SMRT TĚŽKO HRÁT (1997, Reflex)

Tomáš Balbínský, Reflex 9/1997

Je těžké říci, zda Semafor JITCE MOLAVCOVÉ (46) víc dal, nebo vzal. Dal jí všechno: nejdříve start profesionální kariéry, pak legendárního partnera, jehož jí záviděli všichni komedianti. A leccos jí taky vzal - třeba možnost samostatného vývoje. Rok 1996 pro ni byl v mnohém rokem zlomu. Jako dohazovačka Dolly Leviová triumfálně vystoupila ze stínu svého partnera a učitele. Ukázala se temperamentní, jistá a silná osobnost. Koho by napadlo, že je narozena v plachém znamení Ryb …

Není to pro herečku špatné znamení?

Moje Ryba je navíc ještě v ascendentu další Ryby. Není to moc dobré znamení, je uzavřené, přecitlivělé a niterně neklidné.

Vadí vám to na jevišti?

V soukromém životě mnohdy ano. Na jevišti ne. Je to zajímavý paradox, možná je to až trochu zrůdné, co na jevišti prožívám. Před představením to není ono, bývá to velmi těžké, jsem nervózní, jako bych se mrskala na břehu. Ale sotva vejdu na jeviště, sotva přejde pět minut, už se cítím jako ryba ve vodě. Ne při premiéře Ani při první repríze. Až později: popáté, podesáté - když už jsem si jistá - si můžu začít hrát. A to já moc ráda. Jeviště je jedno z mála míst na světě, kde jsem úplně svobodná. Nejsou tam nikde žádné zábrany a mříže.

Ale pokaždé musíte z jeviště odejít. Cítíte to pak v šatně jako ztrátu?

Svým způsobem. Je to jako přejít z barevného filmu do černobílého. Musím se chvíli rozkoukávat. Ale černobílý film má vlastně taky své kvality. Dneska je dokonce velmi vzácný.

Nesvádí vás to k workoholismu?

Čím jsem starší, tím víc mě to k tomu nesvádí. V poslední době se přistihuju, že jsem vlastně i trochu líná. Nebo je to únava? Zrovna nedávno jsem přemýšlela, že bych si dala takovou delší dovolenou. Pauzu. Nevím, jestli by se mi stýskalo. Další paradox. Pořád vás přesvědčuju, jak miluju jeviště, a přitom uvažuju o dnech volna. Měsících volna, možná rok nebo dva... Myslím, že by se mi třeba ani nestýskalo.

Co byste dělala?

Zkusila bych třeba kreslit, malovat. Naposledy jsem malovala na grafické škole, tenkrát mě to moc bavilo. Za celých těch osmadvacet let jsem se k tomu nevrátila. Taky bych chodila na dlouhé pěší túry a asi konečně žila poklidným životem. Mám doma spoustu knih, které jsem si nakoupila. Pořád je nakupuju. Jsem tím obložená, mám je okolo postele, jenže některé z nich jsem ještě ani neotevřela. Trpělivě čekají - tuhle vlastnost miluju. Čekají, tak pokorně a tiše, nevnucujou se. Až já je jednou otevřu, ty se budou divit! Možná by se mi po divadle začalo stejskat. Vždycky záleží na úkolu, který mám před sebou. Když jsem měla před sebou premiéru Dolly, žila jsem jenom pro ni a nic jiného nedělala. Ono by se taky nedalo. Nebo možná dalo, ale já na to nemám nervy a žaludek. Dolly, Dolly Leviová byla pro mě těžký úkol. Nádherně těžký úkol.

Určitě i proto, že jste v šuplíku jiného divadla a jiného prostředí. Ale proč jste to už nezkusila dávno?

Rozhodla jsem se zkrátka být podniku věrná. Ale zase na druhou stranu takové unikátní unikání je potřebné, je logické a důležité. A změna mě baví. Ale tu už jsem pocítila, když jsem začala hrát v představení podle Jana ze Žatce Oráč a Smrt. To byla možná větší změna než Dolly. Úplně jiný žánr, dramatická role. Hraju Smrt, vlastně je to dvojrole - nejdřív mladou ženu Markétu, kterou si Smrt vezme. Celé představení je dialog Smrti s pozůstalým. Je v něm řečeno všechno. Všechno o životě a všechno o smrti.

Jak se vám hraje Smrt v šest století staré hře?

Před šesti sty lety byla Smrt stejná jako dneska: jízlivá, směšná, zlá, něžná, hebká, mírná, prudká, drsná... A takovou ji taky hraju. Smrt je skutečná herecká tvorba, to není Melicharová. V Německu hráli Ackermann aus Bôhmen a Smrt hrál chlap smrt. Ale když Smrt hraje ženská, má ještě další rozměr.

Jaký?

Třeba smysl pro humor. Chlapi berou Smrt moc vážně. Oráč a Smrt byla pro mě ta zásadní změna. A Dolly? A Dolly, Dolly Leviová... Dolly se vzdáleně podobá Semaforu, ten se vždycky snažil o původní český muzikál. Dolly je moc krásně napsaná a já jsem na dobré autorské zázemí zvyklá, kvůli tomu jsem zůstala v Semaforu. I v Dolly je mnoho barev. Není to jenom suverénní ženská, které všechno vychází, ačkoliv to tak na první pohled vypadá. Dohazovačka Dolly Leviová je zoufalá. Vidí, že jí ujíždí vlak, a chce ho dohonit. Nakonec, ve finále, když dostane Horáce svou bystrostí, šarmem a chytrostí - je chytrá! -, stane se z ní šťastná, obyčejná, něžná ženuška, co si svlíkne rukavičky a jde mejt nádobí. Jak Oráč a Smrt, tak Hello, Dolly byly navrženy na inscenaci roku.

Není to tak trochu extrém?

To je znamení Ryby. Ode zdi ke zdi. Hrajete také v pásmu středověké hudby Písně zbožné, milostné a darebné. Je to náhoda, nebo vás středověk přitahuje? Středověk mě opravdu přitahuje. Začíná to tak nenápadně, třeba tím, že vejdu do nějaké budovy a cítím se krásně. Jako nedávno na radnici v Brně, hned jsem zjistila, že ta budova má gotické základy. Nevím, čím to je, možná tím, že tenkrát stavitelé ještě mysleli na to, jak se člověk v jejich domech cítí. Ne na to, aby se tam vešla linka. Ale určitě to nebude jenom tohle. Seznamuji se se středověkými mistry od Francoise Villona po Guillauma de Machaulta. Nastudovala jsem to dokonce i v němčině...

... opravdu?

Ja, ja. . . aber es war sehr schwer! Jedna moje písnička je třeba kombinace středověké němčiny a latiny. Hlava jak buben. Díky tomu představení jsem se seznámila se sběratelem gotických hudebních nástrojů Pávlem Jurkovičem. Od něj jsem se naučila hrát na smyčcový žaltář, trumšajt, kantele a loutnu. Ten zvuk je nádherný, je jako kůry andělské. Dovolili jsme si na něj zapomenout, a přesto nemáme nic, co by jej mohlo napodobit.

To si tak doma vezmete olifanta nebo smyčcový žaltář a zapreludujete si?

Zapreluduju. Já jsem blázen do hudebních nástrojů už od dětství: začalo to pianem, pak samozřejmě kytara, saxofon... Jsem takový sběratel hudebních nástrojů.

Na kytaru jste zpívala Brela na slavném Talentu '70...

Ó, lásko má... to jsem tenkrát obrečela. To byl taky paradox, já s tou svou povahou plachou na takové monstrsoutěži. Ale to všechno bylo díky mé sestře Evě. Má sestra Eva je o devět let starší a můj pravý opak ve všem. Například je organizačně zdatná a má oříškové oči. To ona mi koupila kytaru a přihlásila mě na pěveckou soutěž. Ještě mi nebylo dvacet a zpívala jsem Už deset let nám láska slouží. Co ti si jen museli myslet...

Takhle se ale startuje spíš kariéra zpěvačky než divadelní herečky.

Mě to vždycky táhlo spíš hrát divadlo. Pořád jsem sice zpívala ve sborech, už jako dítě, pak jako slečna jsem ve vysokoškolském souboru sjezdila celou Evropu. Navíc jsem se poprvé seznámila s madrigaly Orlanda di Lassa, zpívali jsme Mozartovy a Bachovy písně, lidovky. Seznámila jsem se s hudební teorií a intonací, s dikcí při zpěvu. Ale přes to všechno jsem stále toužila po divadle. Tak jsem to nakonec propojila.

A to jste nechtěla dělat raději něco pořádného?

Už jako dítě jsem prohlašovala, že chci být herečkou anebo je mi to jedno. Ve skrytu duše jsem jako mladý člověk tíhla k dramatu a vážnějším věcem. Co si budeme povídat, takový čtrnáctiletý patnáctiletý řeší přetěžké otázky a prožívá hluboká dramata. Soudím podle sebe: všechno jsem strašně prožívala, měla jsem rozervanou duši, byla jsem hrozně vážná. Ale vtip humor, je jako když vyšíváš ubrus. Látka je solidní, vážná, elegantní, barva ušlechtilá. Nitka legrace se na něm klikatí, schovává se pod povrch a zase vylejzá. To jsem v sobě měla tenkrát a celý život v sobě mám.

Já jsem dlouho viděl jenom nitku, výhled na ubrus se mi otevřel až v poslední době...

Nitka, ano, nitka místy ubrus zakrývala. Ale když se zase vrátím k autorskému zázemí divadla. Kdykoli mi Jiří Suchý předložil scénář nebo kdykoli jsem četla jeho básničky, které třeba mnohdy ani nespatřily světlo světa, nacházela jsem tam i humor, i hloubku. A to se mi vždycky zamlouvalo. Třeba takový Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40. Tahle hra se mě dotkla. Byla to Markéta, byl to Ďábel? Ta tajemná krása. Nebo například hra Nižnij Novgorod. Ta kdyby se vydala knižně, možná by na lidi zapůsobila hlouběji než na divadle. Alespoň mám pocit. Jsou v ní temné hloubky, filozofie i humor.

Přes to vynikající autorské zázemí... nebyla ta léta vedle Jiřího Suchého obtížná?

Je to taková legenda, monolit české kultury. Už je i v čítankách. My se známe od roku 1970. Do Semaforu jsem nastoupila jako studentka grafické školy. Samozřejmě že když jsem přišla jako čisté děvče - a já byla hodně zastydlá -, byla pro mě tahle legenda nedotknutelná. Naše partnerství vznikalo a vyvíjelo se hrozně dlouho.

Viděl jsem vás i v Hop dva tři s Jiřím Grossmannem.

To byly taky krásný doby. Zažila jsem ale i ty nejtěžší, když Jirka už odcházel, už nemohl na jevišti ani stát. Přestávka se pak prodloužila třeba o dvacet minut, na jeviště se postavilo křeslo. V zákulisí čekala zdravotní sestra a píchla mu injekci, aby mohl vůbec dohrát. Moje partnerství s Jiřím Suchým začalo ve trojici s Josefem Dvořákem. Pak se Pepa osamostatnil a já zůstala... Je to ale na sáhodlouhé povídání. Tolik se tam toho semlelo.

Tak alespoň stručně...

V roce 1974 jsme ve Smutku bláznivých panen začali být jakousi dvojicí. V Johannu Faustovi se to potvrdilo a pak přišel Jonáš. Spadlo to z nebe, ale nebylo to ze dne na den, trvalo to patnáct let, Jonáš měl premiéru v pětaosmdesátém roce.

Jak je možné, že jste spolu tak dlouho vydrželi?

Vid'te? Díky mé povaze i povaze Jiřího Suchého jsme si porozuměli. Uvěřila jsem mu, on uvěřil mně. Nebyla bych mu schopna ublížit. Samozřejmě došlo k různým napjatějším situacím.

Jak je řešíte?

Je to paradoxní, ale za těch sto let jsme se ani jednou nepohádali. Jsme oba spíš klidnější povahy. Mnohdy se vracím k jedné myšlence z východní filozofie: Velký je ten, kdo přemůže sám sebe. Stále to jedno prostředí člověka samozřejmě občas unaví. Ale já vím, kde se osvěžit. Proto jsem za celých těch dvacet sedm let vlastně nikdy nepřestala hrát pro děti.

Máte děti?

Holčičku a chlapečka. Jsou to děti syna mého muže.

Používáte je jako pokusné publikum na pohádky, které píšete?

Oni mají stejně nejraději, když jim vyprávím, co jsem dělala, když jsem byla malá.

A co jste dělala, když jste byla malá?

Třeba jsem skákala v pivovaře z takové stříšky do uhlí. Báječná zábava. Moc se to sice ke mně nehodilo, byla jsem taková ta cukrndlová holčička v nažehlených tečkách. Proto jsem se po každém skoku šla umýt. To abych nekazila image. Byla jsem čistotná. Čistotná, to jsem tedy byla.

Dočetl jsem se o vašem krásném dětství...

Krásném dětství na pivovarském oře, skoro jako Bedřich Smetav Litomyšli. Na tom dvoře dokonce natáčel Vlasta Burian. Před válkou tam byly ateliéry společsti AB Barrandov. Proháněla ;m se tam na kole a viděla staré nové lampy, jak se válejí v příkopě.

To by se dalo vyložit jako znamení osudu.

Navíc mám v repertoáru jeho písničku, hráli jsme v Divadle komedie, jeho bývalém divadle...

... a dokonce jste dostala cenu Vlasty Buriana v Liberci.

No vidíte.

Vlasta Burian byl geniální komik, a přesto o něm leckdo říká, že byl charakterově trochu nepevný. Myslíte si, že herectví a charakter spolu souvisí?

Mnohdy ne. Ale ono se to pozná podle toho, co člověk ze sebe na jevišti vydává. Jsem si jista, že Vlasta Burian byl dobrý člověk, to se prostě pozná. Vladimír Just v knížce Rehabilitace krále komiků mi to vlastně ani nemusel potvrzovat. Když citlivého diváka rozesmějete nebo dojmete, nemůže to být jenom nějakým povrchním způsobem. Ten člověk musí vycítit, že to je čisté a pravdivé. Jan Werich říkal, že dobrý klaun musí být zároveň hodný a dobrý člověk.

A co když divák není hodný a dobrý člověk?

Jsou i takoví. Občas se sejdou divní lidi. Hrajeme stejně a vydáváme se stejně, ale cítíme, že lidi jsou naladění jinak. Někteří možná i trochu nepřátelsky. Ale když jsem na jevišti, věřím, že v té tmě hlediště sedí samí hodní lidé.

Přesto: není to nepříjemný pocit, nevědět, co se ve tmě hlediště skrývá?

Já ale myslím, že i v té největší potvoře je něco dobrého. Věřím, že pokud tam jsou špatní lidé, tak se v nich to dobré probudí. V Hello, Dolly je nejtěžší úvodní scéna. Je to dlouhý monolog. Režisér Novotný mi říkal: Tady si musíš pomoct sama. Když ti vypadne slovíčko, můžeš tak nanejvýš zajít do portálu a zeptat se, jak je to dál. Už při tom úvodu přesně tipuji, jací diváci budou. Další scény ladím podle toho, co na začátku zjistím. Když reagují zakřiknutě, bojím se a říkám si: Hm, hm, hm, kdoví; jací budou. Ale na závěr se vždycky hlediště rozzáří a sjednotí se v jeden dobrý celek. Najednou z nich na tebe dýchne ta vstřícnost.

Třeba pozitivní energie?

Já věřím, že něco podobného existuje, třeba že každý člověk má okolo sebe auru... Vezměte si třeba divadelní svět. Ti největší herci měli a mají v sobě něco, co na lidi působí. Na jevišti nemusí nic moc dělat, ale působí to. Je to nějaké fluidum, záření, které v sobě nemá každý.

Kdo ale vidí auru, vidí i špatné stránky člověka...

Závěrečný monolog Smrti je o tom, jak lidi všechno zničí, zem špiní a lesy kácejí. A Smrt taky říká: Kdybys měl rysí oči a spatřil vnitřek člověka... hrůza by tě pojala! Hráli jsme to v bazilice svatého Jiří a přišel se podívat kardinál Vlk. Moc se mu to líbilo, ale říkal, že je to z křesťanského hlediska tak bezútěšné. No, vždyť já se tomu taky nesměju!