seriálu Jistě pane ministře

Jak moc Vás ovlivnili staré americké grotesky? Měl jste raději kupříkladu Bustera Keatona, Harolda Lloyda, Charlieho Chaplina nebo dvojici Laurela a Hardyho?

Všechny jmenované jsem přímo zbožňoval. Laurela a Hardyho jsem znal nejdříve, jako dítě. Když mi bylo pět let, chodil jsem na ně a miloval je. Líbilo se mi, že to byli dva dospělí, kteří byli pitomější ještě více než všechny děti. Rozbíjeli všechno, padali do vody….miloval jsem je. Až později, když jsem začal v branži dělat, zjistil jsem, že to byli geniální klauni s pečlivě vystavěnými dvěma charaktery, s nimiž nemuseli potom už celý život hnout. V začátcích činnosti se vytříbili a usadili v určité poloze, přes lehkou slaboduchost prvních filmů, ale pak si našli přesné charaktery postav. Dodnes narážíme na jejich jména. Geniálním byl pochopitelně Chaplin, poněvadž ten udělal jeden důležitý objev, kterého se snažím držet i já, a to, že i do největší srandy dokázal vložit krůpěj melancholie, smutku. Ta polarita je ohromná a ohromně to funguje. Také díky tomu je považován za filozofujícího klauna.

Chaplin je trochu intelektuálnější záležitost…

Nebo si vezměte Bustera Keatona. Tam je geniálnost v gagu, který je až matematicky vypočítaný. Každý měl něco…Harold Lloyd nebo Lupino Lane, který byl za mých mladých let u nás velice známý, přestože v ostatním světě, vyjma Anglie, se o něm takřka nevědělo.. Díky Myrtilovi Frídovi, šéfovi Filmového archivu se jeho filmy u nás hrály. Chodili jsme na ně například do Technického muzea… Všechno to byli moji miláčci.

Vzpomínám si, že jsem jako malý chodil hltat grotesky do kina v pasáži Valdek. Dnes už o grotesku téměř nezakopnete, čím si to vysvětlujete?

On se ten humor grotesek už asi trochu přežil. Dnes se na ně koukám také trochu více s nostalgií, než že by mne to rozřehtalo. Ale…Jsme zase u toho Chaplina. Je tomu dva roky, co vyšel komplet jeho filmů. Když jsem se to dozvěděl, tak jsem si říkal, že si udělám pěkné vánoce, ale nikde jsem to nesehnal, protože to bylo okamžitě rozebrané. Podařilo se mi komplet získat až později. Vidíte, že do dneška se to prodává. Jeho celovečerní filmy typu Diktátora jsou již klasikou…

Chaplinovy filmy vycházejí z tehdejší politicko-společenskou situace, jsou více společensky promyšleny, což je asi rozdíl od Laurela a Hardyho. Některé grotesky byly hodně spojeny s americkými reáliemi nebo dokonce divokým západem, četl jste také rodokapsy?

AAbych řekl pravdu, tak ne, přestože si vzpomínám, že za mých mladých let byly hojně čteny. Mě cowboyky ani ve filmu nijak příliš neoslovovaly a zkrátka nepřitahovaly. Pochopitelně několika filmů si velice cením – Sedm statečných, Dostavník nebo V pravé poledne… to patřilo ke kulturní výbavě všech. Jednou do roka jsem se připletl k nějakému westernu, na- rozdíl od muzikálu, který jsem chtěl vidět, a do dneška chci vidět, každý. Komiky také sleduji všechny.

Vrátíme-li se k divadlu v padesátých letech Váš přínos v diavadelnictví bezpochyby spočíval v setkávání se, v dialogu s publikem, což bylo v padesátých letech novum a možná i trochu vzpoura, nebo jste to tak necítili?

My jsme zásadně, a snažíme se o to do dneška, odbourali tu čtvrtou stěnu, která v klasickém dramatu odděluje drama od publika. Publikum už nemáme jen jako přihlížející prvek, chceme aby bylo účastníkem. Dneska jsme zrovna zkoušeli jednu hru, v níž já hraji krejčího a potřebuji rychle schovat nůžky, protože jsem přesvědčen, že bytost, která se mnou stojí na jevišti mě s nimi má zapíchnout, tak je šoupnu divákovi v první řadě, aby mi je schoval…Tento kontakt s diváky mám rád. Nemám naopak rád, když holky sedají divákům na klín a jiné vlezlosti. Drobný kontakt je naopak příjemný.

Přispěl k jisté neformálností také fakt, že Vás limitoval prostor, v němž jste hráli, takže i kapela musela být na pódiu? Mám dojem, že jste ji často zapojovali do hry?

Ano, museli jsme využívat prostoru jak jen to šlo. V novém divadle máme sice orchestřiště, ale je tak malé, že se tam nic nevejde, z čehož jsme zklamaní, orchestr tak obvykle hraje opět na jevišti. Naštěstí tam je prostoru dost a dá se to zvládnout. A pak, některé hry jsou na playback a nikdo kapelu kupodivu nepostrádá.

Padesátá léta byly komplikovanou dobou, předpokládám, že jste se svým repertoárem v Redutě, následně v divadle a zálibou v anglosaské kultuře měli s oficiálními orgány problémy. Jak moc to bylo těžké překonávat?

Měli jsme nesmírně těžké problémy, začínali jsme na konci padesátých let a problémy se táhly až do šedesátých, nemluvě potom o letech normalizačních. Ale díky Chruščovovi se situace počala uvolňovat a v polovině šedesátých let jsme tady měli načas relativně svobodný pohyb. Přesto jsme museli vědět, co si můžeme dovolit a co ne, ale nebyli jsme už nepohodlní. V sedmdesátým roce to opět dopadlo…

Podepsal jste Dva tisíce slov, čímž jste si asi situaci dost zkomplikoval…

Určitě. A ještě větší problémy nastaly, když jsem ten podpis odmítl odvolat. Nebylo to snadné rozhodnutí – nevěděl jsem, co mi to přinese. Přineslo mi to zákaz činnosti v rozhlase, v televizi, ve filmu, stornování knih připravených k vydání, rovněž tak několika LP desek, i když tam se přece jen podařilo sem tram něco vydat.

Jaká byla tou dobou atmosféra v divadle, kde hrálo více souborů?

Střídali jsme se tam se Šimkem, kterého jsem tam ve dvojici s Grossmannem pozval sám, abychom si trochu ulevili.Už jsme byli unavení z každodenního hraní. Avšak pak tam vznikla taková situace spojená se snahou, aby v Semaforu vystupovalo více skupin. Jednak pohostinsky tam začala Naďa Urbánková dělat nepříliš úspěšné představení Lola Blau, které brzy skončilo. Pepovi Dvořákovi tam založili extra skupinu za to, že vzal do party několik prominentních osob. Najednou, kdo si chtěl v divadle založit svojí skupinu byl vítán, každá nová skupina totiž mi ubírala hrací dny a tak jsem byl vlastně vytlačován, a ne zakázán. Od přímého zákazu mě uchránila značná popularita mého Semaforu.

Mezi rokem 1952 až 54 jste byl na vojně, kde jste také začal poprvé zpívat. Oni Vás nechali v tehdejší lidovědemokratické armádě zpívat Vaše „songy“?

Poprvé jsem začal u skautů, ale je pravda, že intenzivněji to začalo na vojně. Když byl nějaký večírek v armádním posádkovém domě ve Slaným, mohl tam vystoupit každý, kdo něco uměl. S kamarádem Bartošem jsme občas nacvičili nějaké písničky. Jednou jsme taky vystupovali v rámci družby se svazačkami z Knovíze.

Neméně zajímavě na mne zapůsobily historky, které jste o Vašich začátcích vyprávěl v rámci semafóráckého pořadu o Akord Clubu…

Myslíte vyprávění o tom, jak jsem na štábu 5.mechanizované divize poslouchal Radio Luxemburg? To víte, doba to byla docela zvláštní. Nejdřív jsem se ostýchal a neustále koukal na to velké rádio, u kterého jsem seděl, ale pak jsem se rozhodl jednat. Podal jsem jim to politicky, musíme přeci vědět, čím masírují hlavy nepřátelským armádám. Všichni si na to tak nějak zvykli.

Byla to doba kdy zemřel Stalin a krátce na to i Gottwald, zobrazilo se to tehdy nějak v armádě?

VV armádě myslím nikoliv. Ono se to vlastně ani příliš nejdřív nezobrazilo v kulturní veřejnosti. Obleva začala až v roce dvaašedesát, což je o deset let později.

Zakládal jste s Ivanem Vyskočilem Divadlo na zábradlí, kde jste divadelně provedli Kdyby tisíc klarinetů, na její námět byl později natočen úspěšný film… Byli tam Vaše reminiscence z vojny? Jste pacifista?

Napsal jsem hru na základě nápadu, který byl využit pro film, ten se však hodně liší od hry, do níž si Ivan Vyskočil napsal výtečné monology. Doba mého vojákování se ve hře zobrazila minimálně, spíše nevědomě. Co se armády týče, nejsem antimilitarista nebo pacifista. Když jsem byl na štábu zajímala mne vojenská technika. Letadla, pontonové mosty, tanky…bavil jsem se tím. Vždyť také dneska sbírám vojenské přilby.

Jste vášnivý sběratel ledačehos, což je o Vás známo, ale proč jste se rozhodl sbírat zrovna vojenské přilby?

Mám jich okolo sto dvaceti. Mnohdy se tomu lidi diví. Říkají mi, že jsem napsal Tulián, Kdyby tisíc klarinetů… a teď najednou přilby. Zaprvé, z přilby se nestřílí, ta naopak chrání lidské životy! Není to nic útočného. A každá v mé sbírce má jiný tvar, ve kterém se často zobrazuje mentalita toho kterého národa. Strohá německá je příkladně trochu hranatá. Nebo srovnáte-li sovětskou a americkou, mají podobný střih, jen americká je maličko menší, leží více na hlavě a je elegantnější než přilba sovětská. U československé, říkalo se jí vajíčko nebo hříbek se zase zobrazují třicátá funkcionalistická léta, léta jednoduchosti designu.

Když jste založili Semafor koncem padesátých let, neměli jste trochu strach postavit repertoár na jednooktávovém zpěvu Jiřího Šlitra, zdánlivé jednoduchosti textů, které se mohly zdát příliš zábavné či revoluční? Ještě k tomu jste tam působili vlastně s amatéry, nebyl to trochu risk?

Risk? Dnes bych asi řekl, že ano. Ale my jsme si s tím tehdy nedělali starosti, prostě jsme chtěli hrát. Už z Reduty jsme měli vyzkoušené, že naše jinakost na lidi platí a mají ji rádi, takže jsme neuvažovali, jestli na to budeme stačit.

V Semaforu jste přijímali amatérské herce a neškolené zpěváky a sami jste byli se Šlitrem neškolení hudebníci. Hudební esa tehdejší doby začínala ve skromných poměrech divadla Semafor, uveďme jména jako Waldemar Matuška, Karel Gott, Eva Pilarová, Hana Hegerová a další. Z nich se potom staly hvězdy první velikosti, na rozdíl od situace, která panovala v Anglii či Spojených státech, kde hvězdy vznikaly pomocí médií, jak je to možné?

Semafor se stal oblíbenou divadelní scénou s písničkami a atmosférou, kterou lidi potřebovali. To dopomohlo k oblibě i zpěvákům. Na okraj musím podotknout, že kdykoliv se mluví o hvězdách, které vznikly v amatérském Semaforu, tak se vzpomíná právě na Matušku, Gotta, Pilarovou, Hegerovou, Urbánkovou a nevím koho ještě, ale dodneška se u nás líhnou talenty. Začínali zde Machálková, Matuš nebo kupříkladu Anna K...

Dobře, současný Semafor. Nemáte snahu vracet se zpět k malým formám, které daly divadlu jméno?

Ano, hned po převratu, když jsme se rozešli se Šimkem a s Dvořákem, jsem si řek‘, že se vrátíme ke kořenům, přimkneme se k původní poetice. Říkal jsem si: Ať ten Semafor není divadlem, jako každé jiné. Chtěl jsem udržet náš standard daný v šedesátých letech. Vrátili jsme se k původní myšlence, přestože je to někdy hodně klopotné. Vezmete-li si divadlo poezie – když jsme s ním začínali tehdy v roce 1958, hráli jsme Divadlo zázraků, o které nebyl příliš zájem a představení mělo myslím jen dvě reprízy. Upustili jsme od něj. Když jsem to teď chtěl oživit, udělal jsem literární kabaret, který se jmenoval ...nikoho nezabije. Avšak včera jsme měli derniéru, protože o poezii je malý zájem, byť jsme ji dělali s humorem a písničkami. Asi se lekli toho slova.

Mám dojem, že literární večery nebo večery s poezií jsou především u našich sousedů v Německu nebo Rakousku doslova v módě. Všelijaká čtení jsou hojně navštěvována. Čím si vysvětlujete, že nebyl u literárního kabaretu dostatečný zájem a úspěch?

Lapidárně řečeno, zhrubnutím této společnosti. Možná to má ještě další příčinu a to tím, že v Praze jsou místa, kam se chodí právě na takovéto večery, jmenujme třeba Violu. která A od nás se nic takového nečeká.

Jaké je současné publikum Semaforu a jak jste na tom s publikem po stránce kvantitativní?

Když bylo po povodni a cestovali jsme po divadlech, měli jsme jedenáct adres, na nichž jsme vystupovali, tak nám velmi velmi začala klesat návštěvnost.

Ale vraťme se zpět. První rok to šlo, druhý byl slabší a třetí rok to vázlo. Lidi měli komplikace nás vůbec najít a sehnat lístky. Jednou nás našli v Kobylisích, jednou na Solidaritě, což bylo neudržitelné. Člověk dá logicky přednost divadlu, o kterém ví, kde ho najde.

Druhou věcí je, že naše představení byla laděna vždy pro lidové publikum, snažili jsme se bavit. A já si všiml, že divadla, která hrají vážné kusy z klasického repertoáru mají plno. Vydedukoval jsem si, že lidové publikum se spíše nechá bavit televizními baviči, a o divadlo nestojí. Proto jsme připravili poetický večer ...nikoho nezabije, ale s tím jsme příliš neuspěli. Pak, když jsme ale začali hrát v Dejvicích, uvědomil jsem si, že jsem zapomněl na jednu poměrně velmi silnou vrstvu publika, a to na diváka, který není intelektuál, který se nezajímá o to jak je divadlo zrežírované, jaké podávají herci výkony, ale který odmítá hrubou zábavu a chce se bavit vkusně a inteligentně. Chceme se ujmout lidí, ke kterým se televize chová macešsky. Takže starost o moderní divadelní umění přenecháváme povolanějším a sami se pokoušíme o inteligentní a trochu i poetickou zábavu.

Sledujete současné divadlo, máte na to čas?

Jakmile mám večer volný, snažím se navštěvovat divadla a jejich představení. Mám přítelkyni, která má nutkání chodit do divadla dvakrát týdně, a ta, jak mám trochu volno, už mi říká, že koupila ty a ty lístky tam a tam…(usmívá se) Je to hodně poučné, neboť alespoň vidím na co lidi chodí a kam lidi chodí. Každé to divadlo má podle mého ze sedmdesáti procent svůj okruh diváků, to ostatní jsou fluktuanti, kteří nejsou zaměřeni na určitou firmu.

Dal by se charakterizovat trend v současném divadle, především pak u těch malých divadel?

Co se malých divadel týče, jsem si spolehlivě jist jednou věcí. Naše cesta už není pro současné mladé divadlo příliš atraktivní, kromě amatérských souborů, která hrají naše hry. Občas přemýšlím, jestli je zde divadlo nebo soubor nebo jednotlivci, kteří převezmou po nás žezlo. My jsme se v začátcích snažili zuby nehty navázat na Osvobozené. Na nás už asi nikdo nenaváže. Na nás navazují spíše písničkáři. Vždycky musím jmenovat Dědečka nebo Plíhala, kteří se mi i přiznali, že se na mně vyučili. Tam také cítím při poslechu jejich věcí, že jsme stejná krevní skupina.

Jste dneska klasikem. Fakt, že jste divadelně natolik ojedinělý, že nikdo přímo nenaváže, Vás řadí právě ke klasikům… Třeba nebudete mít institucionální návaznost, ale dal jste sám jistý vklad do kultury, a na tento vklad lze navázat. Semafor bude vždy svázán s Vámi, podobně jako Osvobozené divadlo s Voskovcem a Werichem přestože ho nezaložili. Paralela se nabízí u Divadla Járy Cimrmana, které je postaveno na současných hercích. Necítíte, že je Semafor také trochu Vaším pomníkem?

Upřímně řečeno na pomníky kašlu a byl bych rád, aby se našli následníci, kteří by vedli firmu dál a dál také pokročili. Koukám po lidech, kteří jsou mi hodně blízcí, a kteří by to jednou mohli převzít. Záměrně říkám jednou, protože já toho nehodlám záhy nechat. Tímto rozhodnutím se liším od rozhodnutí, které jsem učinil před patnácti lety. Když mi bylo šedesát, řekl jsem, že v sedmdesáti toho nechám, protože by se na mé počínání nemohl nikdo soudný koukat. Když mi bylo sedmdesát, neměl jsem rozhodně chuť toho nechat. Teď si žádnou hranici radši nedávám a až mě prostě nohy nedonesou do divadla, tak budu muset přestat. Ačkoliv kdo ví, třeba se tam nechám odvést. (směje se)

Vraťme se k charakteristice divadla. Říkal jste, že často jste konfrontován se zhrubnutím společnosti. Mám dojem z malých divadel, a proto jsem se také ptal, že velmi často se snaží hrát velice nenáročné kusy a prokládat je neopodstatněnými vulgárními výrazy i na místech, kde to zcela jistě divadelně nefunguje. Prostě jsou tam jaksi navíc. Nevšiml jste si toho, co na to říkáte? Je to nutné k přitáhnutí diváka?

Vulgarismus je móda. Kéž by pominula! Ale mám dojem, že už hluboce zapustila kořeny a asi nám to zůstane. Není to česká záležitost. Podívejte se na americké filmy nové vlny. Kdyby takové slovo padlo na divadelní scéně před dvaceti lety, tak by to byl skandál. Ve těch filmech se taková slova objevují jako chleba.

Já občas použiji drsnější výraz, ale vždy vím, proč jsem ho použil – kontrast, význam a tak. A troufnu si říci, že vždycky není vtip v onom výrazu, ale v souvislosti, v jaké se použije. Byli doby, kdy stačilo říci sprosté slovo a lidi se smáli, ať mělo jakýkoliv smysl. Pamatuji se, že první sprosté slovo, rozřehtat dav diváků, jsem viděl u E.F. Buriana, když hráli Švejka. Palivec tam řekl, že na obraz císaře pána sraly mouchy. Sál se řehtal kvůli tomu slovu. Dneska se jedná o něžné slůvko oproti tomu, co se občas vyskytuje na divadle nebo ve filmu.

Připravujete tři nová představení, o čem budou?

O A já sám, vždycky sám jsme už trochu mluvili. Budu tam vykládat o svých podnikatelských neúspěších. Jednoho času jsem si založil filmovou společnost a natočil jsem celou řadu filmů, včetně dvou celovečerních. Vůbec jsem s nimi neuspěl, nikde jsem to neprodal a nyní si z toho dělám legraci a pouštět budu i kousky těchto filmů. Prostě to bude taková one man show. Druhou premiérou bude program s Jitkou Molavcovou s názvem A co když ne s podtitulem Suchý pomlouvá, Moravcová žasne. Založeno je to na fiktivní pomluvě, kde ji úplně rozcupuji a ona do toho přijde si to se mnou vyříkat. Opět použijeme ukázky z našich filmů. Zmohli jsme se na velkoplošnou projekci, která stála strašné peníze, takže ji chceme dostatečně využít. Tyto programy se k tomu hodí. A v září bude třetí premiéra, v červnu nás čekají předpremiéry, prozatím našeho největšího a nejnákladnějšího muzikálu s názvem Sukně smutnou jehlou spíchnutá. Přemysl Rut dělá hudbu, vystoupíme my s Jitkou, Michaelou Dolinovou, Jiřím Štědroněm a pak se k nám vrací Leona Machálková. V druhé části představení budou také manekýny předvádět na jakési módní přehlídce bláznivé modely.

Kdo navrhoval nesmírně bláznivé modely?

Ty jsem dělal já. Jsem nejlacinější síla.

Původně jste nastoupil cestu reklamního grafika, ale zběhnul jste. Vracíte se rád k výtvarnictví, ne?

Jistě, nesmírně rád. Dělám grafiku, ilustruji knížky… V divadle navrhuji kostýmy a většinou také výpravu. Navrhoval jsem i oponu v našem divadle. Snažil jsem se o parafrázi Hynaisovy opony z Národního divadla, dodržel jsem i jeho kompozici a zhruba prostředí s antickými sloupy. Všechno jsem se snažil zachovat včetně barevnosti. Figury jsem dodal vlastní. Některé jednotlivé postavy na plátně reflektují hry, které se v Semaforu v minulosti hrály.

Přejděme do minulosti. Neměl jste během dob komunismu nutkání odejít, myslím tím do emigrace?

Ne myslím, že ne. Dokonce jsem byl asi měsíc v emigraci v srpnu 68, kdy jsem se bál vrátit z Jugoslávie domů a odjel jsem do Anglie, kde jsem si myslel, že budu muset zůstat. A bylo to velmi trpké a vůbec se mi nechtělo. Když se ukázalo, že bych to snad mohl nějak přežít doma, tak jsem se vrátil.

Dokázal byste žít jinde než v Čechách?

Kdyby to muselo být, tak jo, ale neříkám, že bych po tom prahnul. Jak jsem již říkal v souvislosti s případnou emigrací. Myslím, že bych dokázal žít všude, snažil bych se žít i v koncentračním táboře. Nepřízeň doby, která mne v životě postihla, beru nakonec spíše jako klad. Měla pro mě určitý pozitivní význam.

Humor pomáhá přežívat, nemyslíte?

Humor je ohromná věc! To jsem se naučil už ve čtrnácti, patnácti letech od Voskovce a Wericha. To by člověk nikdy nevěřil, že něco může takhle hluboce ovlivnit. Jsem v zásadě optimistou i když vím, že optimismus je občas trochu falešný. Mě rozhodně pomáhá a ve všem chci vždycky věřit, že to dobře dopadne a to i přestože si ostatní ťukají na čelo a říkají, že jsem blázen. Smutné je, že většinou mají pravdu. Ale mě to v ten daný okamžik pomáhá.

Kdybyste měl odpovědět na otázku, jací jsou Češi, co byste stručně vyzdvihl?

Netroufl bych si klasifikovat. Napsal jsem do hry Mé srdce se zimmerfrei písničku, která je na toto téma. Když doba zlá nás tupou šavlí protne, se dotyčná skladba jmenuje. Když nám teče do bot, tak se dokážeme semknout, je tady humor, který je naším bytostným způsobem sebeobrany. Pomáhá nám přežít, což je sympatický rys. Méně sympatickým už je fakt, že pokud tlak pomine, tak máme povahu hašteřivou, konfliktní s neschopností dohodnout se. Založeno je to na chybějící velkorysosti českého člověka.

Když jsme u humoru a zmínili jsme Jana Wericha…Vy jste měl možnost se s ním na konci jeho života osobně setkávat, jaký on v té době doopravdy byl? Byl opravdu tak veselý i v soukromý?

Zrovna tam jsem zažil jeden veliký šok. Jan Werich přece kdysi zpíval Svět patří nám a kdo je optimista... Když jsem k němu jednou přišel, to už byl úplně na dně, tak jeho první věta po mém překročení prahu byla: Jsem pesimista, nikam to nevede. To mne ranilo. „Proboha, co mi to říkáte, vždyť vy jste mne učil k optimismu,“ reagoval jsem. Mluvil o tancích, které by poslal na rozhlas, kdyby je měl a konstruoval si jakýsi fiktivní převrat. Byl jsem tehdy překvapený.

Jan Werich byl také zanícený sběratel, dokonce mám dojem, že Vám předal jakousi část své sbírky. Co bylo tím společným sběratelským zájmem?

Měli jsme společného koníčka. Já i on jsme sbírali nahrávky s různými komiky od začátků gramofonové desky. Nahrávky komiků, kteří účinkovali po českých zpěvních síních, jak se u nás říkalo music hallům. Spoustu jich je už zapomenutých, jmenujme alespoň Ferdu Kohouta, Tichého, Kamenského... Oba jsme to sbírali. Jednou přišel s tím, že já takové nahrávky také sbírám a on že už neslyší reprodukované věci. Rozhovor přes naslouchátko slyšel, ale s reprodukovaným hlasem měl problémy. Tehdy mi nepředal část sbírky, ale celou svou sbírku právě těchto nahrávek. Všechny ty šelakové desky na standardních 78 otáček v krásných albech. Dal mi i některé velice cenné americké desky. Přijel jsem s autem a on mi ty desky ještě pomáhal nakládat. Už jsem je tam měl všecky, jen na jedno album, byl na něm Armstrong, se dlouze díval, zaváhal a pak řekl, toho si nechám! Bylo to dojemný. Přestože ho už nedokázal poslouchat, nedokázal se s ním rozloučit.

Pouštíte si občas některé tyto desky se starými komiky?

Ano pouštím! Poslouchám je také trochu ze studijních důvodů kvůli knize, kterou připravuji a kterou dopíši asi až nebudu dělat divadlo. Bude o humoru, o komicích a o klaunech. Je ohromně zajímavé, je tam vidět velikost Voskovce a Wericha. Zkoumám humor, který oni do sebe mohli nasávat humor po zpěvních síních ještě začátkem dvacátého století, vlastně až do poloviny třicátých let. Jak tento humor byl ubohý, v kontrastu s tím, s čím přišli oni. Beru je jako vynálezce nového humoru.

Meziválečná avantgarda se také zabývala humorem, komiky a žánrem z toho vycházejícím i teoreticky…

Máte úplně pravdu, vzpomeňme na poetisty! Ti vyznávali cirkusy, kabarety a tak. Poetisté mě přitahovali a nikdy jsem se netajil tím, že jsem se z něj snažil vycházet například při psaní písní a her…

…takže zde se vzal Váš prvotní „dadaismus“…?

Ano, v intencích jak jsem řekl.

Jsme revue orientovaná středoevropsky, takže se ptám, zda Vám něco říká střední Evropa a zda cítíte středoevropskou identitu či sounáležitost? Sledujete kulturu našich sousedů?

Víte, mne by nesmírně zajímalo sledovat polskou nebo maďarskou kulturu, ale bohužel jsem časově velmi vytížený a cesty si ke mně kultura ostatních středoevropských národů hledá ztěžka. Kdybych mohl, určitě bych více jezdil, ale pokud mám udržet naše divadlo, musím si to de facto odepřít. A co se týče té sounáležitosti, už vzhledem ke zmíněné špatné informovanosti a špatné prostupnosti těchto informací, tak tu sounáležitost příliš necítím.

Začátkem devadesátých let jste v Semaforu dělali na pokračování pořad, který se jmenoval Večírek nejen pro zvané. Zde vystupovali v talkshow herci, umělci a v té době málo známí politikové. Opět semaforsky se jednalo o takřka neznámé politiky, aby se z nich posléze staly hvězdy politického nebe. Nechtěl jste někdy, třeba právě po převratu, být politikem?

Chraň Bůh, jestli jsem chtěl zasáhnout do politiky. Je trochu omylem, který se vyskytuje častěji xx, že jsme tyto večírky dělali my. Byl to program, pro který byl jen půjčen sál divadla a my jsme s Jitkou souhlasili, že tam budeme vystupovat. Občas jsem potom jen zíral, kdo se v pořadu objevil. Poněvadž to byl večírek ze Semaforu, tak se to s námi spojovalo. Pravdou je, že jsme svého času s dramaturgem pořadu šli za Milošem Zemanem, protože se nám zdálo, že to byl takřka jediný politik, který měl smysl pro humor a byl vtipnej…a on velice vtipnej byl. Možná, že je do dneška, jen je arogantní a hrubej. Bohužel už při prvním Večírku zabodoval dost nepříznivě, když napadl nějakého doktora z Plzně. Najednou jsme viděli, že si do pořadu chodí vyřizovat své účty, což se nám moc nelíbilo. Ale už tam chodil a nedalo se nic dělat. Jinak ještě jednou k vaší otázce říkám, že sám za sebe jsem nikdy neuvažoval o vstupu do politiky. Nelákala mne nikdy.

Hodně se ve večírcích mluvilo o česko-slovenském vztahu. Jak jste vnímal rozdělení Československa a vztahy těchto zemí vnímáte dnes?

Když mělo k rozdělení dojít, pomáhali jsme panu Tigridovi v ohromné kampani, za záchranu Československa – nasbíralo se dva a čtvrt miliónu podpisů. Ale dneska mám pocit, že to rozdělení Slovákům prospělo a nám vlastně taky.

Stal jste se podnikatelem, stojíte v čele divadla, řekněte mi, jaké je to dneska podnikat v kulturní sféře?

Je to těžké a v divadelním oboru především. V Praze máte okolo osmdesáti divadel. Módou jsou dneska velké muzikály, které představují lidojemy o stovkách a někdy i tisících lidí v sále. A to hrají každý večer. Obrovská konkurence. Je sice obtížné zaplnit divadlo, ale musím zaklepat, že se s tím zatím pereme obstojně. Míváme dost často vyprodáno, a jestliže tomu tak není, stejně se sejde slušný počet diváků.

Myslíte, že jsou dobře nastaveny mantinely z hlediska státu, podpory kultury a legislativy? Nás podporuje pražský magistrát a je to jakýsi dar za to, že jsme byli první, kteří uposlechli výzvy a osamostatnili se. Zájmem magistrátu bylo mít samostatná nezávislá divadla a my neměli důvod to neučinit. Bez jejich podpory bychom jen těžko mohli existovat, za což musíme poděkovat.

Nás podporuje pražský magistrát a je to jakýsi dar za to, že jsme byli první, kteří uposlechli výzvy a osamostatnili se. Zájmem magistrátu bylo mít samostatná nezávislá divadla a my neměli důvod to neučinit. Bez jejich podpory bychom jen těžko mohli existovat, za což musíme poděkovat.

Váš o dost mladší bratr Ondřej se věnoval také reklamní tvorbě a nyní se podobně jako vy pohybuje okolo divadla, filmu, kabaretů a knížek, jen více teoreticky a publicisticky. Jaké jsou Vaše sourozenecké vztahy? Byl jste mu v mládí rádcem, že nastoupil životní cestu v podobné životní sféře?

O tom, že by se věnoval reklamě nic nevím. Ale vím spolehlivě, že naše sourozenecké vztahy jsou velmi dobré a stálé, byť ne časté. Oba se topíme v práci a času nám moc nezbývá, ale když se někdy sejdeme, stojí to za to. Prosmějeme často celou tu dobu našeho setkání. Rádcem jsem mu však nebyl, leda jen jakýmsi pasivním – radil jsem mu, aniž bych o tom věděl. Prostě tím, že jsem dělal co jsem dělal a on to měl před očima.

Bavíte se s bratrem společně o tom co právě děláte?

Jen letmo.

Sedíme v kavárně, co pro Vás znamená kavárenské prostředí?

Nic proti kavárnám nemám, občas si při různých příležitostech, podobně jako teď tady, do kavárny sednu. Ale musí k tomu být příležitost. Velmi závidím dobám, kdy se v kavárnách, příkladně ve Slávii, scházeli osoby kulturní sféry a člověk věděl, že v úterý budou tam a ve středu je najde třeba v Mánesu. Kavárna byla prostředím, kde se nejen pila káva, ale také se pracovalo, psalo nebo se získávaly informace. To už je ale dávno pryč. Dnes tu ta potřeba trochu chybí. Zůstává obdiv k minulosti. Nejsem to, co bych asi chtěl být, a to kavárenský povaleč. To kdybych mohl být, byl bych šťastnej. (usmívá se)

Který z Vašich textů je Vám dnes nejmilejší a který si třeba i sám zazpíváte?

Že bych si něco ze své tvorby zpíval sám pro sebe, to nepřipadá v úvahu. Stačí mi ty stovky repríz od některých písniček, které musím absolvovat na jevišti.

A které texty jsou mi nejmilejší? S těch starších snad Jo to jsem ještě žil, ale pak pár současných, které však široká veřejnost nezná – znají je jen ti, co chodí k nám do divadla. Když se jedna z těch nových písniček dostala náhodou do televize (jmenuje se Když je mi nejhůř) vzbudila nečekaný ohlas.

Vaše písničky zlidověly, jste zastoupen v čítankách, jak se žije s tím, že jste se stal klasikem?

Důležité je si to nepřipouštět, což se snažím dělat..