HOUSLE (2007)

Napsal: Jiří Suchý

- převzato z webu Pozitivních novin (4.3.2007)

Když mi bylo půlpáta roku, začal jsem chodit do houslí, a když mi bylo dvanáct, přestal jsem do houslí chodit. Ne snad, že bych byl vyučen, to zdaleka ne, ale mé zájmy se jaksi obrátily jinam, a tak svět přišel o Paganiniho numr cvaj. Ale sympatie k tomuto nástroji mně zůstaly.
Už sám tvar houslí se mi líbí, a kdybych se byl nedal na jiné řemeslo, stal bych se nejspíš houslařem. Takovým tím houslařem, co tomu dřevu rozumí stejně jako hudbě a co se na ty jeho housle hraje před komisí, která pak vystaví certifikát, že ty housle jsou mistrovský nástroj - tak takovej houslař bych byl rád.
Jenomže stal jsem se něčím jiným a housle mně daly jednou co proto. (To se tak říká: Dal mu co proto. Co to rčení znamená, to tedy nevím, protože se neříká comu dal co proto, ani pro comu dal co.)

Věc začala tím, že můj přítel Jaromír patřil do kategorie lidí, kterým se říká koumes. To jsou lidé, kteří pořád nad něčím přemejšlí a bádají a nedají si pokoj. Tenhleten přítel Jaromír ke mně jednou přistoupil a povídá:
„Jestlipak existuje rým na slovo housle?“
„Samozřejmě, že existuje, proč by neexistoval?“
„Tak ho řekni!“
Tenhle dialog mezi námi probleskl na chodbičce Divadla Na zábradlí, kde jsme tehdy oba pracovali, a já se pak zamyslel. Asi po deseti minutách jsem usoudil, že na slovo housle přece jenom asi rým není. Jaromír suše poznamenal:
„No tak vidíš. A já ho znám!“
Víc jsem z něho nedostal. Nedovedete si představit, co následovalo. Kudy jsem chodil, musel jsem myslet jen a jen na ty housle a na příslušnej rým. Záviděl jsem Jaromírovi, že on ho zná a já ne. Netušil jsem, že si jej přečetl v knize Václava Laciny, kde bych ho našel snadno i já. Po usilovném přemýšlení mě takový rým napadl a vložil jsem ho do verše

Ze školy si nese housle
Malé dítě zlým psem kouslé

Ale s tím jsem se nespokojil a vymyslel jsem ještě jakousi surrealistickou vizi, ve které se housle vyskytovaly ve vnitřním rýmu:

Uviděl jsem
v nekonečnu
Na hou-
sle hrát
Nahou
slečnu

No a potom že se housle s ničím nerýmujou!
Když jsem se tu rozpovídal o houslích, bylo by nespravedlivé nezmínit se i o smyčci. To je klacek s koňskýma žíněma, které jsem jako dítě potají vytrhával a schovával jsem si je na tajné místo, protože jsem si z nich hodlal udělat na čepici takový chochol, jako měl král Karol, který byl tehdy s princem Michalem u nás na návštěvě. Rumunský mocnář měl při té příležitosti krásnou čepici s jakýmsi žíněným střapcem, který mi učaroval. Jeho nádhera mě tak zaslepila, že mně vůbec nedošlo, že na takový střapec by prasklo aspoň padesát smyčců. Doufal jsem, že to pořídím z jednoho a se zbytkem žíní že ještě budu hrát a nikdo nic nepozná.
Jak je krásné být dítětem a mít housle!