MÉ SRDCE JE TISÍC KILOWATT (2005, ukázka z knihy)

přebal knihy

Koho napadl název Semafor?

Mě. Ostatní chtěli, aby se to jmenovalo Dimafor, jako divadlo malých forem. Ale to se mi moc nelíbilo, tak jsem přemýšlel, až mě napadlo Semafor. Říkal jsem si, že to bude lépe znít, a dokonce to bude mít i určitý vtip. Začali jsme tedy hledat, co by šlo na „Se“, a mě napadlo sedm. Zdůvodňoval jsem to tak, že už tam vlastně děláme hudební komedii, Srncovo Černé divadlo s námi tenkrát hrálo, Jan Švankmajer dělal Škrobené hlavy, což bylo divadlo masek, a Jiří Osterman dělal divadlo poezie. Tak jsme si řekli, že přidáme ještě koncerty, dětský kabaret – Ladislav Smoljak u nás hrál Ukradený měsíc, a ještě něco, a najednou jsme měli sedm forem a název byl zdůvodněn. Postupem času těch šest forem odpadlo a zbyla jen hudební komedie.

Proč odpadly?

Protože na ně nechodili lidé. V té první formě, hudební komedii, jsme měli Evu Pilarovou, Waldemara Matušku, Karla Štědrého, zkrátka hvězdy, které si to publikum přitáhly. Když lidé přišli na něco jiného, byli zklamaní, že tam není Matuška, a přestali na to chodit.

Měli jste tam skoro všechny tehdejší hvězdy. Jak se vám to povedlo?

Pořádali jsme konkurzy, kterými prošly stovky lidí. Tam jsme poznali, zda ten dotyčný něco umí a mohlo by z něj něco být, nebo ne. Tak vznikaly hvězdy. Trochu mě ale štve, že nám pořád všichni připomínají Pilarovou, Matušku, Gotta, Hegerovou, Urbánkovou a tak, ale my ty hvězdy vyrábíme pořád. Například Leona Machálková, Anna K., Bohuš Matuš, Bára Štěpánová a další – ti všichni začínali u nás v divadle.

Hodně vámi objevených umělců od vás ale brzy odešlo. Proč?

Většinou to bylo tím, že jsme je nemohli zaplatit. Přišli na to, že když někde udělají koncertní vystoupení, dostanou za to tolik co u nás za tři neděle. Ale někdy v tom hrály roli i jiné aspekty.

Jaké?

Například jsem musel dát výpověď jednomu našemu výtečnému zpěvákovi a herci, protože byl neustále pod vlivem alkoholu. Každý druhý večer zapomněl text písničky a v jejím prostředku odešel ze scény. Měl jsem ho moc rád, ale bohužel, pro divadlo byl nepoužitelný. Bylo to pro nás oba velice bolestné, ale nedalo se nic dělat.

Kam odešli ti, kteří vás opustili?

Někteří šli do divadla Rokoko, později vzniklo divadlo Apollo, kde se také někteří uchytili, takže různě.

Divadlo Semafor mělo hned od samého počátku obrovský úspěch. Byli jste na to s Jiřím Šlitrem připraveni?

Předpokládali jsme, že na Semafor budou lidé zvědaví, protože Divadlo Na zábradlí mělo neuvěřitelnou odezvu. Šlitr ale odhadoval, že módnost našeho divadla bude trvat tak pět let a pak pomine. Sám se dožil deseti velice úspěšných sezon a já si myslím, že prvních třicet až pětatřicet let bylo stejných.

A dnes?

Po převratu v listopadu 1989 začala naše úspěšnost klesat. Nastala éra velkých muzikálů a objevily se nové věci, které tu předtím nebyly. Proto máme klientelu dnes podstatně menší.

Kdo ji tvoří?

Jednak to jsou pamětníci a potom taková, řekl bych, inteligentnější část mládeže. Kupodivu. Dřív k nám chodila veškerá mládež, protože se u nás hrál rock’n roll a jazz, ale divadlo je moc nezajímalo. Chodili se k nám hlavně vyřádit. Kdežto dnes k nám zase naopak chodí mládež, kterou zajímá spíš to divadlo.

Zůstal nevyplněn některý z vašich prvotních ideálů, které jste si na začátku vysnil?

Žádný si neuvědomuju. Myslím, že ne.

Jak se ke vzniku Semaforu stavěla ostatní divadla?

Chovala se k nám kolegiálně a vždycky nás přijímala velice dobře. Sem tam jsem se, spíš oklikou, dozvěděl, že jsme někomu trnem v oku, ale to byly spíš výjimky, ne pravidlo.

Do očí vám to nikdo neřekl?

Do očí ne. Akorát s hercem Janem Skopečkem jsme měli takovou malou výměnu názorů v Divadelních novinách, kterou jsme si později vysvětlili a zjistili jsme, že to bylo vlastně nedorozumění.

Obchodní značkou divadla Semafor se stala buřinka a slamák, proč?

Tomu slamáku se říká žirarďák, podle jednoho rakouského kabaretiéra Girardiho z konce 19. století, který jej nosil. Slamák měl také například Maurice Chevalier a spousta dalších kabaretiérů. Díky tomu se ten klobouk stal symbolem kabaretů. Proto jsem si ho dal na hlavu ve hře Jonáš a tingltangl, kde jsem hrál kabaretiéra Jonáše. Cítil jsem se v něm velice dobře a často jsem se k němu vracel. Když jsme začali v roce 1962 vystupovat společně s Jiřím Šlitrem, říkal jsem si, že dva žirarďáky by byly moc, a najednou mě napadla buřinka. Připadalo mi to jako šťastná kombinace. O tom, že se to ujalo, svědčí i dopis, který mi v době největší slávy v šedesátých letech přišel odněkud z ciziny. Byla na něm nakreslená buřinka se slamákem a k tomu jen připsáno Praha. Nic víc. Žádná adresa, žádná jména, a přece to došlo.

Nosíte ten slamák i dnes?

No jistě, pořád.

Kolikátý už máte?

Myslím, že asi tak sedmý. On ten klobouk vydrží jen pár let. Je totiž vyroben ze slisované slámy. Nevím přesně, jaká je ta technologie výroby. Sláma se nějak napaří a pak slisuje nebo co. Ale je to křehké a za nějaký čas, když klobouk párkrát upadne, tak nakonec vezme za svý. Pár mi jich už taky ukradli.

Se slávou Semaforu přišla i vaše osobní sláva. Jak na ni reagovalo vaše okolí?

Rodiče měli samozřejmě radost a kamarádi nebo bývalí spolužáci, když mezi ně přijdu, mi taky dávají najevo, že jsou rádi, že s nimi vyrůstal někdo, o kom se ví.

Jak jste se s ní vyrovnával vy sám?

Nijak jsem to neprožíval. A navíc, to by muselo říct moje okolí, jestli se jim zdám nafrněnej.

Ani na začátku jste nebyl pyšný, že se za vámi na ulici každý otočí?

Na počátku bylo samozřejmě moc příjemné, když jsem šel po ulici a každý si na mě ukazoval prstem. Ale za pár let už to bylo spíš na obtíž. Dnes se snažím projít Prahou se sklopenou hlavou a nereagovat na okolí.

Takže vám to není příjemné, když vás někdo zastaví na ulici?

Je mi to příjemné, pokud nespěchám. Ale já většinou spěchám.

Co vám tak lidé při setkání říkají?

Většinou si musím vyslechnout věci, které jsem už slyšel tisíckrát. Musím se ale tvářit, jako že je slyším ponejprv, protože to ti lidé myslí upřímně.

Jaké?

Třeba: „My jsme takoví vaši fandové. Chodili jsme k vám do Semaforu skoro pořád.“ Nebo: „Naše Maruška umí nazpaměť písničku Malé kotě spalo v botě.“ A tak podobně.